Knihovny období starověku, včetně řecké a římské antiky.

Verze z 16. 11. 2019, 16:10, kterou vytvořil Barbora.Hlinkova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Jádrem definice knihovny neboli bibliotéky je uspořádanost knihovního fondu jako souboru zaznamenaného poznání a přístup k tomuto fondu ve formě katalogu či přímý přístup k uspořádanému fondu. Samotné slovo bibliotéka pochází z řeckých výrazů biblos (kniha) a téka (police). Starověké knihovny řadíme do období okolo poloviny 4. století př. n. l. až do období mezi 6. a 7. stoletím.[1]


Knižní kultura a knihovny v Egyptě

Egypt je jednou z nejstarších kultur a existuje již od 4. tisíciletí př. n. l.. Tato kultura vznikla v úrodné oblasti Nilu a jeho delty.[1]

Psací látka

Papyrus popsaný hieratickým písmem

Břehy Nilu byly lemovány rostlinou jménem Šáchor papírodárný (botanicky Cyperus papyrus), z které se vyráběla psací látka papyrus.[2]

Výroba papyru probíhala vyjmutím dřeně z tuhých stonků rostliny, dřeň se poté za stálého navhčování naklepávala a nakonec vylisovala do tvaru cca 8 cm širokých proužků. Proužky se křížem propletly a vzniklá látka se znovu navlhčila, naklížila a vylisovala. Takto vzniklý papyrus měl průměrně rozměry 15-18 cm na šířku a 2-3 m na délku. Papyrus se svinul do svitků a tyto svitky byly uchovávány v dřevěných skřínkách či hliněných džbánech. Jelikož papyrus je křehký materiál a při změně prostředí se snadno rozpadá, používání papyrusu jako hlavní psací látky mělo za následek dochování pouze zlomku staroegyptského písemnictví.[1]

Z důvodu vyšší ceny a křehkosti papyru se používali i další psací látky. Často používané svitky se vyráběli z kůže. Takovéto svitky se nazývají pergamen. Pergamen byl ovšem také drahý, proto sloužil pouze pro důležité dokumenty. Levným podkladem naopak byly střepy nádob a odštěpky vápence, na které se zaznamenávaly méně důležité dokumenty.[2]

Psací potřeby

Psacími potřebami ve starověkém Egyptě byli štěteček ze stvolu sítiny a později používaný seříznutý stonek rákosu, který měl na konci rozštěp.[2]

Psací materiál

Psacím materiálem byla černý inkoust ze sazí a pojidla. Pro zvýraznění nadpisů či pro opravování chyb žáků se používal červený inkoust utřený z jemného okrového prášku, vody a pojidla.[2]

Jazyk

Jazykem Egypta byla nejdříve stará egyptština, následně střední egyptština, poté nová egypština. Dále následovala démotická egypština, kterou nakonec vystřídala koptština.[3]

Písmo

Ukázka hieroglyfů

Egyptské písmo je druhou nejstarší písemnou soustavou světa a Egypťany bylo názýváno jako "jazyk bohů". Egyptské písmo bylo obrázkové a nazývalo se hieroglyfy (řecky posvátná rytina). Egyptské znaky si dlouho udržely obrázkový charakter. S vývojem, který vrcholil v období první dynastie, se začaly používat ideogramy, determinativy a fonetické znaky. Postupně vznikla i abeceda, která se skládala ze 24 znaků. Ovšem tato abeceda hrála pouze pomocnou roli pro zpřesnění čtení ideogramů.[3]

V běžném životě se začalo používat písmo hieratické (kněžské). Hieratické písmo byl kurzivní zápis hieroglyfů. Od roku 730 př. n. l. se začalo šířit písmo démotické (lidové). Od 3. století n. l. se začalo používat písmo koptské. Koptština byla psána nejdříve hieratickým písmem, později jej nahradila řecká abeceda doplněna o několik písmen z démotického písma.[3]

Písemnosti

V dílech není známka cizího vlivu, až teprve v démoticky psáné literatuře je patrný řecký vliv. Odhadem se dochovala asi jedna statisícina staroegyptských písemných pramenů. Žánrově byly písemnosti pestré. Psali se náboženské texty (hymny, vyprávění o stvoření světa, zádušní texty, zaříkávadla apod.), dále texty lékařské, matematické, astronomické a historické (letopisy, válečné zprávy apod.). Také se psali královské novely, cestopisné zprávy, pohádky, písně, dopisy a slavná mudrosloví. Mezi nejrozšířenější písemnost patřily tzv. knihy mrtvých. Tyto knihy byly vkládány do hrobů zemřelých. Obsahovali zaříkadla, kouzelnické formule a úvahy o posmrtném životě.[1]

Knihovny

O existenci staroegyptských knihoven neexistují přímé důkazy, pouze indicie. Ve dvou chrámech byla nalezena místnost zvaná “dům svitků”. Šlo o místnost, která byla spíše hybridem mezi knihovnou a archivem. Nacházela se jednak ve vnější sloupové síni Horova Chrámu v hornoegyptském Edfú. V této síni byl do stěn vytesán hieroglyfickým písmem seznam knižních titulů, které byli v síni uložené. Dále se “dům svitků” nacházel v prvním nádvoří chrámu bohyně Esety na ostrově Philae. Dále byl nalezen vytesaný seznam náboženských knižních titulů na pískovcovích blocích v ptolemaivském chrámu válečnického boha Monta v Tódu.[1]

Dochované písemné prameny naznačují existenci takzvaných “domů života”. V těch učenci a písaři tvořili, opisovali a uchovávali vědecká a náboženská díla. Proto se odhaduje se, že součástí “domů života” byly i knihovny. Zbytky “domu života” byly nalezeny při odkrývání města Achetatonu.[1]


Knižní kultura a knihovny v Babylónii a Asýrii

Mezopotámie je jedna z největších starověkých kultur a byla dělena na na Asýrii a Babylónii. Babylónie se později rozpadla Akkad (dle hlavního města Akkad v severní Babylonii) a Sumer (dle Sumerů, kteří kde kdysi sídlili).[1] Mezopotámie se nacházela mezi řekami Eufrat a Tigris v úrodné nížině, která se vyznačovala dobrou jílovou hlínou.

Psací látka

Z jílové hlíny se vyráběli hliněné tabulky, které byly typickou psací látkou pro Mezopotámii. Z počátku měly rozměr 4 x 2,5cm, později se jejich formát zvětšil až na 32 x 21 cm. Na takto připravené tabulky se k zapisovalo z obou stran. Nakonec se hliněné tabulky sušily na slunci nebo se pro delší trvanlivost vypalovaly.[1]

Psací potřeby

Do tabulek se nejdříve rylo ostrými předměty, ovšem již na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. došlo ke změně ve formě vtiskování klínků seříznutým rakosovým pisátkem.[1]

Jazyk

Nejdůležitějšími jazyky na území Mezopotámie byly sumerský a akkadský jazyk.[3]

Písmo

Sumerské písmo je nejstarším písmem světa. Sumerskému písmu se jinak říká sumerský klínopis a to díky stylu psaní pomocí klínků. Tento klínopis přejali Akkadové a upravili jej pro potřeby akkadštiny.[3]

Písemnictví

Na hliněných tabulkách byly zapsány písemnosti archivního charakteru, řada literárních žánrů (mýty, eposy, hymny, modlitby, báje, bajky, přísloví apod.) i odborná literatura (zákony, receptáře atd.). Obzvlášt významnými literárními díly z období starověku jsou Vyprávění o stvoření světa, báseň Enúma eliš a cyklus šesti epických básní spjatých s postavou mýtického krále Gilgameše.[1]

Knihovny

Významnou knihovnou v Asýrii byla Aššurbanipalova knihovna.[1]


Knižní kultura a knihovny starověkého Řecka

Během 1. tisíciletí př. n. l. začala vzkvétat kultura v oblasti východního a západního Středomoří. K rozvoji antické kultury přispěly kultury starověkých východních společností - ovšem nedošlo k pouhému převzetí zkušeností, ale k přetvoření do nové vyspělejší podoby. Pro ekonomiku antického světa byl typický růst řemeslné výroby a obchodu. Kladl se take větší důraz na individualitu člověka, slábla závislost na bozích a vladařích. Obyvatelstvo se začalo více soustřeďovat ve městech. Vysoká míra otrokářské práce znamenala růst životní úrovně a větší kulturní aktivitu svobodných obyvatel.[1]

Psací látka

Nejstarší psací látkou antické kultrury byly střepy keramických váz. Dále byly používané v antice dřevěné tabulky, tabulky z jiných materiálů (např. slonovina), pravděpodobně palmové listy a svitky z olova nebo cínu.[4]

Řekové převzali od Egypťanů jako psací látku papyrus. Egypt byl dobyt Asyřany a poté sajským vládcem za pomoci řeckých žoldnéřů. Sajský vládce umožnil Řekům obchodovat s Egyptem a dokonce budovat řecké kolonie na území delty Nilu. Díky tomu v druhé polovině 7. století př. n. l. začal proudit papyrus ve větším množství. S papyrem převzali Řekové i tvar knihy - papyrusový svitek. Tato podoba knihy vydržela až do 4. století, kdy se prosadila kodexová podoba knihy. Později se začal používat jako psací látka pergamen.[1]

Psací potřeby

Psací potřeby se odvíjely od použitého materiálu. Do střepů keramických váz se rylo čímkoliv ostrým. Na dřevěné tabulky se psalo perem. Na olovo a cín se používalo tenké většinou kovové rydlo.[4]

Pro papyrus se nejprve používal egyptský rákos, jehož konec byl seříznut do špičky a rožvýkán doměkka, tudíž připomínal spíše štětec. Následně byl nahrazen pevnějším druhem rákosu, který byl seříznut do špičky a na konci měl rožštěp. Ve stejném zpracování existovaly bronzová pera.[4]

Psací materiál

Stejně jako v Egyptě byl používán černý inkoust, který byl vytvořen ze sazí, vody a arabské gumy. Červený inkoust se získával ze suříku. Inkoust se většinou skladoval v kalamáři.[4]

Jazyk

Na území starověkého Řecka se mluvilo různými dialekty řečtiny (mykénština, ionština, atičtina atd.).[3]

Písmo

Řecké písmo je založené na abecedě, která je přizpůsobenou fénickou abecedou. Abeceda existovala ve více obměnách. Ionská abeceda začala vytlačovat ostatní abecedy a koncem 4. století př. n. l. se používala v celém Řecku. Převratnou novostí řeckých abeced bylo zavedení samohláskových znaků. Způsob psaní zleva doprava je také původně řecký.[3]

Písemnictví

Vznikala díla básnická a dramatická (Aischylova, Sofoklova, Euripidova aj.). Od 4. století se píší také filozofická a vědecká díla (Platón, Aristoteles aj.). Také byly vydávány kuchařské knihy, sbírky anekdot, pravidla dobrého chování, knihy receptů pro nemocné nebo náboženské či magické traktáty.[1]

Knihovny

Alexandrijská knihovna

Současné poznatky vycházejí hlavně ze zmínek v antické literatuře. Přímých nálezů budov a interiérů antických knihoven je malé množství. Vznik knihoven ve starověkém Řecku datujeme k 5. a 4. století př. n. l.. V domech nejvzdělanější vrstvy lidí vznikaly soukromé knihovny. Při školách a sdruženích vznikaly sbírky, které lze považovat charakterem za věděcké knihovny. Takové knihovny byly k nalezení při Platónově Akademii, Aristetolově škole a zřejmě při sdruženích jako byla škola stoická či škola Epikúrova.[1]

Nejvýznamnějším příkladem knihovny je Alexandrijská knihovna, která byla zřejmě největší knihovnou starověku. Další významnou knihovnou byla knihovna v Pergamu v Malé Asii.[1]


Knižní kultura a knihovny v Římě a římské říši

Předpokládá se, že římská říše byla založena 753 př. n. l. jako království. Království trvalo do roku 503 př. n. l., kdy se z římské říše stala republika. Období republiky skončilo jmenováním Caesara doživotním diktátorem. Nástupci Caesara také usilovali o diktátorskou moc. V roce 27 př. n. l., po období občanských válek, začalo období císařství jmenováním Augusta. Císařství trvalo až do rozpadu západní části římské říše v roce 476 n. l..[5]

Obecně byla římská kultura ovlivněna kulturou řeckou. Nově se osamostatnilo vydávání knih díky otevření desítek opisovačských dílen.[1]

Psací látka

Nejstarší psací látkou byla kůra stromů. Dále Římané používaly voskové tabulky, které byly vyrobeny ze dřeva a přední část byla pokryta voskem. Nejrozšířejnějším materiálem byl papyrus. Používal se také pergamen.[5]

Psací potřeby

Na voskové tabulky se psalo bronzovovým pisátkem, který se nazýval stilus. Na papyrus a pergamen se psalo pomocí seříznuté třtiny či pomocí brka. Kovová pisátka pro psaní na papyrus existovala, ovšem se moc nepoužívala.[5]

Psací materiál

Psacím materiálem byl černý inkoust, který byl vyroben ze sazí, vinného kalu nebo sépiové černi a byl zahuštěn klovatinou. Takto vyrobený inkoust se ředil vodou. Červený inkoust se vyráběl z rudky nebo červeného okru.[5]

Jazyk

Knihy byly psány dvěma jazyky - řeckým a latinským.[3]

Písmo

Řečtina byla psána řeckým písmem. Latinský jazyk byl psán latinským písmem, které bylo převzané od Etrusků.[3]

Písemnictví

Literární tvorba se začalal rozvíjet díky vlivu řecké kultury. V období republiky se psala próza o kvalitách a povinnostech občana nebo dějepisná próza, která opěvovala velikost Říma. Velmi oblíbená byla komediální dramata. Ke konci období republiky byl populární epos. Období císařství se někdy označuje jako “zlatý věk” římského básnictví. V tomto období se také psaly romány. Nejvíce populární byly práce vědeckého nebo vzdělávacího typu.[5]

Knihovny

Knihovny se objevily již v 2. století př. n. l., kdy si Římané přivlastňovali knihy jako válečnou kořist. Julius Caesar jako první rozhodl o založení veřejné knihovny v Římě. Jeho plán byl zrealizován až po jeho smrti římským řečníkem, vojevůdcem a spisovatelem jménem Asinius Pollio. Asinius Pollio tedy vybudoval v chrámu Svobody na Avetinském pahorku v Římě první římskou veřejnou knihovnu. Veřejné knihovny bylo poté zakládány i dalšímí římskými vládci. Knihovny vznikaly i v menších provinčních městech římské říše.[1]

Knihovny vedli prokurátoři, kteří byli většinou učenci nebo básníci. Ostatní pracovníci knihoven se nazývali “librarii”, kteří byli propuštěnci nebo otroci.[1]

V době císařství se začaly v Římě rozrůstat soukromé knihovny.[1]


Knižní kultura a knihovny v Číně

Čínská kultura vznikla v povodí dvou velkých řek – Žluté řeky (Chuang-che) a na jihu Dlouhé řeky (Jang-c’-ťiang). V čele Číny byl císař, který měl veškerou moc spolu se šlechtou. Později byla šlechta nahrazena úřednictvem.[6]

Psací látka

Ze začátku byly hlavními psacími látkami bambusové a dřevěné destičky.[7] Dále se používalo hedvábí. Později se používal papír, který byl v Číně vynalezen. Číňané dlouho výrobu papíru tajili.[6]

Psací potřeby

Nejpoužívanější psací potřebou byl stětec z králičích chlupů. Štětce se vyráběli i z chlupů jiných zvířat.[6]

Psací materiál

K psaní se používala tuše.[6]

Jazyk

V období starověku se na území Číny mluvilo archaickou čínštinou a později starou čínštinou.[3]

Písmo

Čínské písmo se řadí mezi nejstarší písma světa a je odvozeno od obrázkového písma. Písmo není hláskové, zpravidla je označováno jako písmo ideografické. Jeho symboly totiž zachycují významové jazykové jednotky, které jsou částice, složky slov a jednoslabičná slova.[3]

Čínský znak se skládá z grafických tahů. Tahy mají stanovené pořadí, velikost a směr. Dříve se psalo svisle zprava doleva narozdíl od dnešního vodorovného psaní zleva doprava.[3]

Písemnictví

Psali se hymny a později klasické knihy.[6]

Knihovny

První císařská a úřední knihovna vznikla za vlády Dynastie Šang.[7]


Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 CEJPEK, Jiří, Pravoslav KNEIDL, Ivan HLAVÁČEK a Jan ČINČERA. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vydání. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 978-80-246-0323-0.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 KLEČKOVÁ, Veronika. Dějiny starověkých knižních kultur v kontextu Babylonu, Egypta a Mezopotámie. Plzeň, 2015. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Prof. PhDr. Petr Charvát, DrSc.
  3. 3,00 3,01 3,02 3,03 3,04 3,05 3,06 3,07 3,08 3,09 3,10 3,11 GENZOR, Josef. Jazyky světa: Historie a současnost. Brno: Lingea, 2015. ISBN 978-80-7508-061-5.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 MIČÁNKOVÁ, Markéta. Podoba, vývoj a vydávání knih v antice. Brno, 2014. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Katarina Petrovićová, Ph.D.
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 5,4 HÁLOVÁ, Marie. Knihovny ve starověkém Římě a římské říši. v Praze, 2010. Bakalářská práce. Univerzita Karlova. Vedoucí práce PhDr. Petra Večeřová.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 BACHRATÝ, Adam. Způsoby zaznamenávání a uchovávání poznání v předlatinkovém období. Brno, 2010. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita. Vedoucí práce Mgr. Marie Chladilová.
  7. 7,0 7,1 Bulletin skip [online]. 2012, 11(Čínské knihovnictví) [cit. 2019-11-16]. ISSN 1213–5828. Dostupné z: https://www.skipcr.cz/dokumenty/zc_12.pdf


Použitá literatura

  • CASSON, Lionel. Libraries in the ancient world. New Haven: Yale University Press, 2002. ISBN 0300088094.
  • CEJPEK, Jiří, Pravoslav KNEIDL, Ivan HLAVÁČEK a Jan ČINČERA. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vydání. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 978-80-246-0323-0
  • GENZOR, Josef. Jazyky světa: Historie a současnost. Brno: Lingea, 2015. ISBN 978-80-7508-061-5.