Současné trendy v psychologii osobnosti.

V tomto článku jsou nejprve charakterizovány hlavní současné přístupy ke studiu osobnosti. Poté budou představeny hlavní druhy výzkumů v této oblasti, současný vývoj hlavních teorií v souvislosti s výzkumem a v poslední části budou představeny novinky týkající se jednotlivých témat.

Hlavní současné teoretické a teoreticko-metodologické přístupy ke studiu osobnosti

V moderní historii psychologického výzkumu osobnosti se objevují dva hlavní teoreticko-metodologické přístupy. Jde o výzkum obecných osobnostních dimenzí a procesů, který pracuje se skupinami osob, a o výzkum jednotlivců, ve kterém je snahou pochopit tematickou koherenci individuálních životů. Rozdíly mezi těmito přístupy jsou zachyceny i v dichotomii mezi nomotetickým a idiografickým přístupem. V současné době jsou na poli psychologie osobnosti živé oba tyto základní přístupy.

Faktorově-analytický přístup ke studiu osobnosti

Faktorová analýza je statistická metoda umožňující identifikaci struktur a vzorců v bohatém objemu dat a korelací. V ideálním případě faktorová analýza (tj. aplikace obecné techniky faktorové analýzy) identifikuje malý počet faktorů, které shrnují vzájemné vztahy mezi velkým počtem faktorů. Je využívána v rámci nomotetického přístupu k osobnosti, kde v centru zájmu stojí snaha o odhalení obecné struktury lidských rysů.

Faktorová analýza je pravděpodobně nejpopulárnějším přístupem ve výzkumu rysů (rys je pojímán jako široká dispozice chovat se určitým způsobem; tyto dispozice jsou hierarchicky organizovány od specifických odpovědí až k obecným stylům psychologického fungování).

Narativní přístup ke studiu osobnosti

Zastánci narativního přístupu v psychologii osobnosti tvrdí, že zakládat teorii pouze na metodách měření je spojené s významným rizikem spočívajícím v tom, že tento systém měření nemusí detekovat některé vlastnosti, které však jsou pro komplexní teorii důležité. Například většina lidí má svůj „životní příběh“ a další psychologické atributy, které nelze redukovat na sadu čísel.

Podle významného představitele narativního přístupu D. McAdamse se studium osobních narativů přesunulo do centra výzkumu psychologie osobnosti a v současnosti existují programy pro studium vývoje, funkce a významu příběhů, jež lidé vyprávějí o svých životech. Ukazuje se, že internalizované a vyvíjející se příběhy o nás samých poskytují životům lidí určitou míru integrace a vnímaného významu. Životní příběhy dle narativních vědců tvoří doménu struktury a fungování osobnosti, která souvisí, ale je oddělená od domén dispozičních rysů a podle McAdamse také od tzv. charakteristických adaptací, které popisuje ve svém modelu (bude popsáno níže).

McAdams zdůrazňuje, že lidé jsou autobiografičtí autoři konstruující a sdílející životní příběhy nebo narativní identity. Narativní výzkum rozeznává stabilitu životních příběhů. Tato perspektiva podle Corr & Matthews (2020) poskytuje výchozí bod pro chápání narativního přístupu spíše jako komplementárního než protikladného k teorii rysů, a dokonce může poskytnout bod pro setkání mezi rysovými modely a idiografickými přístupy. Podle McAdamse narativní studium lidských životů dokáže velmi dobře kombinovat nejrůznější idiografické a nomotetické postupy.

Lifespanové přístupy ke studiu osobnosti

Výzkum v psychologii se do velké míry soustředí na mladé lidi, avšak v současné populaci vzrůstá zastoupení starších dospělých. Lidé se díky pokrokům v medicíně dožívají stále vyššího věku, proto jsou změny v celoživotním rámci poměrně dramatické, uvádí Cervone & Pervin (2019).

Starší dospělí vykazují velkou psychickou odolnost. Obvykle jsou schopni odolat obtížím souvisejícím s vyšším věkem a udržet si pozoruhodně silný pocit sebe sama a osobní pohody. Výzvou pro výzkumníky je tedy porozumět procesům, díky kterým je toto možné. Základní vhled do této problematiky pochází z práce německého psychologa Paula Baltese a jeho spolupracovníků. Ke zkoumaným tématům patří osobní pohoda nebo míra self-esteem (sebevědomí) ve starším věku. Vznikají tak modely psychického vývoje osobnosti v průběhu celého života (např. Baltes: obecný model psychického vývoje a odolnosti nebo Carstensen: Teorie socioemocionální selektivity).

Celostní (holistické) zkoumání osobnosti

V psychologii osobnosti se v minulém století různé výzkumné proudy zaměřovaly na různá témata nebo na různé struktury či složky osobnosti (jako rysy nebo identita). Postupně bylo empiricky dokládány vzájemné interakce a vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti. Po období, které bylo ve vědeckém výzkumu osobnosti zaměřeno spíše analyticky, podle Blatného přichází období integrace a syntézy získaných poznatků. V současném vývoji psychologie osobnosti se proto oživuje zájem o studium osobnosti jako integrovaného celku a dle Blatného není udržitelné zdůrazňovat pouze některý ze subsystémů osobnosti jako její hlavní výkladový systém. V souvislosti s tímto procesem Blatný zmiňuje obrodu studia člověka jako jedinečné bytosti, který se projevuje například v zájmu o narativní přístup k identitě nebo v zájmu o psychobiografické metody.

i když různé školy výzkumu osobnosti mají různé cíle, jsou stále ochotnější spolu komunikovat. Například Poropat a Corr navrhli „cronbachovský“ přístup k integrativní teorii osobnosti, který jde nad rámec typických rysových modelů tím, že se přizpůsobuje více zdrojům variance, včetně zahrnutí kontextových faktorů, vnímání jednotlivců pozorovateli a intraindividuálních rozdílů.

Například také McAdams přináší holistický a komplexní pohled na osobnost, kterou pojímá jako (1) jedinečnou variaci jednotlivce na obecný evoluční design lidské přirozenosti, vyjádřenou jako vyvíjející se vzorec (2) variaci dispozičních rysů, (3) variaci charakteristických adaptací a (4) sebedefinující životní narativy, komplexně a diferencovaně umístěné v (5) kulturních a sociálních kontextech. Charakteristické adaptace zahrnují motivy, cíle, plány, snahy, strategie, hodnoty, vlastní schémata, mentální reprezentace významných druhých, vývojové úkoly a mnoho dalších aspektů psychologické individuality. Pokud rysy načrtnou obrys dané osobnosti, charakteristické adaptace vyplní mnoho detailů. Životní příběhy čerpají z dispozičních rysů a charakteristických adaptací a jsou na nich vrstveny, nelze je však redukovat na rysy a adaptace. Pokud rysy načrtnou obrys a adaptace doplní detaily, pak příběhy (narativy) dají jednotlivým životům jejich jedinečný a kulturně ukotvený význam.

Interkulturní přístupy ke studiu osobnosti

Cervone a Pervin popisují dvě strategie, které umožňují přemýšlet o osobnosti a kultuře a na jejichž základě je prováděn výzkum v této oblasti. Nazývají je jednoduše jako strategii č. 1 a č. 2:

Ve strategii č. 1 výzkumník začíná konkrétní teoretickou koncepcí a ptá se, zda platí napříč kulturami. Témata kultury a osobnosti se omezují na otázky, co lze považovat za zobecnitelné: zda daný psychologický nález lze převést z jednoho prostředí do druhého. Tato strategie má dvě významná omezení: může selhat při identifikaci aspektů osobnosti, které jsou důležité v jiných kulturách, ale ne v té vlastní. Výzkumníci tak mohou zcela přehlédnout aspekty osobnosti, které jsou klíčovými rysy v odlišné kultuře. Druhé omezení spočívá v tom, že tato strategie považuje kulturu za okrajovou vzhledem ke studiu lidské povahy. Znamená to, že teoretik osobnosti může nejprve vyvinout bezkulturní model základních aspektů osobnosti a individuálních rozdílů a poté se – jako druh dodatečného nápadu – může ptát, zda musí být model „vyladěn“ sem či tam, aby zohlednil kulturní variace.

Strategie č. 2: Kultura a osobnost. V tomto alternativním přístupu nestojí kultura na periferii psychologie osobnosti – je v jejím jádru. Lidé jsou považováni za osoby, které získávají smysl své osobnosti (sense of personhood) prostřednictvím interakcí se svou kulturou. Kultury se skládají z těch samých osob, které z této kultury získaly svůj „sense of personhood“. Jinými slovy, kultura a osobnost se „navzájem tvoří“. V tomto pohledu tedy neexistuje osobnost bez kultury na jedné straně a žádná kultura bez osob na straně druhé. Místo toho existují osoby, které fungují psychologicky pomocí kulturních nástrojů, včetně jazyka a souvisejících významových systémů. Již více než deset let se tento způsob myšlení rozvíjí v oblasti známé jako kulturní psychologie.

Sociálně konstruovaná osobnost a Já (self) v rámci kultury

Důsledky kulturní psychologie pro studium osobnosti vede např. k výzkumům sebepojetí v americké a japonské kultuře. Názory lidí na to, co to je být „já“ nebo člověk, nemusí být na celém světě stejné. Různé kultury mohou mít různá přesvědčení o právech, povinnostech, možnostech a nejdůležitějších rysech spojených s osobností. Taková přesvědčení nejsou nutně explicitní; jinými slovy, může se stát, že mnoho členů kultury tyto kulturně sdílené přesvědčení o povaze osobnosti výslovně nevyjádří slovy. Přesto, i když o tom nepřestanou přemýšlet výslovně, každý má představy o nejzákladnějších aspektech osobnosti. Zdá se, že tato pojetí se v různých kulturách liší. Převážně se rozdíly nacházejí při kontrastu evropsko-americké a východoasijské kultury.

Souhru kultury a osobnosti odhalují také studie lidí, kteří se pohybují z jednoho kulturního kontextu do druhého. Roli kognitivních procesů v těchto kulturních rozdílech dále odhalují studie bikulturních jedinců. Jsou to lidé, kteří žili dostatečně dlouho v každé ze dvou různých kultur, aby si osvojili systémy víry obou . Takoví lidé jsou schopni „přepínání rámců“: Mohou změnit kulturně zakotvený rámec, prostřednictvím kterého interpretují danou událost.

Hlavní druhy výzkumů realizovaných v rámci současné psychologie osobnosti

Trendy v kvantitativním výzkumu

Výzkumy v rámci faktorového přístupu ke studiu osobnosti

Jeden z významných proudů výzkumu psychologie uplatňuje faktorovu analýzu, kterou používá pro popis struktury osobnosti, resp. struktury osobnostních rysů. Jak zde již bylo zmíněno, faktorově-analytický přístup je historicky spjat s rysovým přístupem k popisu osobnosti a snaží se o přísně vědecký postup při hledání obecně patných zákonitostí, proto prvořadým zájmem rysových teoretiků je měření. Schopnost spolehlivě a validně měřit osobnostní rysy je z pohledu této teorie zásadním prvním krokem v budování vědy o osobnosti. Rysoví teoretici používají konstrukty rysů, aby sloužily alespoň dvěma a někdy třem vědeckým funkcím: deskripci, predikci a explanaci. Snaží se tedy vytvořit celkové popisné schéma, v rámci kterého lze popsat všechny osoby, tzn. snaží se vytvořit osobnostní taxonomii (způsob klasifikace lidí podle jejich vlastností, průměrných typů prožívání a jednání). Prediktivní funkce se týká vytváření předpovědí, jako je pracovní výkon. Pokud jde o explanaci, resp. vysvětlení vzájemných odlišností v lidském chování, rysoví teoretici se liší ve svých tvrzeních a existuje řada teorií rysů, které jsou rodinou vzájemně souvisejících, ale ne totožných perspektiv.

Blíže budou některé z těchto teorií představeny v následující kapitole věnované současnému vývoji teorií a výzkumu psychologie osobnosti.

Rozsáhlé korelační studie a studie pracující se strukturním modelováním

Korelační studie a studie, které využívají strukturní modelování, se zaměřují na souvislosti osobnostních rysů (dle modelů jako 16PF, PEN a v současnosti především Big Five či HEXACO) s dalšími relevantními proměnnými – jako je kultura (rozdíly mezi kulturami v jednotlivých rysech), pohlaví (rozdíly v pohlaví), pořadí narození, pracovní výkonnost, školní úspěšnost, well-being, duševní a osobnostní poruchy apod.

Studie genderových rozdílů v 55 zemích pomocí Big Five Inventory zjistila, že ženy měly tendenci být poněkud vyšší než muži v neuroticismu, extraverzi, přívětivosti a svědomitosti. Rozdíl v neuroticismu byl nejvýraznější a nejkonzistentnější.  Naměřené rozdíly ve míře pohlavních rozdílů mezi více či méně rozvinutými světovými regiony byly způsobeny rozdíly měřených osobností mužů, nikoli žen. Muži ve vysoce rozvinutých oblastech světa byli méně neurotičtí, méně extravertní, méně svědomití a méně přívětiví ve srovnání s muži v méně rozvinutých oblastech světa. Ženy se naopak v osobnostních rysech napříč regiony nelišily.

Pokud jde o mezikulturní rozdíly, byly nalezeny vztahy mezi kulturními faktory Geerta Hofstedeho, individualismem, mocenskou vzdáleností, maskulinitou a vyhýbáním se nejistotě, s průměrným skóre Velké pětky v daném národě. Například míra, do jaké země oceňuje individualismus, koreluje s její průměrnou extraverzí, zatímco lidé žijící v kulturách, které akceptují velké nerovnosti ve svých mocenských strukturách, mají tendenci skórovat poněkud výše, pokud jde o svědomitost. Pokusy o replikaci Velké pětky v jiných zemích pomocí slov z jejich jazyků byly v některých zemích úspěšné, ale v jiných nikoli. Individuální rozdíly ve vlastnostech jsou zřejmě relevantní ve specifickém kulturním kontextu a že nemají svůj vliv mimo tento kontext.

Big five dokáže predikovat duševní poruchy, konkrétně poruchy osobnosti zejména na základě zvýšeného neuroticismu a snížené přívětivosti, avšak nedokáže příliš dobře diferencovat mezi jednotlivými poruchami.

Neuroticismus všeobecně signifikantně souvisí s výskytem duševních onemocnění, jako jsou depresivní a úzkostné poruchy, post-traumatická stresová porucha či poruchy zneužívání návykových látek. Rozdílné jsou osobnostní profily velké pětky u uživatel různých typů drog.

Dalším zkoumaným okruhem témat v souvislosti s Big five je vzdělání a pracovní úspěšnost, romantické vztahy, politická identifikace nebo vztahy k náboženství v průběhu života. K akademické úspěšnosti byl nalezen negativní vztah s neuroticismem a dobré výsledky byly predikovány svědomitostí, hlavní čtyři styly učení jsou pak spojeny především s otevřeností vůči zkušenosti a s extraverzí.

Neurovědecké studie osobnosti

Neurovědný výzkum osobnosti vzešel z předpokladu, že zákonitosti v lidském chování a ve zkušenostech, které tvoří osobnost, jsou spojeny se zákonitostmi biologických funkcí mozku.

Existuje velké množství metod, které se široce používají v neurovědách při výzkumu osobnosti. Obecné kategorie neurovědeckých metod, které v současnosti považujeme za nejdůležitější pro osobnost, jsou:

(1) neurozobrazovací metody (např. magnetická rezonance (MRI) a pozitronová emisní tomografie (PET). Strukturální MRI (sMRI) se při vytváření obrazů mozku spoléhá na různé magnetické vlastnosti různých typů tkání, zatímco funkční MRI (fMRI) měří mozkovou aktivitu na základě průtoku krve. Studie fMRI zahrnující osobnostní proměnné se po dlouhou dobu zaměřovaly především na nervovou aktivaci, jak je indikováno kontrastem signálu závislého na hladině kyslíku v krvi (BOLD) (nepřímé měření nervové aktivity založené na magnetických vlastnostech okysličeného vs. deoxygenovaného hemoglobinu) během úkolu v porovnání se signálem BOLD v kontrolním stavu, v poslední době se věnuje značná pozornost funkční konektivitě, vzorcům časové synchronie mezi různými oblastmi mozku. Zjištění, že tyto vzorce synchronie jsou podobné v klidu a při plnění konkrétních úkolů, umožnilo mapování hlavních funkčních sítí v mozku, které pak lze analyzovat ve vztahu k různým osobnostním proměnným.

(2) molekulární genetika (také známá jako genomika), například Genomové asociační studie (GWAS) se nedávno ukázaly jako slibný alternativní přístup k identifikaci asociací mezi behaviorálními fenotypy a genetickými variantami. Problém s GWAS spočívá v tom, že k detekci spolehlivých efektů jsou zapotřebí extrémně velké vzorky. Nicméně nedávné GWAS identifikovaly genetické varianty spojené s inteligencí, neuroticismem, extraverzí a otevřeností a očekáváme, že GWAS brzy začne podstatně přispívat k poznání v neurovědách osobnosti.

(3) elektrofyziologické techniky (např. elektroencefolografie (EEG) nebo měření elektrodermální aktivity (EDA), Elektrofyziologický výzkum byl primárním nástrojem pro zkoumání biologie osobnosti před příchodem neurozobrazování a molekulární genetiky. Ačkoli EEG má mnohem horší prostorové rozlišení než fMRI a je nyní mnohem méně prominentní v této oblasti, má nicméně mnohem větší časové rozlišení (řádově milisekundy versus sekundy u fMRI), a proto je nadále užitečným nástrojem pro osobnostní neurovědy. EEG se nadále používá k identifikaci pravidelností ve funkci mozku ve velmi krátkých časových intervalech.

(4) Využívají se také testy endogenních psychoaktivních látek nebo jejich vedlejších produktů (např. hladiny hormonů ve slinách nebo metabolity neurotransmiterů v mozkomíšním moku)

(5) psychofarmakologické manipulace (např. látky, které ovlivňují funkci neurotransmiterů).

Trendy v kvalitativním výzkumu v rámci psychologie osobnosti

Narativní přístup – narativní analýza

Příběh lze chápat jako syntézu vytvářející smysluplný celek z řady událostí. Strukturování a interpretace životní zkušenosti je umožněno prostřednictvím narativní konstrukce, kterou prování jednotlivec. Narativní výzkum pak můžeme vyložit jako metodu interpretace této interpretace a převyprávění jeho vyprávění. V rámci narativního výzkumu lze rozlišit tři úrovně vyprávění: to uvedené účastníkem studie, poté výzkumníkova interpretace a nakonec příběh, který konstruuje čtenář. Význam je proto chápán jako společný produkt participanta, výzkumníka a čtenáře; jde o participativně-dialogickou interpretaci, což znamená, že výzkumná zjištění se utváří v dialogu a v závislosti na zpětné vazbě od účastníků výzkumu. Klasické pojetí validity je v tomto přístupu nahrazeno širším pojmem důvěryhodnost, ke které patří koherence, smysluplnost, sdělnost a logičnost. Cílem narativního výzkumu je rekonstrukce významu zkoumaného jevu.

Navzdory tradičně pojímané kvalitativní povaze narativního přístupu je však v rámci něj postupováno i kvantitativně. McAdams (2008) uvádí, že většina narativních výzkumů, které byly publikovány v osobnostních žurnálech sestává z kvantitativních studií určených k testování hypotéz. Během posledních dvou desetiletí výzkumníci vyvinuli strukturované protokoly pro získávání životních narativních dat a ověřili velké množství postupů pro kódování psychologických dimenzí životních příběhů. Jde například o různé protokoly rozhovorů o životním příběhu, řízený autobiografický dotazník nebo také objektivní kódovací systémy pro hodnocení narativního tónu, témat jednání a společenství v narativních popisech života, sekvencí vykoupení a kontaminace a artikulace cílů. postupy pro posouzení specifičnosti, významu, obsahu a afektivní kvality sebedefinujících vzpomínek. Pennebaker a kolegové použili počítačové systémy počítání slov k posouzení mnoha různých rysů narativního textu.

Narativní studie například ukázaly, že sociální motivy týkající se moci a intimity/důvěrnosti systematicky souvisejí s opakujícími se narativními tématy v životních příbězích. Lidé se silnými mocenskými motivy mají tendenci konstruovat osobní příběhy a životní příběhy, které obsahují taková působivá životní témata, jako je sebeovládání, postavení a vítězství, úspěch a odpovědnost a zplnomocnění; ti, kteří mají vysokou intimní motivaci, mají tendenci konstruovat příběhy o společném životě, zdůrazňující lásku a přátelství, dialog, péči o druhé a sounáležitost. Lidé se silnou mocenskou motivací mají také tendenci používat analytický a diferencovaný styl vyprávění při popisu agentních událostí, přičemž vnímají více rozdílů, separací a protikladů ve srovnání s lidmi s nižší mocenskou motivací. Naproti tomu lidé s vysokou intimní motivací mají tendenci používat syntetizující styl, když popisují společné události, odhalují podobnosti, souvislosti a shody mezi různými prvky ve významných scénách životního příběhu.

Psychobiografické výzkumy

Psychobiografický výzkum se zaměřuje na kvalitativní analýzu chování a rysů významných historických postav ve vztahu k určitému konceptu, který je relevantní pro psychologii osobnosti nebo kognitivní psychologii.

Psychobiografie je dle Mayer a Kőváry (2019) systematická aplikace vědecké psychologie při interpretaci života a děl významných lidí, jako jsou umělci, vědci, filozofové, aktivisté nebo politici. Tuto metodu poprvé použil S. Freud r. 1910 pro popis života Leonarda da Vinci. Psychobiografie vzešla ze zkoumání výjimečné umělecké kreativity, která je dodnes jedním z nejčastějších témat těchto bádání. Od 20. do 50. let 20. století byla psychobiografie populární výzkumnou metodou mezi psychoanalytiky a ovlivnila také rozvíjející se idiografickou tradici psychologie osobnosti v USA, včetně G. W. Allporta, Henryho A. Murraye a dalších. Od 50. do 80. let 20. století však procházela psychobiografická metoda stagnací, s výjimkou práce Ericha H. Ericsona, který ji využval a rozvíjel. Od 80. let se tato metoda vrací do využití v psychologii osobnosti, avšak moderní psychobiografie se v mnohém liší od té původní klasické. Je eklektičtější, využívá různé trendy psychologie osobnosti, její výzkumné zaměření se rozšiřuje, je přesnější v kritickém nakládání se zdroji a s daty, i v reflektování procesu interpretace, validizace a osobního zapojení výzkumníka.

Psychobiografie je typ hloubkové případové studie, integrální a komplexní prezentace personalistického, fenomenologického, historického, klinického a interpretačního zkoumání. Psychobiografie může být jak jedinou případovou studií, tak „psychobiografií s více případy“, která poukazuje na představu, že v jedné psychobiografii lze zkoumat více než jeden individuální život.

Silná psychobiografie by měla poskytovat přesný, vyvážený psychologický profil a zabývat se jak silnými stránkami a osobními úspěchy dané postavy, tak i charakterovými nedostatky a životními selháními. Ohledy na etické a právní otázky při výběru předmětu výzkumu zahrnují zajištění toho, aby se subjekt kvalifikoval jako veřejná osoba, zvážení poměrů o životním prostoru subjektu (zda stále žije nebo je nebo zesnulý) a závazek o poskytnutí spravedlivého, vyváženého, přesného a důvěryhodného psychologického profilu. Biografické příběhy podporují hlubší pochopení charakteristických adaptací, koncept vytvořený McAdamsem. Psychobiografii lze využít i při studiu interkulturních nebo historických rozdílů – psychobiografické subjekty se často liší v hodnotách, přesvědčení nebo v genderových rolích v porovnání dobou a místem, kdy je psychobiografický výzkum prováděn. Oblast psychobiografie pomáhá spojit studenty psychologie s jejich intelektuální historií a profesní identitou. Dobrá psychobiografie, protože ji čte tak velké publikum, může vzdělávat veřejnost o oboru psychologie a psychohistorie.

Následují dvě ilustrace psychobiografické metody z publikace autorů Mayer a Kőváry:

J. W. Goethe měl jedinečnou schopnost popsat svůj osobní vývoj a své psychické krize, které zažil, proto je ideálním subjektem pro psychobiografický výzkum. Z této psychobiografie plyne, že Goethova schopnost zůstat oddán životu a své kreativitě navzdory prudkým výkyvům nálad je psychologicky velmi zajímavá. Jeho sebereflexe, politická a vědecká práce i básnická tvorba pro něj byly nepostradatelné aby mohl překonávat citový zmatek, vztahové konflikty a výkyvy nálad. Psychobiografické analýzy podle Myers a K. umožňují lepší pochopení autora, jeho díla, i nás samých. V Goethově případě vidíme, jak jeho uvědomění a propracování světlých i temných aspektů mateřských postav šlo ruku v ruce s dobrým vztahem s jeho vlastní matkou. Dokázali se navzájem milovat a respektovat bez iracionální idealizace a mohli tolerovat vzájemnou autonomii a oddělení (separaci). Psychobiografická reflexe Goethova života a díla ukazuje v obecnějším smyslu, že umělecká transformace destruktivních aspektů, které jsou vlastní všem lidským vztahům, může vést k aktivnímu umění žít a někdy k vynikající kreativitě.

V roce 1981 vyšly deníky mladé Holanďanky Etty Hillesum, která zemřela v Osvětimi. Deníky odhalují hluboký boj za osobní nezávislost proti bezprecedentním hrozbám nacistického útlaku. Pod vlivem psychologa Julia Spiera, který byl pro ni terapeutem, otcovskou postavou, milencem a mentorem, se psaní stalo pro Etty prostředkem jejího vnitřnho osvobození a rozvoje osobnosti. Jedním z nejzajímavějších a nejparadoxnějších aspektů jejích deníků je, že si prostřednictvím úvah o existenciálních tématech v situaci skutečného ohtožení života uvědomila podstatné zlepšení svého sebevědomí a osobní integrity. Vypracovaná psychobiografie podává přehled spisů Etty Hillesum v kontextu její životní historie a vývoje osobnosti; ve světle současných psychologických teorií posttraumatického růstu a také v rámci filozofického konceptu „proudu přítomnosti“ (flow of the presence) Erica Voegelina. Analýza by mohla přispět k pochopení paradoxních pozitivních reakcí, které pomáhají některým lidem, kteří jsou zasaženi extrémním stresem a vážnými traumaty, k vyrovnání se stresem a dosažení rozvoje osobnosti.

Kazuistiky (případové studie, case study)

Výzkum případových studií umožňuje prozkoumat a pochopit motivace, události a příležitosti, které ovlivňují životní historii subjektu. Toto holistické, hloubkové zkoumání se specializuje na analýzu sociálních, morálních, etických a behaviorálních základů subjektu: školní docházku, výuku víry, socioekonomický status, rodinnou strukturu a další vlivné faktory, které motivují sociologické zájmy. Případová studie se vyživuje prostřednictvím intersubjektivní metodologie, která pomáhá objasňovat vztahy a motivace. Existují však různé typy případových studií v různých prostředích as různými ohnisky nebo jednotkami vyšetřování, které přejímají různé teoretické rámce, aby případ dal smysl.

Současný vývoj teorií a výzkumu v rámci jednotlivých teoretických přístupů v rámci psychologie osobnosti

Současný vývoj psychoanalytických teorií osobnosti

Zřejmě nejmodernějším přístupem k rozvoji psychoanalytických teorií prostřednictvím výzkumu je neuropsychoanalýza. Tento termín vytvořil Mark Solms, psychoanalytik a neuropsycholog z Jižní Afriky. Spolu s neurovědcem z Estonska jménem Jaak Panksepp se významně podíleli na neuropsychoanalytickém výzkumu. Tito dva autoři přináší cenné shrnutí klíčových příspěvků neuropsychoanalýzy ve svém článku z r. 2012.

Podle těchto autorů neuropsychoanalýza staví mysl a mozek na stejnou úroveň, snaží se porozumět lidské mysli a uznává zásadní roli neurovědy v tomto snažení. Neuropsychoanalýza se zároveň staví proti převládajícímu extrémnímu redukcionismu v neurovědách a biologické psychiatrii tím, že se zaměřuje na zkušenost lidí z perspektivy první osoby a je podle ní nemožné vysvětlit složité chování bez odkazu k sítím neuronů, které zprostředkovávají subjektivní duševní děje: tedy kauzální účinky myšlenek a pocitů. Afektivní stavy a subjektivní záměrnost jsou mozku vlastní a podle neuropschoanalytických vědců mají kauzální účinky. Mysl vzniká z komplexních funkcí mozkové sítě, které je třeba studovat současně u lidí a jiných organismů, aby bylo možné osvětlit mezidruhové afektivní základy mysli, vzhledem k tomu, že mnoho kognitivních procesů je motivováno emočními stavy.

Cervone a Pervin (2019) ilustrují čtyři klíčové příspěvky neuropsychoanalýzy týkající se studia osobnosti:

1. První se týká důkazů o nervových systémech, které mají podobnou strukturu a funkci u lidí a u zvířat, a přímo přispívají k prožívání pocitových stavů. V klíčovém typu výzkumu, který podporuje tento závěr, výzkumníci elektricky stimulují specifické oblasti mozku. Elektrická stimulace různých mozkových oblastí mozků zvířat produkuje různé emoce, včetně strachu, vzteku (hněvu), chtíče (sexuální touha) a hledání (motivace usilovat o odměnu. Klíčové oblasti mozku jsou subkortikální, tj. jsou v nižších oblastech mozku, jejichž anatomie je podobná u mnoha druhů zvířat. Těmito důkazy může dle Pankseppa a Solmse být podložena Freudova teorie o instinktivní povaze „pudů“, které jsou svou povahou animální a sídlí v id (mimo vědomou kontrolu).

2. Freud také popsal obranné mechanismy ega, které vedou ke klamání sebe sama, aby bylo zabráněno zaplavení úzkostí. Je proto rozdíl mezi tím, kdy pacienti nevědomě klamou sebe samé a tím, kdy pacienti vědomě klamou terapeuta. Neuropsychoanalýza dokázala identifikovat oblasti mozku, které by mohly být základem sebeklamných myšlenek. V případech poškození mozku (např. které může být důsledkem mozkového nádoru) lze pozorovat konfabulaci, kdy pacienti uvádějí prohlášení, kterým nepochybně věří, ale které jsou zjevně nesprávné. v případech konfabulace není pochyb o tom, že výroky pacientů jsou skutečnými případy sebeklamu. Některé konfabulace jsou tak zjevně špatné – tak odtržené od reality –, že by jim nikdo nikdy nevěřil, proto nemůže jít o záměr klamat.

3. Současné neurovědecké důkazy ukazují, že snění a REM spánek jsou odlišné; specificky, různé mozkové mechanismy řídí jednu versus druhou aktivitu. Na rozdíl od REM spánku je snění ovlivněno mozkovými mechanismy na relativně vysoké úrovni. Mozkové mechanismy na vysoké úrovni, které vytvářejí představy ve snech, jsou spojeny s řadou dalších mozkových systémů zapojených do myšlení a paměti – tak, jak by Freudovská teorie očekávala.

4. Čtvrtý příspěvek neuropsychoanalýzy se týká léčby psychických poruch. Zaměření Freudovy terapeutické metody bylo zcela psychologické (metoda volné asociace a dynamika vztahu terapeut – pacient) ​​nikoli biologické. Neuropsychoanalýza však otevírá dveře k použití psychologických i biologických intervencí. Poskytuje znalosti o specifických nervových systémech podílejících se na produkci emočních stavů. S těmito znalostmi mohou terapeuti v zásadě zacílit přímo na tyto nervové systémy. Přímé ovlivnění biologického systému, který generuje úzkostné emoce, by mohlo snížit stres a úzkost pacientů. Jedna taková strategie terapie využívá hlubokou mozkovou stimulaci (DBS). Hluboká mozková stimulace je chirurgický zákrok. V ordinaci je do určité oblasti mozku implantováno extrémně malé elektrické zařízení. Zařízení vysílá elektrické signály, které ovlivňují úrovně mozkové aktivity v dané oblasti. Jednou poruchou, pro kterou se používá DBS, je deprese. Bylo prokázáno, že DBS nejen snižuje emocionální a behaviorální symptomy deprese, ale také snižuje negativní vzorce myšlení, které přispívají k poruše.

Lze tedy shrnout, že současný neurovědný výzkum přinesl některá zjištění, která jsou v souladu s Freudovou teorií. Freudův psychologický model zobrazoval mysl, která obsahovala základní živočišné pudy (v id) a mentální systém (ega), který se bránil úzkosti prostřednictvím obranných strategií, které by mohly vést k tomu, že lidé sami sebe klamou o své vlastní minulosti. Mozek ve skutečnosti obsahuje biologické systémy, které odpovídají těmto psychologickým funkcím.

Současný vývoj rogeriánské teorie osobnosti

Dle Cervone a Pervin síla Rogerova přístupu spočívá v tom, že zachycuje zkušenost lidí o sobě samých, jejich „fenomenologii“. Lidé sebe prožívají jako celistvé, sjednocené osobnosti, nikoli jako soubory osobnostních proměnných. Ale co přesně je toto celé, integrované já? Omezením Rogersovy teorie je, že na tuto otázku neodpovídá přesným způsobem. Duševní procesy jsou velmi rozmanité, každý člověk zažívá rozmanitou škálu emocí, které si někdy vzájemně odporují a často se rychle mění z jednoho okamžiku na druhý. Kromě toho se každodenní jednání řídí různými motivy, hodnotami a pravidly společenského chování. Na biologické úrovni jsou tyto různé psychologické procesy možné, protože lidé mají mozky, které obsahují velké množství odlišných nervových subsystémů. Rozmanitost a složitost psychologických a nervových procesů je skutečně velká a je třeba vysvětlit, jak se z této psychologické a biologické rozmanitosti vynořuje celistvé, integrované já. dnešní osobnostní vědci mohou pokročit za hranice chápání sebe sama, které poskytl Rogers. Jedním z hlavních pokroků je podle autorů Cervone a Pervin teorie interakce osobních systémů (v originále Theorie der Persönlichkeits-System-Interaktionen; PSI) německého psychologa Julia Kuhla.

Teorie interakce osobnostních systémů Julia Kuhla

Teorie PSI identifikuje čtyři systémy osobnosti, z nichž každý má odlišné funkční vlastnosti.

1. Systém analytického myšlení: zpracovává materiál logickým způsobem krok za krokem. Je tvořen vědomě přístupnými myšlenkami o našich cílech a záměrech. Nazývá se také "paměť pro vědomé záměry" (intention memory).

2. Holistický systém cítění a myšlení. Holistický systém nepostupuje krok za krokem. Je to systém paralelního zpracování, ve kterém dochází k velkému množství psychologických procesů ve stejnou dobu, neboli paralelně. Mozek se svými miliardami neuronů se přirozeně zapojuje do velkého počtu činností současně.

Teorie PSI rozpoznává, že dva rysy systému paralelního zpracování jsou pro osobnost velmi důležité. Jedním z nich je, že paralelní procesy probíhají mimo vědomí. Je nemožné uvědomovat si velké množství věcí současně. Pokud dojde k mnoha mentálním aktivitám současně, budou se odehrávat mimo vědomé uvědomění. Například někdy se nápad „vynoří v hlavě“ bez zjevného důvodu. Než k tomuto uvědomění došlo, musely probíhat mentální aktivity – ale my jsme o nich nevěděli. Druhým rysem paralelních systémů zpracování je to, že různé procesy jsou často vzájemně propojeny. Propojení mezi paralelně probíhajícími procesy umožňuje kombinovat informace. Pokud jste například poblíž někoho, kdo rozdělává oheň, váš mozek se zapojí do řady různých vjemových procesů: zrakový systém vidí světlo, sluchový systém slyší praskání ohně, kůže zachycuje teplo atd. Jaká je ale vaše vědomá zkušenost? Vědomě neprožíváte tři odlišné proudy informací zahrnující světlo, zvuk a teplo. Místo toho jsou tyto informační toky vzájemně propojeny a vy si vědomě uvědomujete jediný, integrovaný, celý objekt: oheň. Teorie PSI tvrdí, že propojení mezi mentálními procesy, které se vyskytují paralelně, jsou klíčem k integrovanému pocitu sebe sama popsanému Rogersem. Propojení paralelního zpracování umožňuje automaticky spojovat více myšlenek a pocitů o sobě do integrovaného celku. Kuhl řekl: „Integrované já založeno na paralelním zpracování, které integruje kognitivní, emocionální, motivační a volní procesy uvnitř člověka“ (Kuhl, Quirin, & Koole, 2015). Jakmile se tyto myšlenky, pocity a motivy spojí, budete si vědomi jediného, ​​celého já.

3. Třetí systém PSI se nazývá intuitivní systém regulace chování. Jedná se o systém, který umožňuje zapojit se do chování, aniž bychom se museli věnovat pozornost každému kroku, který děláme. Pokud máme danou činnost dobře naučenou, jsou jednotlivé pohyby řízeny automatickým, intuitivním způsobem –systémem intuitivního řízení chování (např. při hraní na hudební nástroj či řízení auta).

4. Systém detekce nesrovnalostí. Konečně čtvrtým systémem PSI je systém detekce nesrovnalostí. Toto je systém, který rozpozná, když se něco nedaří – nebo přesněji, je to mentální systém, který je citlivý na rozdíly mezi smyslovými zkušenostmi a předchozími očekáváními nebo cíli. Předpokládejme, že hrajete píseň a očekáváte, že se uslyšíte hrát akord c-dur, ale místo toho se uslyšíte hrát akord c-moll. Váš systém detekce nesrovnalostí si bude vědom tohoto rozdílu mezi smyslovým vstupem a předchozím očekáváním a vydá signál, že se něco pokazilo. Takové signály mohou rychle změnit váš stav mysli. Pokud hrajete před publikem, detekce špatných akordů vás může posunout ze stavu příjemného soustředění na hudbu k nepříjemnému, úzkostnému přemýšlení o sobě a o tom, jak na vás publikum reaguje.

Teorie PSI dělá další krok, který Rogers neučinil. Identifikuje způsoby, kterými emoční stavy ovlivňují způsoby, jakými lidé o sobě přemýšlejí. Základním poznatkem teorie PSI je, že změny emocí – konkrétně zvýšení nebo snížení pozitivních a negativních emocí – aktivují osobnostní systémy. Podle teorie PSI má pokles negativních emocí tendenci aktivovat holistický systém myšlení a cítění. Snížení negativních emocí je signálem, který naznačuje, že se člověk nachází v bezpečné situaci, a tento bezpečnostní signál umožňuje člověku spolehnout se na systém intuitivního myšlení a cítění, kterým je integrované já. Naproti tomu pokles pozitivních emocí – takový, jaký bychom zažili v našem hudebním příkladu výše – signalizují, že něčí cíle nejsou splněny. Tento signál vede k zapojení analytického myšlení, který zjišťuje, co je špatně. Nárůst negativních emocí je signálem, že v prostředí existuje hrozba. Tyto signály zvyšují aktivitu v systému detekce nesrovnalostí; negativní emoce způsobují, že tento systém „hledá“ problémy, které je třeba odhalit a opravit. A konečně, nárůst pozitivních emocí je spojen s větší aktivací intuitivního systému kontroly chování. Stavy pozitivních emocí umožňují lidem zapojit se do kreativních akcí založených na intuici.

Baumann a Kuhl (2002) přinesli pro teorii empirickou podporu. U účastníků měřili dvě vlastnosti: (1) míru, do jaké v současné době prožívají negativní emoce, a (2) jejich tendenci zůstávat v negativních afektivních stavech spíše než být schopni se dostat z nich ven. Výsledky studie byly přesně takové, jaké předpověděla teorie PSI. Emocionální stavy předpovídaly schopnost myslet holisticky. Snížené negativní emoce posílily holistické myšlení – výsledek s přímými důsledky pro Rogersovu teorii osobnosti.

Teorie PSI ukazuje, že koncept integrovaného já má ve skutečnosti pevný vědecký základ. To je hlavní důsledek analýzy PSI pro Rogersovu teorii. Analýza paralelního procesu v lidské kognici, na kterou poukazuje teorie PSI, podporuje ústřední pohled Carla Rogerse, že já je koherentní, integrovaný, holistický psychologický systém.

Za poznámku stojí, že teorie PSI mimoto vysvětluje také další psychické procesy, jako je seberegulace a vůle. Tato teorie úspěšně integruje velkou šíři konceptů také z kognitivní, sociální a vývojové psychologie. V českém jazyce o ní pojednává např. T. Kohoutek (2014, s. 166-195).

Současný vývoj rysových teorií osobnosti

Faktorově-analytické modely osobnosti

Pětifaktorové modely osobnosti: Big-five, Velká pětka

Pětifaktorový model známý pod označením Big-five neboli velká pětka osobnostních rysů byl vyvíjen od 80. let 20. století několika vzájemně nezávislými skupinami výzkumníků. Tyto výzkumy byly založeny na lexikálním přístupu, který předpokládá, že osobnostní charakteristiky, které jsou ve skupině lidí důležité, se nakonec stanou součástí jazyka této skupiny a budou pravděpodobně zakódovány do jazyka jako jediné slovo. Za pomoci lexikálního přístupu byl vyvinut dotazník 16 PF Raymonda Cattella a následně model osobnostních rysů Velké pětky nebo model struktury osobnosti HEXACO, o kterém je pojednáno níže.

Zatímco lexikální přístup umožňuje rysy popsat, dotazníkový dispoziční přístup ke studiu osobnosti se zaměřuje také na jejich vysvětlení prostřednictvím rysové teorie. Je založen na analýze dotazníkových položek, resp. škál. Teorie by měla vysvětlovat fungování osobnosti jako celku, tedy včetně motivace a vnitřní dynamiky. Dispoziční přístup je nejlépe reprezentován v práci autorů Costa a McCrae, kteří identifikovali 3 skupiny škál na základě clusterové analýzy dotazníku 16 PF (šlo o neuroticismus, extraverzi a otevřenost vůči zkušenosti: NEO) a po seznámení se s Goldbergovými lexikálními výzkumy sestavili osobnostní inventář pětifaktorové struktury (doplněný faktory z lexikálního přístupu: svědomitost a přívětivost). Nejnovější revidované verze tohoto inventáře se nazývá NEO-PI-R (NEO Personality Inventory Revised, který má také zkrácenou verzi (NEO Five-Factor Inventory – NEO-FFI).

Pojetí osobnosti v NEO inventářích

Každý z osobnostních rysů Velké pětky obsahuje dva samostatné, ale korelované aspekty odrážející úroveň osobnosti pod širokými doménami, ale nad mnoha fasetovými stupnicemi, které jsou také součástí Velké pětky. Pět osobnostních rysů velké pětky bývá také označeno akronymem OCEAN. Těmito rysy jsou: otevřenost vůči zkušenosti (openness to experience), svědomitost (conscientiousness), extraverze (extravestion), přívětivost (agreebleness) a neuroticismus (neuroticism).

Každý z těchto rysů zahrnuje šest faset (tj. podkategorií či subškál):

• Otevřenost vůči zkušenosti (fantazie, estetické prožívání, prožívání ve smyslu otevřenosti k citům, novátorské činnosti, ideje, hodnoty)
• Svědomitost (způsobilost, pořádkumilovnost, zodpovědnost, cílevědomost, disciplinovanost, rozvážnost)
• Extraverze (družnost, vřelost, asertivita, aktivnost, vyhledávání vzrušení, pozitivní emoce)
• Přívětivost (důvěra, upřímnost, altruismus, poddajnost, skromnost, jemnost)
• Neuroticismus (úzkostnost, hněvivost-hostilita, depresivnost, rozpačitost, impulzivnost, zranitelnost)

Alternativy k počtu faktorů osobnosti – šesti a sedmifaktorová struktura osobnosti

V rámci výzkumu pětifaktorové osobnostní struktury se na základě několika souborů dat získaných v sedmi různých jazycích ukázalo, že kromě původních pěti faktorů existuje ještě šestý. Tento šestý faktor je nazván poctivost-pokora (Honesty-humility). Fasetami této dimenze jsou: upřímnost, férovost, vyhýbání se chamtivosti a skromnost.

Tento šestifaktorový model nese název HEXACO a jeho autory jsou M. C. Ashton a K. Lee. Vedle faktoru poctivost-pokora (H) je model HEXACO tvořen těmito dimenzemi: Emocionalita (E), Extraverze (X), Přívětivost (A), Svědomitost (C) a Otevřenost vůči zkušenosti (O). Oproti pětifaktorovému modelu se dva z těchto pěti faktorů mírně odlišují; jde o faktor přívětivosti a emocionality. Faktor přívětivosti v šestifaktorovém modelu obsahuje charakteristiky klid versus hněv, které v pětifaktorovém modelu spadají pod neuroticismus. Faktor emocionality v šestifaktorovém modelu v mnohém odpovídá neuroticismu, avšak obsahuje charakteristiku sentimentality, která v pětifaktorovém modelu patří k přívětivosti. Faktory poctivost-pokora, emocionalita a přívětivost jsou navrženy jako měřítka altruistického versus antagonistického chování. Poctivost-pokora a přívětivost měří dva různé aspekty recipročního altruismu, jejich vysoká úroveň naznačuje sklon k pomoci a spolupráci na rozdíl od tendence k využívání druhých. Faktor poctivost-pokora představuje tendenci člověka k prosociálnímu altruistickému chování, zatímco přívětivost označuje tendenci jedince odpouštět a projevovat toleranci. Emocionalita je měřítkem rodového altruismu, tedy tendence projevovat empatii a citovou vazbu ke svému příbuzenstvu/rodu.

K limitům šestifaktorového modelu patří skutečnost, že měření rysů se opírají o faktorovou analýzu, která bohužel ne vždy zajišťuje replikovatelné výsledky. Modely vytvořené pomocí faktorové analýzy se mohou mezi vzorky lišit v závislosti na tom, jak výzkumník organizuje měření (např. pomocí unipolárního vs. bipolárního hodnocení) a také podle množství proměnných, které jsou do analýzy zahrnuty. Faktor poctivosti a pokory není vždy konzistentně replikován. Dříve byly nalezeny i jiné šestifaktorové struktury a existují i struktury sedmifaktorové. Prediktivní schopnost modelu HEXACO však je podobná pětifaktorovému modelu a také má jisté výhody pro aplikaci v praxi. Jde zejména o možnost lépe vysvětlit odchylky v podvodném a nečestném chování a faktor poctivost-pokora může oproti pětifaktorovému modelu přesněji predikovat tendence k asociálnímu chování na pracovišti. Zatím tento model nebyl plně začleněn ani do základní teorie, ani do aplikovaného výzkumu.

Alternative five

Autorem alternativního pětifaktorového modelu osobnosti je M. Zuckerman, který je znám především představením konceptu "sensation seeking", který bývá překládán jako "hledání vzruchu" a je popsán níže v tomto článku. Model alternativní pětky je založen na tvrzení, že struktura osobnostních rysů může být nejlépe popsána následujícími pěti rysy, které mají silný biologicko-evoluční základ: impulzivní vyhledávání vzruchu, neuroticismus – úzkost, agresivita–hostilita, sociabilita a aktivita.

Další současné rysové modely osobnosti

Whole Trait Theory

Whole Trait Theory (WTT), teorie "celých rysů" byla vyvinuta jako integrativní model rysů, který by měl zahrnout mechanismy odlišných reakcí na podobné situace. Snahou je reagovat na slabé stránky rysové teorie (která považuje mezisituační konzistenci chování za relativně vysokou a osobnostní rysy za nejlepší způsob, jak porozumět osobnosti) a na slabé stránky sociálně-kognitivní teorie (která naopak považuje mezisituační konzistenci za relativně nízkou a rozdíly v reakcích připisuje sociálně-kognitivním mechanismům). Podle autorů WTT se tyto dva pohledy nejen nevylučuji, ale vzájemně logicky implikují. WTT dává samostatné postavení deskriptivním (popisným) a explanatorním (vysvětlujícím) aspektům rysů. Tyto dva elementy rysů by měly být rozpoznány jako odlišné entity, které jsou nicméně spojeny do celých rysů (whole traits). WTT navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů.

Autoři WTT tvrdí, že modely rysů by měly být modifikovány tak, aby zahrnovaly mechanismy rozdílných reakcí na různé situace. WTT mátoto činit prostřednictvím pěti hlavních bodů: 1) Deskriptivní stránku rysů lze konceptualizovat jako densitní distribuce stavů. 2) Je důležité poskytnout explanatorní popis rysů velké pětky. 3) Přidání explanatorní úvahy k modelu Big-5 vytváří dvě části rysů, část deskriptivní a část explanatorní, přičemž tyto dvě části lze rozpoznat jako samostatné entity, které jsou spojeny do celků. 4) Teorie celých rysů navrhuje, aby explanatorní stránka rysů sestávala ze sociálně-kognitivních mechanismů. 5) Měly by být identifikovány sociálně-kognitivní mechanismy, které vytvářejí stavy Big-5.

Zajímavou úvahu týkající se WTT a její integrace se Sebedeterminační teorií (SDT) předložil Prentice se svými kolegy (2019). Klíčovým bodem komplementarity mezi WTT a SDT je ​​dle Prentice to, že WTT naznačuje, že rysy se liší ve svých zákonitostech ve službách cílů a cíle jsou obvykle zaměřeny (alespoň distálně) na uspokojení základních psychických potřeb. Například pracovitost v určité chvíli může vést k dokončení projektu, z čehož plynou zkušenosti s prožíváním své kompetence (tedy k naplnění jedné ze tří hlavních psychických potřeb dle SDT). Projevy rysů v jednání (trait enactments) jsou dle Prentice nástroje, které mají důsledky pro dosažení cíle a pro uspokojení potřeb. Jednodušeji řečeno rysy jsou nástrojem pro uspokojení základních psychologických potřeb a základní psychologické potřeby mohou (částečně) vysvětlovat rysy.

Trait activation theory

Teorie aktivace rysů je založena na specifickém modelu pracovního výkonu a lze ji považovat za propracovaný nebo rozšířený pohled na osobnostní a pracovní zařazení. Konkrétně jde o to, jak jedinec vyjadřuje své rysy, když je vystaven situačním podnětům souvisejícím s těmito vlastnostmi. Tyto situační podněty mohou pocházet z organizačních, sociálních a/nebo úkolových podnětů. Tyto podněty mohou aktivovat osobnostní rysy, které souvisí s pracovními úkoly a organizačními očekáváními, kterých si organizace cení (tj. pracovní výkon). Tyto signály mohou také vyvolat chování související s vlastnostmi, které přímo nesouvisí s pracovním výkonem.

Rysové modely temperamentu

Grayova Reinforcement sensitivity theory

Zatímco klasický přístup k výzkumu rysů (lexikální a faktorový) je založen na analýze vlastností, které byly vybrány ze slovníku a jeho cílem je zjistit, kolik různých faktorů je potřeba k porozumění vzorcům korelací v datech a jaké konkrétní faktory to jsou, lze hovořit také o alternativních strategiích, jejichž postup je odlišný. Klasické teorie Cervone označuje jako „top-down“ strategii, protože v něm je snahou identifikovat malý soubor osobnostních proměnných, pod které lze zařadit nebo které mohou vysvětlit veškeré další způsoby chování na nižších (specifičtějších) úrovních. O pěti individuálních faktorech velké pětky se dle Cervone tvrdí, že jsou to osobnostní struktury, které kauzálně ovlivňují vývoj, zkušenosti a jednání jednotlivců. Rizikem těchto strategií je, že vysoké úrovně individuálních proměnných nebudou konzistentním způsobem odpovídat psychologickým strukturám, které jednotlivci skutečně mají. Alternativní strategií je Reinforcement Sensitivity Theory (RST) Jeffreyho A. Graye, kterou Cervone označuje jako „bottom-up“ strategii. Strategií RST je „nejprve identifikovat základní vlastnosti mozkově-behaviorálních systémů“ a „pak dát variace v těchto systémech do souvislosti se známými měřítky osobnosti“. Specifickým cílem teorie RST je identifikovat nervové subsystémy v mozku, které odpovídají univerzálním typům motivace a emocí.Zásadní odlišnosti od proměnných modelu velké pětky najdeme v tom, že systémy RST nejsou „globální“ rysy; to znamená, že neodpovídají stylům chování, které jsou patrné v jakékoli z mnoha různých životních domén (tj. „globálně“). Místo toho systémy RST reagují na konkrétní typy environmentálních podnětů. Stejně jako například trávicí nebo sluchový systém reagují na určité třídy podnětů, každý systém RST reaguje na specifické typy environmentálních událostí. Každý systém je tedy relevantní pro určitou „doménu“ života. Například činnosti, při kterých děláte něco zábavného a příjemného, spíše než se snažíte vyhnout něčemu (nebo někomu), kdo je stresující a ohrožující, by byly považovány za různé domény, které aktivují různé systémy RST. Tři systémy RST jsou následující:

1. Behavioral Approach System (BAS) je biologický systém, který reaguje na žádoucí (apetitivní) podněty, které souvisí s uspokojováním nejrůznějších potřeb. BAS vytváří tendenci přibližovat se těmto odměňujícím podnětům. Produkuje také emocionální zážitky včetně těšení se na nadcházející aktivitu.
2. Fight-Flight-Freeze System (FFFS) reaguje na averzivní podněty, tedy podněty, které jsou pro organismus potenciálně škodlivé. Systém generuje tři typy reakcí v závislosti na vnímání hrozby, které organismus čelí. Jsou to reakce: konfrontace s hrozbou (boj), únik před hrozbou (útěk) nebo snaha o přečkání hrozby ve stavu celkové nehybnosti (zamrznutí).
3. Behavioral Inhibition System (BIS) řeší konflikty cílů. Pokud nějaký tvor či zvíře shání potravu ve volné přírodě, jeho BAS je aktivní, když se setkává s odměňujícími zdroji potravy; také jeho FFFS je však aktivní, pokud si je vědom možnosti výskytu predátorů v oblasti. Dva cíle – získat jídlo a vyhnout se hrozbám – jsou v rozporu; odvážné hledání potravy zvyšuje šanci na setkání s predátorem, zatímco schovávání se na bezpečném místě eliminuje šanci najít potravu. BIS na tyto konflikty reaguje a umožňuje, že tvor bude stále usilovat o odměny, ale bude tak činit váhavě, se zvýšenou citlivostí na environmentální hrozby.

Model předpokládá, že jakákoli daná osobnostní struktura může být aktivována v jedné situaci, ale ne v jiné; psychologické struktury a situace se tak vzájemně ovlivňují. Chování lidí se liší od jedné situace k druhé; téměř každý je v určitém prostředí společenský, ale v jiném stydlivý, v některých věcech je svědomitý a v jiných ne. Individuální rozdíly ve fungování každého systému také vedou k individuálním rozdílům v emocích a v chování. Konkrétně od lidí se zvláště aktivním BAS se očekává, že budou impulzivnější než ostatní, lidé s vysoce citlivými a aktivním systémem FFF budou náchylní k poruchám souvisejícím se strachem, jako jsou fobie. Lidé s BIS jsou náchylní k prožívání úzkosti.

Současný vývoj sociálně-kognitivních teorií osobnosti

K pokrokům ve studiu sociálně-kognitivních stránek osobnosti nejvíce přispěli podle Cervone a Pervin (2019) autoři H. Markus, C. Dweck a T. Higgins. Každý se primárně zaměřil na jednu či dvě sociálně-kognitivní proměnné, jako jsou self-schémata (Markus); cíle a implicitní přesvědčení (Dweck) atd. Tento typ zaměření, tedy podrobná analýza konkrétních procesů je primární cestou, kterou věda postupuje a takto vznikající sociálně-kognitivní teorie 20. stol. byla podle Cervone a Pervin v mnoha ohledech úspěšná. Přesto Cervone a Pervin identifikují omezení této perspektivy ve třech oblastech: (1) teorie osobnosti, (2) posouzení osobnosti (personality assessment) a (3) identifikace mezi-situační (cross-situational) konzistence osobnosti. Tato omezení jsou v dalších odstavcích popsána a je představen model „KAPA“, kterým Cervone navrhuje možnost jejich řešení.

Cervone a Pervin uvádí, že teorie osobnosti obsahují jak „strukturální“, tak „procesní“ složky. Teoretici obecně pečlivě rozlišují strukturální proměnné od procesních proměnných. Freud například odlišil psychoanalytické struktury (id, ego a superego) od dynamických procesů (toky mentální energie). V sociálně-kognitivní teorii je však rozdíl mezi strukturou a procesem méně jasný a v mnoha případech se proměnná (tj. teoretický konstrukt v sociálně-kognitivní teorii) používá dvěma různými způsoby: někdy se vztahuje k trvalé struktuře osobnosti a jindy k dynamickému osobnostnímu procesu. Např. termín „cíl“ může vyjadřovat relativně trvalou sociálně-kognitivní strukturu i rychle se měnící proces. Když tedy sociálně kognitivní teoretici navrhovali proměnné (jako „cíle,“ „očekávání“ či „hodnoty“), neuváděli, zda je daná proměnná osobnostním procesem nebo osobnostní strukturou (nebo obojím). Toto je první omezení sociální kognitivní perspektivy 20. století.

Druhý limit spočívá podle zmiňovaných autorů v tom, že sociálně-kognitivní vědci nevypracovali měřící nástroje, které by v souladu s jejich teoriemi dokázaly zachytit komplexní systémy sociálně-kognitivních struktur a procesů. Vzhledem k tomu, že sociálně-kognitivní teorie nahlíží na osobnost jako na systém, v rámci nějž interagují kognitivní a afektivní procesy, při posuzování osobnosti by měl být posuzován tento systém interagujících sociálně kognitivních proměnných.

Třetím limitem je to, že ačkoli proměnné zachycující osobnostní rysy byly navrženy tak, aby vysvětlovaly konzistentnost v chování daného jedince napříč různými situacemi, chování lidí je často vzhledem k osobnostním rysům nekonzistentní. Člověk může být například v některých situacích velmi svědomitý a v jiných mnohem méně svědomitý. Zároveň i když je chování konzistentní, rysové proměnné nemohou vysvětlit tuto konzistenci. Říci, že se člověk konzistentně choval svědomitě „kvůli své svědomitosti“, znamená chodit v pojmových kruzích. Sociálně-kognitivní teoretici mohli podle Cervone vyvinout sociálně-kognitivní vysvětlení toho, kde a proč lidé vykazují mezisituačně konzistentní osobnostní styly.

Na základě popsaných limitů Cervone (2004) navrhl model KAPA a pokusil se tak o jejich řešení.

1.   Teorie

Ústředním tvrzením modelu KAPA je, že existují dva typy sociálně-kognitivních osobnostních proměnných: znalosti (knowledge; jsou tím myšleny mentální reprezentace či přetrvávající koncepty vztažené k sobě samému, k ostatním lidem nebo ke světu obecně; např. „jsem inteligentní člověk, který má ale potíže se zvládáním stresu“) a hodnocení (appraisals; jde o průběžné hodnocení vztahu mezi sebou samým a okolním (příp. nadcházejícím) prostředím. Myšlenky, které se nám honí hlavou, kdykoli narazíme na výzvu – „Nedaří se mi tak, jak bych měl. Mohu to udělat lépe? Jak, co mám dělat dál?" Tyto myšlenky můžeme během okamžiku přehodnotit). (Cervone, 2019). Znalosti jsou trvalé a stabilní; je to sociálně-kognitivní struktura. Hodnocení se v průběhu času rychle mění; jsou to sociálně-kognitivní procesy. Znalosti i hodnocení spolu zároveň systematicky souvisí, struktury znalostí ovlivňují hodnotící procesy. Způsob, jakým lidé přemýšlejí o událostech (tj. appraisal), je ovlivněn přesvědčením, plány a vzpomínkami. Znalosti ovlivňují hodnocení zvlášť silně, když jsou situace nejednoznačné. "Má mě ten člověk rád, nebo ne?" "Mám s nimi mluvit víc, abych to zjistil, nebo ne?" Při snaze zjistit nejednoznačné okolnosti čerpáme ze znalostí, které máme uloženy v paměti.

2.   Posouzení (assessment) osobnosti

Rozlišení znalostí a hodnocení stanovuje v rámci modelu KAPA cíl pro posouzení osobnosti. V modelu KAPA je hlavním cílem hodnocení identifikovat struktury znalostí, které jsou pro jednotlivce nejvýznamnější, a hodnocení, do kterých se zapojuje, když přemýšlí o výzvách svého života. Toto prozkoumávání osobnosti je řízeno dvěma principy:

• Posouzení znalostí a hodnocení v kontextu. Spíše než aby se měření podle modelu KAPA zaměřovalo na to, jací jsou lidé „obecně“, se snaží identifikovat primární myšlenky lidí, když se během svého dne setkávají s různými kontexty (např. s přáteli, s cizími lidmi, v roli rodičovství, v roli studenta). V blízkosti svých přátel se můžete cítit sebevědomě, ale ne už v blízkosti cizích lidí. Možná víte, že jste zodpovědný a spolehlivý rodič – a pokud jde o studium, jste prokrastinátor. Tyto kontextuální rozdíly se snaží KAPA model zachytit.
• Citlivost k idiosynkrazii. Názory lidí na sebe se mohou idiosynkraticky lišit. Druhým principem hodnocení KAPA je citlivost k této idiosynkrazii. Namísto poskytování krátkých osobnostních dotazníků s pevnými sadami položek umožňuje hodnocení KAPA lidem, aby se popsali vlastními slovy. Ve své pozornosti k potenciálně jedinečnému obsahu systémů názorů a přesvědčení lidí o sobě samých je přístup KAPA podobný teorii osobních konstruktů George Kellyho.

3.   Mezisituační koherence v sebehodnocení: Vlastní schémata a hodnocení vlastní účinnosti

Model KAPA si klade za cíl porozumět tomu, jak struktury znalostí vytvářejí mezisituačně konzistentní vzorce fungování osobnosti. Využívá strategie diagnostiky osobnosti, které dokáží odhalit idiosynkratické vzorce konzistence osobnosti projevované jedinci. Výzkumná strategie teorie rysů není citlivá na idiosynkrazii a pokud člověk projevuje smysluplný vzorec chování, který je v souladu s jeho vlastními osobními kvalitami, ale není v souladu s konstruktem vlastností výzkumníka, výzkumná strategie to přehlédne. Model KAPA navrhuje alternativní strategii pro studium konzistence osobnosti spočívající na myšlence, že mezisituační konzistenci v jednání mohou vytvářet schémata o sobě samém. Pokud někdo sám o sobě uvažuje jako o stydlivém, může mu toto schéma přijít na mysl v prostředích zahrnujících sociální skupiny, může ovlivnit proces hodnocení v těchto situacích a podílet se na konzistentnosti stylu osobnosti napříč různými prostředími. Zároveň se tyto vzorce mezisituační konzistence mohou idiosynkraticky lišit, protože každá daná osoba může mít o sobě jedinečný soubor přesvědčení a také situace významné pro každodenní život každého jednotlivce jsou odlišné. To naznačuje, že výzkum by měl hledat konzistenci osobnosti způsobem citlivým na idiosynkrasii.

Sebepojetí

Sebepojetí opětovně souhlasí s celkovým fenomenologickým naladěním dnešního bádání, zaměřuje se na otázky: Co si o sobě myslím já? Jak se vnímám ve vztahu s jinými osobami, věcmi a okolnostmi? Pokud člověk odpoví na dané otázky, vznikne soubor představ a hodnot, které vůči sobě má. Na vývoj sebepojetí mají na začátku života velký vliv názor ostatních na nás samé, tyto názory posléze internalizujeme. Představa sebe, a představa toho, co si o nás asi ostatní lidé myslí, má posléze vliv na naše chování i prožívání, sami vůči sobě pak můžeme prožívat pestrou škálu emocí, od hrdosti po nedostatečnost a jiné. Ve vývoji sebepojetí má dle Bandury také význam tzv. ideální a požadované já. Dnes je sebepojetí vnímáno jako multifacetové (složené z několika subreprezentací sebe samého), hierarchické (od konkrétních situací k obecným domněnkách o sobě) a dynamické (existence aktivního sebepojetí – v určité situaci se aktivuje určitá subreprezentace sebepojetí).

Jiné typy inteligence (emoční inteligence, sociální inteligence)

Ke zkoumání klasické inteligence se postupně přidávají i jiné typy inteligence, které jsou neméně důležité pro fungování člověka.  Emoční inteligence byla jako pojem definována sice již v roce 1964, ale do povědomí a oblasti zkoumání se rozsáhleji dostala až koncem tisíciletí po zpopularizování termínu Davidem Golemanem. Emoční inteligence rozlišuje dva podtypy emoční inteligence, a to zaměřenu dovnitř, tedy související s rozpoznáváním vlastních emocí a jejich kontrolou a zaměřenou ven, tedy poznávání emocí druhých, empatií a porozumění prožitků druhých. Goleman také definuje šest základních emocí, které jsou evolučně staré a projevují se daným fyziologickým pochodem s emocí spojeným. Těmito emocemi jsou hněv, strach, štěstí, láska, překvapení, odpor či zhnusení, a smutek. Golemanova hypotéza je, že na úspěchu člověka se podílejí jak Inteligence klasická, tak ta emoční. Inteligentní člověk zvládá logicky náročnější situace a emočně zdatný, zase zvládá spolupráci s lidmi a sebekontrolu. Vytvořil tedy typologii lidí na základě míry emoční a klasické inteligence. Rozlišuje čistý typ s vysokým IQ, racionálně uvažujícího, inteligenčně zdatného, ale s nízkou emoční inteligencí takže často oplývající kritičností, povýšeností a emočním chladem. Pak čistý typ s vysokým EQ, tedy lidi, kteří tíhnou k druhým lidem, bývají nesobečtí, soucitní a otevření, tedy často oblíbení. Goleman ale upozorňuje, že IQ a EQ se nevyskytuje v těchto extrémech, ale mísí se v různých poměrech.

Sociální inteligence se ve velkém shoduje s emoční inteligencí, má však přesah do sociálních vazeb, nejznámějším badatelem na poli sociální inteligence je psycholog Reuven Bar-On, který určit šest atributů sociální inteligence, jsou jimi: schopnost rozpoznat vlastní emoční stavy, chápat je a umět je projevit; schopnost rozpoznat pocity druhých a aplikovat je na sebe sama; schopnost regulovat a kontrolovat emoce; schopnost flexibilního přístupu k řešení intrapersonálních a interpersonálních konfliktů a schopnost udržet se v dobré náladě a motivovat sebe sama. Avšak dle jiných autorů se sociální a emoční inteligence od sebe liší více a určují sociální inteligenci spíše jako schopnost rozpoznat atmosféru ve skupině a díky tomu vybírat nejvhodnější strategie chování, schopnost vystupovat a sebeprezentovat se tak, jak daný člověk chce, aby jej ostatní vnímali. Ale také autentičnost, či nakolik je srozumitelný a umí se přirozeně přizpůsobit stylu jazyka ostatních. Někteří autoři vnímají sociální inteligenci také jako nástroj manipulace s ostatními.

Psychopatie (v americkém slova smyslu)

Jedna z nejvíce populizovaných oblastí na poli psychologie osobnosti je v dnešní době psychopatie. Nicméně termín psychopatie se v tuzemsku využívá jako zastaralé označení všech poruch osobnosti, v anglické literatuře jsou jako psychopaté dle prof. Ptáčka lidé nepředvídatelní, egocentričtí, manipulativní, impulsivní, povrchní, ale také šarmantní, využívající instrumentální empatii, bývají sociálně zdatní, mají minimálně vyvinuté svědomí, odpovědnost, ale také důvěřivost, naopak mívají vysoké sebevědomí i sebepojetí. Pokud bychom takovéto jedince diagnostikovali, nejpravděpodobnější diagnóza by byla disociální porucha osobnosti, v kombinaci s vysokým intelektem a také v možné kombinaci s narcistickou poruchou osobnosti.

V zejména americké literatuře se odlišují pojmy psychopatie a sociopatie. Zatímco psychopaté se rodí a jejich chování vůči ostatním lidem je odrazem jejich vlastností, sociopaté vznikají na základě svého prostředí a jejich chování vůči ostatním lidem je spíše výsledkem naučených strategií. Psychopaté jsou precizní, dokáží nenávidět a mstít se velmi dlouho a konflikty je posilují. Sociopaté nechovají zášť tak dlouho, nebývají trpěliví, jdou za okamžitým uspokojením, jinak bývají agresivní, ale když se na nich uděje nějaká křivda, nebývají jí citelně zasaženi.

Psychologický profil psychopata: člověk šarmantní, přesvědčivý, s vysokým sebevědomím a vysokou inteligencí, skvěle ovládající své chování, nenechává se ovlivnit okolím, dlouhodobě dopředu přemýšlející a strukturující, také neepatický (využívá tzv. instrumentální empatii – tedy ví, který emoční výraz má napodobit v jaké situaci, co se od něj očekává, nicméně empatii nezažívá, jeho emoce bývají velmi ploché, jedním z nejsilnějších pocitů pro něj bývá sebelítost), nezodpovědný, manipulující, často překračuje hranice, individualistický a přenášející vinu na druhé. Psychopaté bývají úspěšní a nenápadní, těží zejména z toho, že jsou znalci lidí, umí výborně kopírovat sociální kódy, dbají na svůj sociální status, který rádi využívají, často se objevují v pozicích spojených s mocí, jsou často schopni velmi riskovat, protože pro ně důsledky jejich činů nebývají důležité.

Své vztahy často budu jí tak, že v prvních chvílích získají důvěru, často různými lichotkami, projevovanou pozorností, malými úspěchy, následně důvěru upevní tak, že udělají pro druhého nějaké velké gesto, velké překvapení, nebo v práci dosáhnout obrovského úspěchu, tím dostanou osoby ve svém okolí, na které chtějí působit do šedé zóny, kde panuje absolutní důvěra, a lidé se v blízkosti daného psychopata přestávají kontrolovat. V poslední fázi se pak projeví psychopatie daného člověka, většinou pomocí manipulace, psychopatické pasti, nebo psychopatické ataky – tj. psychopaté začínají využívat citlivé informace a psychologické vlastnosti, které u svého okolí vypozorovali, a to pak začíná jednat pod vlivem psychopatické osoby.

Psychopaty může rozdělit dle jejich chování na tři základní typy:

1) lhář a podvodník – od začátku problematický, agresivní, profilově mezi psychopatem a sociopatem, tito bývají rychle odhalitelní

2) tyran a násilník – psychopatie se projevuje až v pozici moci, pokud nejsou zaštítěni pozičně (dominantní role ve vztahu, pozice nadřízeného aj.)

3) manipulátor – nepřekračuje zákon, nicméně využívá výše popsaných strategií k cílené manipulaci svého okolí.

Dle prof. Koukolíka je výskyt pravých psychopatů napříč historií i kulturami obdobný, nicméně v dnešní době se zvláště v pozicích top managementu projevy psychopatie přímo vyžadují a lidé, kteří v těchto pozicích chtějí uspět, se musí naučit využívat psychopatické strategie. Dle pana profesora mohou termíny typu ,,tah na branku´´, ,,schopnost vedení týmu´´, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´, které se v inzerátech na vedoucí pozice využívají, vést k zvýhodňování psychopatických rysů osobnosti (,,tah na branku´´ = nehledí na ostatní a dojde k cíli, ,,schopnost vedení týmu´´ = dominance, ,,schopnost práce pod velkým tlakem´´ = nepřijímající zodpovědnost, ,,schopnost využívat a objevovat potenciál podřízených´´ = manipulace, *tyto vlastnosti firmy vyloženě nevyžadují, resp. nechtějí v top managementu psychopatické osobnosti, nicméně psychopatické rysy se s těmito požadovanými vlastnostmi mohou lehce zaměnit). Psychopatie jako adaptace se skládá z procesu desinhibice (přestává dodržovat normy), vyvinutí citového chladu (potlačení emocí) a vyvinutí troufalosti.

Ve vědecké literatuře si můžeme u pojmu psychopatie všimnout propojení s tzv. temnou triádou – tedy narcismus, Machiavelismus a (zejména subklinická) psychopatie. Pojem temná triáda použili poprvé Pauhlus a Wiliams v roce 2002, od té doby se temná triáda stala předmětem desítek studií a Google Scholar eviduje stovky citací daného pojmu, který označuje jedince, kteří nejsou čistými psychopaty, nicméně je s nimi spojuje bezohledné manipulující jednání, které je často na hranici zákona, a za hranicí etických norem. Vznikají zejména korelační studie, ale také dotazníky zjišťující přítomnost daných rysů.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z konference Psychopatie - znak doby? pořádané 23.11.2019, pod záštitou Institutu psychologie.

Odkazy

Další doporučená literatura

Babiak, P., & Hare, R. D. (2014). Hadi v oblecích, aneb, Psychopat jde do práce. Academia.

Löhken, S., & Hare, R. D. (2013). Síla introvertů: jak uspět ve světě, který přeje extrovertům. Grada.

Seligman, M. E. P., & Hare, R. D. (2013). Naučený optimismus: jak změnit své myšlení a život. Dobrovský.

Honzák, R., & Honzák, F. (2018). Čas psychopatů. Galén.

Externí odkazy

• Světová databáze štěstí – http://https://worlddatabaseofhappiness.eur.nl//
• Index šťastné planety – http://http://happyplanetindex.org//

Odkazy na související články

Pozitivní psychologie

Pozitivní psychologie osobnosti

Temperament

Poruchy osobnosti

Emoční inteligence

Klíčová slova

pozitivní psychologie, psychopatie, sebepojetí, osobnostní inventáře