Autocenzura

Roku 1836 bylo možné ve francouzské knize Herculanum et Pompei nalézt tento obrázek zničené fresky z Pompejí.

V knize z roku 1877 již ale nalezneme tento.

Autocenzura je druh cenzury, kterou provádí autor na základě vědomé a spontánní sebereflexe - jedná se o cenzurování vlastní autorské tvorby.

Může být vedena snahou předejít cenzorním zásahům zvenčí, především v autoritativních režimech. Druhou motivací je uvědomovaná odpovědnost médií a jejich pracovníků vůči veřejnosti. Autor tedy schválně zmiňuje témata, která čtenáře upoutají a vyhne se těm, která by mohla vyvolat kritiku.^[1] Tyto dva typy rozlišujeme na autocenzuru veřejnou a soukromou.^[2]

Autocenzura kolem nás

Podle Listiny základních práv a svobod^[3], která je součástí Ústavy České republiky, v naší zemi platí svoboda projevu. Setkáváme se tedy s autocenzurou soukromou.

Členové redakce pořadu Reportéři ČT například uvádí, že se dnes nejedná o autocenzuru ve vlastním slova smyslu, pouze o výrobní proces v rámci uvažování každého jednotlivého autora. Důležitá je především neutralita a ověření pravdivosti všech informací. Je třeba nezaměřovat se pouze na určitá témata, či politické strany. Členy Rady ČT však vybírá Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky - v Radě se tedy mohou objevit osoby spřízněné s parlamentními stranami. Na pořad Reportéři ČT ale v dnešní době nemá v tomto smyslu vliv. Reportér musí svůj nápad obhájit před dramaturgem, kde musí dokázat, že o tématu hodně ví a vše doloží přesvědčivými fakty.^[4]

Historie autocenzury

Básník Publius Vergilius Maro uvedl ve své závěti, že požaduje spálení svého díla Aeneis. Básník zemřel v přesvědčení, že jeho dílo není úplné. Epos se však zachoval, sám císař Octavius Augustus prý zničení zakázal. Dokonce i Ovidius přiznal, že v době exilu pálil své básně, které ho zklamaly.

William Collins, jeden z nedoceněných spisovatelů anglické literatury, spálil mnoho výtisků svého díla Odes on Several Descriptions and Allegoric Subjects (Zpěvy na různá popisná a alegorická témata, 1747), kvůli špatnému prodeji.

Adam Smith, autor Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776), zničil řadu svých textů včetně spisů o rétorice. Důvodem byla obava, aby se nedokonale redigované rukopisy nedostaly náhodou ke čtenářům.

Skotský básník Robert Tannahill spálil téměř všechny své rukopisy, když po vydání své první sbírky The soldier's Return. A Scottish Interlude in Two Acts, with other poems and songs (Vojákův návrat. Skotské intermezzo o dvou aktech s dalšími básněmi a písněmi, 1807) nenašel pro své další básně nakladatele.

Franz Kafka požádal o spálení jeho sešitů svého přítele Maxe Broda. Ten to však naštěstí neudělal. O totéž Kafka žádal i Doru Diamantovou, ta ale jeho přání vyhověla a spálila celou závěrečnou část Kafkova deníku.

Giovanni Papini nechal shořet celé vydání své ateistické knihy Le mémorie d'Iddio (Vzpomínky na Boha, 1913), když se obrátil ke křesťanství.^[5]

Odkazy

Reference

↑ BURTON, Graeme. Cenzura. BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 132-134. ISBN 80-85947-67-6.
↑ COOK, Philip a Conrad HEILMANN. Two Types of Self-Censorship: Public and Private. Political Studies. 2013, 61(1), 178-196. DOI: 10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x. ISSN 0032-3217. Dostupné také z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x
↑ Listina základních práv a svobod. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Praha [cit. 2018-12-02]. Dostupné z: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html
↑ KLIMEŠOVÁ, Pavla. Pořad Reportéři ČT, autocenzura a situační etika v investigativním pořadu. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd.
↑ BÁEZ, Fernando. Soudobá cenzura a autocenzura v literatuře. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Brno: Host, 2012, s. 387-398. ISBN 978-80-7294-697-6.

Použitá literatura

BÁEZ, Fernando. Soudobá cenzura a autocenzura v literatuře. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Brno: Host, 2012, s. 387-398. ISBN 978-80-7294-697-6.
BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 132-134. ISBN 80-85947-67-6.

Externí odkazy

Související články

Klíčová slova

Autocenzura, cenzura, literatura, média, svoboda projevu, umění

[burton-1] BURTON, Graeme. Cenzura. BURTON, Graeme. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2001, s. 132-134. ISBN 80-85947-67-6.

[2] COOK, Philip a Conrad HEILMANN. Two Types of Self-Censorship: Public and Private. Political Studies. 2013, 61(1), 178-196. DOI: 10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x. ISSN 0032-3217. Dostupné také z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1111/j.1467-9248.2012.00957.x

[3] Listina základních práv a svobod. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [online]. Praha [cit. 2018-12-02]. Dostupné z: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html

[4] KLIMEŠOVÁ, Pavla. Pořad Reportéři ČT, autocenzura a situační etika v investigativním pořadu. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd.

[5] BÁEZ, Fernando. Soudobá cenzura a autocenzura v literatuře. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. Brno: Host, 2012, s. 387-398. ISBN 978-80-7294-697-6.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]