Psychologie symbolu

Symbol je jakýkoli objekt, obrázek, ale i gesto nebo zvuk, který zastupuje či reprezentuje něco jiného, odkazuje na nějaký význam či myšlenku. Může tak na malém prostoru shrnovat široký objem informací a obsahů (např. kříž jako symbol křesťanství). Umožňuje tedy člověku jít za to, co je vnímáno, skrze vytváření vztahů mezi někdy zdánlivě nesouvisejícími koncepty a zkušenostmi. Tyto vztahy mezi významem a jeho symbolem mohou být utvářeny na základě konceptuální nebo povrchní podobnosti, ale i na základě společenské dohody a konvence. Ve druhém zmíněném případě pak symbol nemá žádnou podobnost s významem a je čistě arbitrární (např. v jazyce slovo pes nemá vnitřní souvislost s objektem, který označuje). Symboly jsou užívány napříč lidskými činnostmi pro zjednodušení komunikace (např. dopravní značky, písmo, jazyk) či naopak pro umožnění rozvoje vlastních myšlenek a fantazie (např. v umění růže jako symbol krásy, lásky, ženskosti).

Klasifikace symbolů

Americký filosof a zakladatel moderní sémiotiky Charles Sanders Peirce rozdělil symboly či znaky do tří kategorií, přičemž v každé rozlišil tři typy. První kategorie rozlišuje symboly na základě symbolu samotného (qualisigns, sinsigns, legisigns), dle toho, zda můžeme fenomén poznat bezprostředně (např. vjem červené barvy), jako reakci ve vztahu k jiným (např. sílu lze vnímat jen jako působení jiného podnětu na daný objekt) nebo zprostředkovaně skrze spojitost s určitou myšlenkou či pravidlem. Druhá kategorie rozlišuje znaky na základě způsobu jakým tento znak odkazuje na daný objekt (index, ikon, symbol). Třetí pak klasifikuje na základě vztahu k interpretovi symbolu (rhemes, dicisigns, arguments). Zde popíšeme pouze nejznámější a nejužívanější druhou kategorii klasifikace symbolů, pro více informací o ostatních kategoriích viz anglický článek Semiotic theory of Charles Sanders Peirce.

Symbol – dopravní značka

Index odkazuje na objekt přímo, přirozeně, na základě reálného spojení s daným objektem. Může být i přímo jeho součástí či kauzální reakcí na objekt. Například kouř odkazuje na oheň, hrom odkazuje na blesk. V jazyce pak indexem mohou být ukazovací zájmena „to“, „ten“ apod. Vztah mezi indexem a objektem je faktický, nezávislý na interpretaci jedince.

Ikon odkazuje na objekt na základě podobnosti, analogie. Ikon napodobuje či připomíná daný objekt, obsahuje některé zásadní charakteristiky objektu, které nás vedou k jeho rozpoznání a interpretaci. Ikon může být obraz (např. piktogram) či diagram nebo metafora. V jazyce to jsou např. onomatopoické výrazy napodobující přirozené zvuky jako „klap“, „bác“, „žbluňk“.

Symbol pak odkazuje na objekt či myšlenku pouze arbitrárně na základě konvencí, tradice, zvyku či pravidla. Denotace symbolu je pak závislá na interpretaci jedince, významy symbolů se lidé musí učit v rámci socializace. Je to např. většina dopravních značek a slov (např. slovo pes či auto).

Pojetí symbolu v angloamerické a evropské myšlenkové tradici

Pojetí symbolu je v angloamerické a evropské literatuře mírně odlišné. Angloamerická literatura pojímá symbol jakožto znak, který jednoznačně odkazuje k něčemu jinému. Tento znak lze tedy jednoznačně přiřadit ke svému významu. Angloamerický přístup reprezentuje např. již zmíněný Peirce. V evropské myšlenkové tradici není uznávána tato jednoznačnost významu symbolu, je zde snaha neredukovat symbol na pouhý znak. Tento přístup zastupuje např. švýcarský jazykovědec Ferdinand de Saussure.

Například obrázek kříže v angloamerické tradici může být vysvětlen jednoznačně jako znaménko sčítání, případně po otočení jako znaménko násobení či jako hláska „x“. Podle kontextu danému znaku přiřadíme jednoznačný význam. V evropské tradici obrázek kříže nemá jednoznačný význam, v různých kontextech jde o tentýž kříž, který nemůžeme jednoznačně vysvětlit. Symbol v této tradici také vždy obsahuje emoční hodnocení (např. symbol tmy si většinou spojujeme s emocí strachu). (přednášky Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy)

Symbol ve vybraných psychologických směrech

V historii lidstva hrály symboly vždy důležitou roli např. ve formě různých mýtů a bájí. Dále se však budeme zabývat pouze symbolem od období, kdy byl přinesen do vědecké oblasti v rámci psychologických směrů, tedy od klasické psychoanalýzy.

Symbol v klasické psychoanalýze

Sigmund Freud

Otázku symbolizace a symbolického jazyka přinesl do vědecké oblasti významně a jako jeden z prvních Sigmund Freud (1856–1939), zakladatel psychoanalýzy. Jak bude podrobněji rozebráno dále, symboly jsou podle něj především projevy nevědomí ve vědomém životě. Symbolickou funkci tedy mají například sny, symptomy nemocí či parapraxe.

Freudovo pojetí symbolu úzce souvisí s jeho topografickým modelem, ve kterém lidskou psychiku člení na vědomí, předvědomí a nevědomí. Nevědomí popisuje jako zapomenuté, potlačené a vytěsněné obsahy naší psychiky, společensky nepřijatelná přání a pudy. Tyto obsahy jsou odsunuty do nevědomí, aby neohrožovaly sebeobraz jedince, avšak přesto se mohou v některých situacích dostat do oblasti vědomí. Tento přesun do vědomí je cenzurován předvědomím, které za pomoci obranných mechanismů brání proniknutí příliš ohrožujících obsahů z nevědomí a předchází tak zahlcení vědomí těmito obsahy. Nevědomí se do kontaktu s vědomím dostává v situacích, kdy je tato cenzura oslabena. Děje se tak především ve spánku prostřednictvím snů, při bdění v rámci parapraxí (např. přeřeknutí) či v rámci metody volných asociací. Sny a symptomy některých nemocí chápe Freud právě jako symboly nevědomých přání, potlačovaných pudů či vnitřních konfliktů. Nevědomí se sice v těchto situacích dostane do kontaktu s vědomím, ale jelikož je obsah zakódován do symbolického jazyka, pro jedince nemá zřejmý význam. Symbol je tak méně ohrožující formou nevědomého obsahu. Pro porozumění symbolickému jazyku nevědomí je potřeba překonávat vědomé obrany (např. prostřednictvím psychoanalýzy).

Nejvíce pozornosti ve vztahu k symbolům věnoval Freud výkladu snů. Dle něj předvědomí prostřednictvím tzv. snové práce za pomoci symbolizace převádí surové nevědomé obsahy (latentní význam snu, tedy skutečný, ale skrytý) do více přijatelné symbolické podoby (manifestní význam snu, tedy jak se nám jeví). Nejčastějším latentním obsahem snů jsou přitom dle Freuda nevědomá pudová přání, především sexuálního charakteru. Například mužské genitálie mohou být dle něj ve snu zobrazeny jako jakýkoli vertikální objekt nebo objekt, ze kterého může téct voda, např. fontána. Výčet věcí reprezentovaných ve snu různými symboly je dle Freuda nepočetný – je to nejčastěji lidské tělo, rodiče, děti, sourozenci, zrození, smrt a nahota. Rodiče mohou být např. symbolizováni jako král, královna, děti jako malá zvířata, porod jako výstup z vody či zachránění tonoucího.

Přestože je někdy Freud kritizován za deterministický přístup ke snové symbolice, on sám uvádí, že i když po výkladu stovek snů vidí určité pravidelné symboly, nelze k interpretaci snů přistupovat mechanicky, pouze se „slovníčkem“ snových symbolů a jejich významů. Každý sen je dle Freuda potřeba interpretovat v kontextu daného snu, ve vztahu k dalším prvkům, které jsou v něm prostřednictvím snové práce zhuštěné. Dnes se pak k výkladu snů přistupuje spíše fenomenologicky (např. Medard Boss), tedy z hlediska toho, co pro člověka daný sen znamená, jak ho sám interpretuje, jaký mu přikládá význam. Ke snu se tak přistupuje v podstatě jako k projektivnímu materiálu, do kterého si člověk může vkládat své asociace.

Další významnou oblastí symbolizace v klasické psychoanalýze je Freudův výklad nemocí. Freud pokládá symptomy nemocí za symboly či projevy nevědomých konfliktů a traumatických zážitků z dětství, opět často spojených se sexualitou. Například hysterii spojuje se zážitkem svádění během vývoje, obsedantní poruchu s fixací v análním stadiu a úzkost považuje za důsledek nahromadění libida. Tato Freudova sexuální etiologie neuróz je však již překonaná, i Freud sám později o sexuální příčině neuróz pochyboval. (přednášky doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D.) I dnes se však má za to, že mnoho somatických chorob vzniká v důsledku vnitřního konfliktu, a tak mohou symptomy vystupovat jako symboly psychického stavu.

Symbol v analytické (jungiánské) psychologii

Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung (1875–1961) je dalším autorem, v jehož práci mají symboly významnou roli. Symboly objevující se v náboženství, mytologii či umění považuje za projev kolektivního nevědomí. Popisuje ho vedle osobního nevědomí, ega a bytostného Já jako jednu ze složek osobnosi či psyché. Obsahuje dle Junga dědictví našich předků, jejich negativní i pozitivní zkušenosti a na základě nich vrozené reakce na opakující se situace a události. Je to jakási obdoba instinktu u lidí, která je kulturně vázaná, jakýsi předpřipravený vzorec chování. Tyto obsahy kolektivního nevědomí Jung nazývá archetypy. Na rozdíl od Freuda, který nevědomí považuje za zdroj možného ohrožení vědomého ega, Jung pokládá kolektivní nevědomí za možný zdroj životní moudrosti.

Jung popisuje, že různé symboly, které se v historii lidstva opakují, mohou odkazovat mimo jiné právě na archetypy a vyvolávají v nás tak tendence k určitým emočním či imaginativním obsahům. Archetyp nemůžeme vidět, vidíme však symbol, který s ním souvisí. Na rozdíl od Freuda je dle Junga symbol nejednoznačným odkazem, náznakem nějakého konfliktu, komplexu či archetypu, nikoli jednoznačným vyjádřením nevědomého (často sexuálního) přání. Při spatření určitého symbolu můžeme pociťovat např. úctu, ačkoli to není dáno žádným osobním zážitkem, ale jde právě o kolektivní zkušenost od našich předků. Jako hlavní archetypy Jung popisuje personu (sociální role, maska skrývající pravou podstatu jedince), animus a anima (mužský princip přítomný v ženě a ženský princip přítomný v muži), stín (pudová složka, osobní nevědomí) a bytostné Já (jedna ze čtyř základních složek osobnosti). Dále popisuje např. archetyp ideálního partnera, archetyp života, smrti, smyslu, hrdiny, matky, otce apod. K archetypům pak odkazují různé symboly, např. symbolem plodnosti může být vajíčko, pomlázka, symbolem smrti např. kříž, kosa, lebka. (přednášky doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D.)

Velké množství archetypálních symbolů můžeme najít také v pohádkách. Hlubinný rozbor pohádek rozpracoval např. Brunno Bettelheim. Dle tohoto pojetí je možné např. v pohádce o Červené Karkulce vnímat symboliku toho, že si mladé dívky mají dávat pozor na nebezpečné muže. Archetyp takového muže zde symbolizuje vlk, či v některých verzích vlkodlak. Pohádka O šípkové růžence a zbavování hradu růží pak může symbolizovat dobývání dívky při prvním romantickém vztahu a její dospívání. Symbol draka je v pohádkách zase typickým symbolem pro nebezpečí, ale i např. pro naše ego, se kterým musíme zápasit.

Jung v rámci psychoterapie podobně jako Freud užívá analýzu snů pro získání informací z nevědomí. Pracuje se sny však odlišným způsobem, nepovažuje snovou symboliku za maskování nevědomých latentních obsahů. Pracuje proto přímo s manifestním obsahem snu, a to metodou amplifikace. Hledá ke snovým symbolům paralely, kontext, nechává člověka samotného, aby se snem asocioval další informace. Když je ve snu obsažen nějaký archetyp, tedy součást kolektivního nevědomí, dodá pak potřebný kontext a asociace terapeut. Pro člověka může být úlevné, když si uvědomí, že jeho obtíže nejsou jen jeho osobní, ale jsou součástí archetypů, kolektivní zkušenosti. Přinášení kontextu ke snu ho pak činí srozumitelnějším. Jung dále uvádí, že některé symboly značí somatický problém, např. had symbolizuje potíže s míchou, krab symbolizuje sympatikus a parasympatikus. Zdůrazňuje však více nutnost zjišťovat, jaký význam či jaké asociace má se snem sám pacient, spíše než předkládání jakýchsi standardních interpretací terapeutem. I když je ve snu přítomno archetypální téma, vždy záleží na pacientovi, zda daný způsob výkladu uzná za možný či pravděpodobný.

Analytická psychologie hovoří také o skrytých nebezpečích užívání symbolů. Jedním z úskalí je, pokud člověk zaměňuje symbolické za konkrétní, považuje symbol za realitu. Podobně má člověk tendenci považovat za realitu to, co vnímá, přestože ve skutečnosti je to pouze jedna z možností interpretace reality. Tato záměna může vést k předsudkům a nesprávnému hodnocení reality. Stává se to např. při populárním hodnocení příčin psychosomatického onemocnění, kde se spojuje tělesný symptom s přímou psychickou příčinou (např. člověk se žaludečními obtížemi „spolykal mnoho vzteku“), aniž by se vzala v potaz komplexita psychosomatického systému. To může vést k bagatelizaci nemoci či přehlížení somatického onemocnění. Dalším úskalím je mnohoznačnost symbolických pojmů, kvůli které mohou nastat komunikační obtíže, kdy druhý nerozumí sdělovanému obsahu, ale raději předstírá, že rozumí, aby nevypadal hloupě. Posledním popsaným úskalím je chaos, ke kterému může dojít, pokud rychlý a kreativní tok symbolického myšlení není v kontaktu s každodenním životem a realitou. V takovém případě může odpojení od reality vést až k psychóze nebo neuróze, může být snížena schopnost rozlišovat mezi vnitřní a vnější realitou. Člověk může pomocí symbolického myšlení utíkat před světem a před vztahy s druhými lidmi, může dojít k regresi, stažení či k magickému pověrčivému prožívání a chování.

Symbol v lacanovské psychoanalýze

Jacques Lacan

Jacques Lacan (1901–1981) byl francouzský psychoanalytik. K psychoanalýze nepřistupuje jako ke klinickému oboru, ale spíše z hlediska jazyka, literatury, filosofie. Jeho díla jsou temná a těžko srozumitelná, překladatelé uvádí, že je těžké je překládat, stejně jako je těžké dobře přeložit báseň. Hraje si s jazykem, užívá slovní hříčky, vtipy či zvukové asociace. Lacan vychází z Freuda, avšak vydal se především směrem jazyka. Z Freudovy práce nejvíce oceňuje jeho výklad snů, neurotické symptomy a přeřeknutí, kde navazuje na Freudovo pojetí jazyka a jeho vztah k subjektivitě a zkušenosti.

Lacan zastává názor, že nejen sny zastírají svým manifestním obsahem skutečný (latentní) význam. I vědomé subjektivní prožitky, každodenní všední záležitosti pacienta a jeho vztahy s druhými lidmi jsou pouze příběhy odvádějící pozornost od podstatnějšího, hlubšího, nevědomého, k čemuž je potřeba se v psychoanalýze dostat. Rozšiřuje tak pojetí symbolična, kdy na rozdíl od Freuda nepovažuje za symboly nevědomí pouze sny či symptomy, ale všechny jevy fungující analogicky jako řeč. Například symptom je dle Lacana strukturován jako řeč, která má být osvobozena, jejíž nevědomý obsah není pacientovy zřejmý.

Lacan klade na roli jazyka velký důraz. Hovoří o tom, že člověk je symboličnem utvářen, je utvářen slovy. Říká, že pacient nevytváří jazyk, ale jazyk ho předchází a utváří jeho individuální zkušenost. V psychoanalýze jde dle něj o rozptýlení každodenní subjektivity, aby bylo možné dostat se právě k nevědomým lingvistickým významům. Jde o osvobození řeči od spoutanosti kulturou jazyka. Skrze volné asociace běžné konverzace (kterou označuje jako „prázdnou řeč“) je možné se dostat k hlubším symbolickým strukturám z nevědomí („plná řeč“). Cílem psychoanalýzy dle Lacana není odhalování pudových konfliktů ani proměna vztahů, ale odkrytí nezáměrných významů v řeči pacienta, odkrytí symbolických významů jeho slov. Nesnaží se však hledat spojení mezi slovy a tím, co označují, zastává názor, že symbol není ve vztahu k označovanému (např. had a penis), nýbrž si žije vlastním životem a Lacan se tak snaží hledat vztahy mezi klíčovými slovy samotnými jakožto symboly, odhaluje jejich řetězce a uskupení kolem uzlových bodů.

Symbolicky přistupuje Lacan i k oidipovskému komplexu. Nepovažuje oidipovský komplex za reálnou situaci, ale za symbol, prostřednictvím kterého se utváří vztah jedince k symboličnu. Neurotické a další poruchy tak považuje za symbolické ještě důrazněji než Freud. Má za to, že psychoanalýza by měla tyto symptomy odkrývat a rozkódovávat jejich nevědomý význam.

Současná psychoanalýza

Autoři navazující na myšlenky klasické psychoanalýzy se vydali různými směry, které jsou více či méně vzdálené od původních Freudových myšlenek a konceptů. Společným jmenovatelem většiny z nich je především menší důraz na biologický determinismus a sexuální pud. U některých autorů pak můžeme také nalézt odlišné pojetí symbolu a symbolizace.

Hans Loewald (1906–1993) ve svém pojetí symbolu popisuje, že symbol není jen kamufláž či zastření pudového obsahu, jak ho popisoval Freud. Dle něj je symbol transformace, v rámci které jsou nevědomé obsahy sublimovány do tvůrčích kulturních projevů, avšak tyto projevy nejsou redukovatelné pouze na nevědomé pudové obsahy. Například had představuje vždy penis, ale nikdy pouze penis, v rámci symbolického procesu se proměňuje a obohacuje. Symbol je tak novou zkušeností, není to pouhé zakrytí něčeho již existujícího, symbol dodává symbolizovanému nový život a bohatší význam.

Peter Fonagy (*1952) se věnuje konceptu mentalizace a jejím poruchám. Schopnost mentalizace a její poruchy jsou popsány dále v kapitole věnující se symbolu z hlediska psychopatologie. Zde je však vhodné zmínit, že právě Fonagy a jeho spolupracovníci vytvořili v rámci psychoanalytické psychoterapie program pro rozvoj schopnosti mentalizace u pacientů s hraniční poruchou osobnosti. Autoři vychází z předpokladu, že příčinou neosvojení schopnosti mentalizace u těchto pacientů je narušení attachmentu v dětství. V rámci psychoterapie se pak jedinec učí této schopnosti prostřednictvím terapeutického vztahu, kde terapeut zrcadlí pacientovy emoce podobně, jako by se dělo v dětství ve vztahu s rodiči. Jedinec se tak učí porozumět svým emocím a nesklouzávat nevědomě do svých nestabilních emočních vzorců (sebepoškozování apod.).

V současné psychoanalýze je odlišné také pojetí snu jako symbolu odkazujícímu k nevědomým obsahům. Dnes je užíván spíše fenomenologický výklad snů, jehož představitelem je např. Medard Boss. V tomto pojetí se pracuje se snem jako s projektivním materiálem, se kterým může pacient asociovat další obsahy. Můžeme se tedy daného člověka ptát, co pro něj určitý sen znamená, např. když se mu zdá, že se s někým objímá, zda je to pro něj splněné přání či jaký význam snu přisuzuje on sám v kontextu svého života a své situace. (přednášky doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D.)

Nakonec je možné zmínit ještě současný pohled na Freudovo pojetí symptomu jakožto symbolu či projevu nevědomých konfliktů. V současné době je uznáváno, že některé somatické choroby vznikají v důsledku vnitřního konfliktu. V klasifikaci MKN-10 můžeme tyto obtíže nalézt jako Somatoformní poruchy (F45), kde si člověk opakovaně stěžuje na symptomy, avšak lékařské nálezy jsou negativní a obtíže mohou souviset např. se vztahovými problémy. Podobnou kategorií jsou Disociativní poruchy (F44), kde se u člověka z důvodu nějakého psychického konfliktu či traumatu rozvine symptom, který však není z lékařského hlediska vysvětlitelný, způsob narušení často neodpovídá anatomii (např. dojem necitlivosti celé ruky, který neodpovídá uspořádání nervů). Když se na těchto obtížích začne pracovat psychoterapeuticky, tělesné obtíže často zmizí. Symptomatická léčba zde není účinná, je potřeba vypátrat, kde dané obtíže vznikly a dle psychoanalytického přístupu symptomy odezní po tom, co člověk získá na situaci náhled, příčiny symptomů odkryje a mluví o nich. V těchto případech je tedy i v současnosti přijímáno, že tělesný symptom může vystupovat jako symbol psychického konfliktu či traumatu. Freudova sexuální etiologie neuróz je však již překonaná a neuznávaná. (přednášky doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D.)

Symbol v kognitivní psychologii

V oblasti kognitivní psychologie se s pojmem symbolu setkáme především v souvislosti s mentálními reprezentacemi a s užíváním jazyka. Symbolické procesy či symbolické funkce v pojetí kognitivní psychologie představují schopnost vytváření symbolů v mysli člověka a následně operace s nimi. Jde o specificky lidskou schopnost, která je výsledkem vyšší nervové činnosti. Symbolické funkce lze dále dělit na fatické funkce, tedy schopnost mluvit, číst, psát, počítat a myslet v abstraktních pojmech; gnostické funkce, tedy schopnost rozpoznávat smyslové vjemy a přiřazovat jim příslušné významy; a praktické funkce, tedy schopnost vykonávat účelné a komplexní pohyby.

Mentální reprezentace je způsob, jakým je v mysli reprezentován či zpřítomněn objekt, který není aktuálně přístupný našemu vnímání fyzicky, jde o představu či slovní označení zastupující daný objekt. Je tedy možné říci, že mentální reprezentace je určitým symbolem daného objektu. Paivio ve své teorii dvojího kódování popsal dva způsoby reprezentování objektů v naší mysli: analogové a symbolické kódování. Analogové kódování je neverbální systém, jehož základní jednotkou je tzv. imagen, tedy senzorická (nejčastěji vizuální) představa daného objektu. Tato reprezentace je analogická danému objektu, má analogické charakteristiky jako reálný objekt, takže např. část vizuální představy kočky je částí skutečné kočky. Tento způsob reprezentace umožňuje dělat s představovaným objektem v mysli podobné operace, jako s fyzickým objektem, na rozdíl od symbolické reprezentace ale obsahuje pouze konkrétní informace (např. obraz konkrétní kočky, její barvu, výšku). Symbolické kódování je verbální systém, jehož jednotkou je tzv. logogen, jde tedy o reprezentaci ve formě lingvistických informací či slovního kódu. Zde je na rozdíl od analogových představ vztah mezi objektem a reprezentací arbitrární, takže např. část slova kočka není částí skutečné kočky. Tento typ reprezentace je zobecněním celé kategorie daného objektu (např. zobecněním všech možných koček a obecných informací o nich).

Paiviova teorie není jedinou teorií reprezentování objektů v mysli. Další vlivnou teorií je např. propoziční hypotéza autorů Anderson a Bower. Ti zastávají názor, že naše mentální reprezentace neexistují v obrazech ani ve slovech, ale spíše ve formě abstraktních výroků či propozic, tedy jako vztahy mezi pojmy a objekty. Tento způsob reprezentace může vysvětlit např. zkreslené vybavení zrakových představ při percepci nejednoznačného podnětu, kdy selhává analogická zraková reprezentace. Tomuto jevu byl věnován experiment autorů Carmichael, Hogan a Walter (1932), kde např. kruh s čárkami po obvodu někteří probandi zpětně nakreslili jako slunce a jiní jako kormidlo, podle toho, jak si objekt v mysli pojmenovali.

Se symbolickým kódováním mentálních reprezentací pak souvisí další symbolická funkce, a to je užívání jazyka. Jazyk je komplexní znakový systém, který kombinuje symboly podle určitých pravidel za účelem komunikace, tedy předávání určitého významu. Z velké části je jazyk arbitrární, což znamená, že slova jsou pouze symboly, které odkazují k objektům, s nimiž nemají přímou souvislost (např. jako bylo uvedeno výše, část slova kočka není částí skutečné kočky). Z tohoto důvodu je potřeba se jazyku v průběhu raného vývoje v rámci socializace učit, není to schopnost, se kterou bychom se narodili (i když určité vrozené předpoklady pro učení se jazyku zřejmě u lidí existují, viz Noam Chomsky).

Schopnost užívat symbolické funkce si dítě v průběhu raného vývoje osvojuje postupně. Jedním z nejvýznamnějších autorů, který popsal vývoj kognitivních funkcí u dítěte je Jean Piaget. Dle něj dochází k přechodu k symbolickým funkcím přibližně v období kolem druhého roku věku. Toto období (2–4 roky) nazývá jako symbolické předpojmové myšlení. Dítě v tomto věku je již schopné vytvářet mentální reprezentace objektů, je tedy schopné oddálené nápodoby a konání činnosti jen v mysli. Začíná se objevovat symbolická hra, kdy si dítě hraje „na něco“ (např. na lékaře) a dokáže používat objekty symbolicky, např. kamínek při hře použije jednou jako mašinku, jindy jako miminko. Ve svých kresebných výtvorech začíná vidět nějaký objekt, který kresba představuje. V řeči pak dochází k užívání předpojmů, kterými dítě symbolicky označuje objekty – zatím však užívá konkrétní označení na základě vlastností objektu (např. haf jako pes). V dalším vývoji se pak symbolické funkce dále zdokonalují – zdokonaluje se kresba, provádění operací s mentálními reprezentacemi, ale především také řeč, ve které se dítě učí užívat arbitrární pojmy pro objekty okolního světa.

Symbolický interakcionismus

Symbolický interakcionismus je směr na pomezí sociologie a psychologie, který se zabývá rolí významu v sociálních interakcích. Za jeho zakladatele je možné považovat Herberta Blumera či George H. Meada, mezi další představitele patří např. John Dewey. Symbolický interakcionismus chápe sociální interakce jako výměnu symbolických významů mezi jedinci. Každý jedinec si interakci interpretuje a přisoudí jí nějaký význam. Některé významy jsou pak sdílené mezi více jedinci a stávají se symbolem, který může být v interakci dále měněn. Výměna a vývoj významů symbolů jsou v rámci tohoto směru považovány za základní mechanismus, kterým je utvářeno sociální prostředí. Socializace je v symbolickém interakcionismu chápána jako učení se symbolům a rolím.

Symbolický interakcionismus předpokládá, že lidé jednají na základě významů, které situaci přisuzují, nikoli na základě objektivních charakteristik situace (viz Thomasův teorém). Tyto významy jsou odvozeny ze sociálních interakcí a upravovány na základě toho, jak je lidé vykládají. Proto je v symbolickém interakcionismu kladen důraz na význam interpretace, a to interpretace interakcí, vztahů či osobností. Mysl a osobnost (self) jsou pak konstruovány v rámci těchto sociálních interakcí, např. prostřednictvím přejímání postojů ostatních jedinců. Lidé se stávají tím, co si o sobě myslí, nebo co o sobě vypovídají. Jedním ze symbolů je také „generalizovaný druhý“, což je zobecněné chování a postoje určité skupiny osob či společnosti, z čehož krystalizují postoje jedince v rámci socializace.

Symbol pohledem psychopatologie

V rámci psychopatologie je možné téma symbolu spatřovat v souvislosti s poruchami symbolických funkcí, tedy kdy je narušeno užívání symbolů, ale i v souvislosti s patologickým užíváním symbolů např. v rámci poruch myšlení.

Poruchy symbolických funkcí zahrnují poruchy řeči (afázie), počítání (akalkulie), psaní (agrafie), čtení (alexie), poznávání (agnózie), porozumění či produkce hudby (amúzie) a vykonávání účelných pohybů (apraxie). Tyto funkce mohou být narušeny nejčastěji při poškození parietálního laloku, např. při neurodegenerativním onemocnění nebo po cévní mozkové příhodě.

Specifickou funkcí pracující s mentálními reprezentacemi myšlenek, vjemů, pocitů či záměrů druhých lidí, je schopnost mentalizace či teorie mysli. Tato schopnost je důležitá pro emoční a sociální kognici, tedy pro porozumění sociálním interakcím a pro jejich zvládání. Prostřednictvím mentalizace jsme schopni zrcadlit pocity či zkušenosti druhých lidí, ale i připisovat myšlenky, pocity či záměry druhým lidem. Nejde o vrozenou schopnost, děti ji získávají asi v šesti letech věku, jak ukazuje např. Sally-Anne test, avšak výsledky výzkumů jsou v tomto rozdílné. U některých duševních nemocí je schopnost mentalizace narušena. Nejčastěji bývá narušení mentalizace spojováno s poruchou autistického spektra či se schizofrenií, může být ale přítomno i u některých poruch osobnosti (např. u hraniční poruchy osobnosti). U poruch autistického spektra se ukazuje, že zde chybí především spontánní mentalizace, automatické zpracovávání mentálního stavu druhých lidí. U schizofrenie může být mentalizace produkována chybně (např. paranoidní schizofrenie). U hraniční poruchy osobnosti může být neosvojení schopnosti mentalizace způsobeno narušením attachmentu v raném vývoji a může pak vysvětlovat neschopnost vyznat se ve vlastních emocích vedoucí k emoční labilitě.

Patologické užívání symbolů může být součástí poruchy myšlení označované jako symbolické a magické myšlení. Člověk se symbolickým myšlením vytváří a užívá symboly, které jsou pro ostatní nesrozumitelné, připisuje objektům a jevům v realitě symbolický či magický význam. Například jedinec s tímto myšlením může popisovat, že nevychází ven kvůli tomu, že potkal 6 aut, otci bylo 66 let a všude po cestě ho provázelo číslo 6, což považuje za důkaz neustálé přítomnosti ďábla (666). V magickém myšlení užívané symboly odkazují např. k zásahu nadpřirozených sil. Tento druh myšlení se typicky vyskytuje u schizofrenního onemocnění. Nepatologicky se takové myšlení vyskytuje např. u dětí, v určitých kulturách či jako osobnostní rys pověrčivosti – na rozdíl od patologie zde však toto myšlení není tak časté, zahlcující a ovlivňující jedincovu osobnost a jednání.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie (KPS) FF UK. Dále byla použita prezentace z přednášek Daniela Hellera dle Vladimíra Kebzy z kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného v předchozích letech na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Další doporučená literatura

• Boss, M. (2002). Včera v noci se mi zdálo. Triton.
• Freud, S. (2016). Psychopatologie všedního života. Portál.
• Jung, C. G. (2017). Člověk a jeho symboly. Portál.

Zdroje obrázků

• Symbol – dopravní značka: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:RU_road_sign_2.1.svg
• Sigmund Freud: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Sigmund_Freud_LIFE.jpg
• Carl Gustav Jung: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ETH-BIB-Jung,_Carl_Gustav_(1875-1961)-Portrait-Portr_14163_(cropped).tif
• Jacques Lacan: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jacques_Lacan.jpg

Externí odkazy

• Seznam symbolů: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_symbols
• Poruchy symbolických funkcí: https://www.wikiskripta.eu/w/Poruchy_%C5%99e%C4%8Di_a_dal%C5%A1%C3%ADch_symbolick%C3%BDch_funkc%C3%AD

Odkazy na související články

Psychoanalýza

Analytická psychologie

Kognitivní psychologie

Symbolický interakcionismus

Psychologie řeči. Psycholingvistika

Klíčová slova

symbol, znak, psychoanalýza