Sigmund Freud

Sigmund Freud byl významný lékař-neurolog a psycholog židovského původu, který je známý především jako zakladatel psychoanalýzy.

Život

Sigmund Freud

Sigmund Šlomo Froud se narodil 6. května 1856 v německy mluvící rodině v moravském městě Příbor. Měl staršího přísného otce a mladší, láskyplnou matku. V útlém věku se rodina Freudových přestěhovala do Vídně. Sigmund se stal úspěšným lékařem, ale svými kolegy nebyl nikdy přijímán, nebyl totiž schopný se přizpůsobit pseudoviktoriánské mentalitě vídeňských pánů. Stejně tak nebyl schopen udržovat dlouhodobá přátelství, a to ani s původně blízkým přítelem, lékařem Wilhelmem Fliessem, kterého považoval za své „alter ego“. Se svou ženou Martou ale žil v klidném a oddaném manželství, z něhož vzešlo 6 dětí, nejmladší dcera Anna pokračovala v jeho díle. Jeho vášnivou neřestí bylo kouření doutníků (vykouřil až 20 doutníků denně), což mu přivodilo rakovinu čelisti. Při okupaci Rakouska (1938) se přestěhoval do Anglie, kde roku 1939 umírá.

Náboženství

Byl žid, ale k náboženství měl záporný postoj.(ve Vídni bylo ale náboženství považováno za znak společenské patřičnosti a slušnosti. Náboženství má podle něj původ v obavách v raných fázích vývoje lidstva. Náboženské chování považoval za blízké neurotickému.

Teorie osobnosti

Ve své teorii vychází z tzv. fyziologického determinismu, tzn. že jedinec je puzen mocnými fyziologickými silami, které mají silný vliv na jeho život a jsou hlavními determinantami chování a vývoje osobnosti. Freud přirovnává osobnosti k ledovci, jehož největší část (nevědomí) je skrytá.

Topografický model struktury osobnosti, tzv. 1. topika

1. Vědomí je plně uvědomovaná část osobnosti.
2. Předvědomí jsou myšlenky, zážitky, rozhodnutí, které byly uvědomělé, ale jsou zapomenuté (lze je znovu vybavit).
3. Nevědomí obsahuje obsahuje neuvědomované představy a přání, které mají silný motivační vliv na funkci osobnosti a chování člověka. Může vyplouvat na povrch prostřednictvím snů, přeřeknutí aj.

Strukturální model, tzv. 2. topika

1. Id je principem slasti. Je nevědomé, iracionální, je sobecké (ryzím id jsou kojenci), domáhá se okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb. Sny jsou naplněním nevědomých přání dospělých.
2. Ego je principem reality. Je vědomé, racionální, stanovuje vhodnou povahu a dobu uplatnění požadavků. Usměrňuje pudovou energii z Id a pomocí testování reality se pokouší o syntézu, sjednocení duševních pochodů tak, aby mohlo dojít k opravdovému uspokojení potřeb. Při jednání je však ego konfrontováno s omezením vnějšího světa a nároky Superega. Ego je prostředníkem, vytváří kompromisní řešení na základě testování reality.
3. Superego je princip dokonalosti a mravnosti, morální etický imperativ. Na počátku je suplováno vnější autoritou (nejčastěji rodiči), která říká, co je a co není správné. Když je tato vnější kontrola zvnitřněna, člověk má vlastní Nadjá/Superego. Jeho vědomá část je složena z tzv. principu mravnosti. Nevědomé superego ukrývá některé zákazy z dětství, které byly prožity na nevědomé úrovni, či byly vytěsněny.

• Interakce Id, Ego, Superego

Id, ego a superego jsou těsně propojenými složkami.
Katexe = proudění duševní energie (libida) ke zdroji uspokojení
→ Objektová katexe - zdroj uspokojení je vnější (osoba, činnost,..)
→ Ego-katexe - zdroj uspokojení je vnitřní (sebeláska, …)
→ Antikatexe - jejím účelem je zabránit katexi Id

• Základní konflikty

Id versus Ego: Id se snaží o okamžité uspokojení, ego se ale snaží o úpravu tohoto požadavku na základě testování reality, např. chlapec si chce koupit autíčko, ví ale, že při krádeži by ho mohli chytit, tak se rozhodne ušetřit nějaké peníze a koupit si ho potom.
Id versus Superego: Požadavky Id, vůči kterým vystupuje Superego na základě jejich neetické povahy, např. chlapec chce autíčko, ale protože zná boží přikázání „nepokradeš“, neudělá to.
Ego versus Superego: Člověk se touží pustit do něčeho, co rozumově hodnotí jako etické, ale může se přitom cítit provinile, např. chlapec si chce koupit autíčko, ale neudělá to, protože děti v Africe mají hlad.

• Základní pudy

Éros je pud života, princip slasti, hlavní zaměření je sexuální. Směřuje k pohlavnímu uspokojení a plození. Jeho projevem je libido, neboli psychická energie sexuální povahy
Thanatos je naopak pud smrti, princip nirvány. Jeho povaha je destruktivní, projevuje se agresivitou. cílem života je smrt, nevědomé přání zemřít

Vývoj osobnosti

Při svém vývoji osobnost dle Freuda prochází pěti stádii, která jsou spojena s vývojovými úkoly.
1. Orální stádium 0 – 1,5 roku
Jde o fázi sání a fázi orálně agresivní. Narozené dítě spojuje slast s příjmem potravy – sání a polykání. Končí růstem zubů a odstavením. Vývojové úkoly: odstavení od prsu a láhve, separace od mateřství.
2. Anální stádium 1,5 – 3 roky
Jedinec pociťuje slast z uvolňování napětí v konečníku prostřednictvím spontánního vyprazdňování střev. Tento zdroj uspokojení je odstraněn v průběhu nácviku čistotnosti. Vývojové úkoly: sebekontrola (nácvik na toaletu).
3. Falické stádium 3 – 6 let
Zaměření pozornosti na genitální oblast. Zkoumání pohlavních orgánů, sexuálních fantazií a autoerotické chování. U dětí se v tomto období může při nedostatečné identifikaci s pohlavím rozvinout Oidipův a Elektřin konflikt. Oba konflikty jsou řešeny procesem identifikace s rodičem stejného pohlaví a vytěsněním incestních přání vůči rodiči opačného pohlaví. Podle Freuda u dívek dochází k identifikaci později a Elektřin konflikt není nikdy zcela vyřešen. Vývojové úkoly: identifikace s modelem dospělého téhož pohlaví
4. Období latence 6 – 12 let
Libido je přesměrováno do školní práce, skupinových činností a nově objevených rekreačních aktivit. Dochází k amnézii na dřívější sexuální tužby a zážitky. Vývojové úkoly: rozvinutí sociálních kontaktů s vrstevníky.
5. Genitální stádium 12 let a výše
Genitální stádium začíná v pubertě, kdy působení libida propuká znovu. Autoerotické vzorce zanikají a jsou nahrazeny heterosexuálními. V tomto období jedinci dosahují pravých erotických vztahů a zážitků. Vývojové úkoly: utvoření intimních vztahů.

Obranné mechanismy

Obranné mechanismy jsou drastická opatření, která používá Ego pro svou ochranu před ohrožujícími myšlenkami a přáními plynoucími z Id, které by mohly způsobit úzkost. Působí na nevědomé úrovni. Tuto koncepci rozvinul Freud, k jejímu dokončení a jejich porozumění nejvíce přispěla jeho dcera Anna Freudová (zde jen některé z nich).

• Vytěsnění - Jde o racionální útěk od nepřijatelných myšlenek a přání (často sexuální povahy). Místo užití sekundárního procesu (testování reality) Ego vytěsní požadavek do nevědomí. Id ale za vytěsněným obsahem stojí a vzniká ještě větší hrozba, proto je třeba uplatnit další obrany. Bojem Ega a Id o nadvládu vzniká úzkost. Příznaky, které vytěsnění vyvolává, nemívají zřejmou souvislost se skutečným problémem. Jedinou účinnou alternativou k vytěsnění je ujasnění ohrožujícího materiálu na vědomé úrovni, následné užití racionálního úsudku a učinění vyváženého rozhodnutí.

• Sublimace - Převedení libida od sexuálního uspokojení do činnosti, které si společnost cení (věda nebo umění). Velmi účinný proces, vyhýbá se přímé srážce s libidem a využívá jeho energie. Např. mnich toužící po styku se ženou jde do ateliéru a namaluje biblickou scénu.

• Regrese a fixace - Ego má sklon dočasně regredovat k nižšímu stadiu, které bylo méně stresové. Např. při nadměrném jedení či pití při stresu se jedinec vrací do orálního stadia. Fixace je na rozdíl od regrese dlouhodobá. Lidé většinou regredují do toho stadia, v němž jsou fixováni.

Úzkost a strach

Úzkost a strach jsou citové odezvy na ohrožení. Strach má předmět, úzkost nikoli. Úzkost je reakcí na nepoznané či imaginární ohrožení.

Dva typy úzkosti:

• Neurotická - Obávání se trestu od společnosti či vnější autority
  
• Morální - Obávání se pocitů viny, které vzbouzí Superego. Úzkost je strach z neschopnosti ovládnutí svých pudů a možnosti dopuštění se nepřijatelného chování. Jde o velmi bolestný a vyčerpávající stav.
  

Odkazy

Související články

• Psychoanalýza
• Anna Freudová
• Vědomí
• Nevědomí
• Osobnost

Klíčová slova

Sigmund Freud, osobnost, vývoj osobnosti, obranné mechanismy ega