Vývojová diagnostika

Vývojová diagnostika představuje oblast psychodiagnostiky zabývající se poznáváním a zjišťováním jednak celkové úrovně vývoje daného jedince a jednak také stupně vývoje jeho jednotlivých psychických funkcí, schopností a podoby osobnostních charakteristik s ohledem na příslušnou vývojovou fázi, ve které se jedinec nachází.[1]

Metody vývojové diagnostiky

Základní dělení, základní výhody a nevýhody daných druhů metod

  • Klinické
    Možná podoba psychodiagnostického vyšetření
    • pozorování, rozhovor, anamnéza, analýza stop činnosti
    • výhody:
      • umožňují komplexnější poznání daného jedince
      • slouží jako vhodná - doplňující a rozšiřující podpora testových metod
    • nevýhody:
      • nejsou standardizované
        • zprav. nejsou stanoveny jednotné postupy a přesná pravidla pro jejich administraci a vyhodnocování
        • neexistují pro jejich výsledky normy, na základě nichž by bylo možné výsledek jedince srovnat s výsledky určité širší populace jedinců
        • jsou více závislé na subjektivním zkreslení diagnostikujícího pozorovatele[2]
  • Testové
    • jednotlivé psychologické testy - viz níže seznam zásadních testů v rámci vývojové diagnostiky
    • výhody:
      • jsou standardizované
        • jejich administrace a vyhodnocování (kvantitativní analýza a její interpretace) probíhá uniformě, tj. za užití jednotných postupů a sledování přesných pravidel; to umožňuje vyšší spolehlivost při srovnávání výsledků z daného testu u téhož jedince při víceré administraci
        • jsou pro ně vytvořené normy, tzn. jsou známy průměrné výsledky v daném testu či jeho příslušných částech pro určitou širší populaci jedinců (tou je nejčastěji skupina lidí určitého věku, pohlaví, sociálního statusu,...); to umožňuje srovnání výsledků z příslušného testu u daného jedince s tím, jaké jsou "normální", resp. běžné či nejtypičtější výsledky v rámci dané širší populace jedinců
        • jsou méně závislé na zkreslení diagnostikujícího zadavatele testu
    • nevýhody:
      • jsou úžeji zaměřené pouze na určitou oblast či určitý omezený počet oblastí psychického života jedince (např. pouze na myšlení) a v rámci této oblasti opět pouze na určité její aspekty (např. pouze na verbální a abstraktní myšlení)[2]

Jednotlivé testové metody užívané v rámci vývojové diagnostiky

  • Vývojové škály
    • užití - používá se pro ranou diagnostiku psychického vývoje (a to celkového psychického vývoje), konkrétně diagnostiku dětí do 3 let (novorozenců, kojenců a batolat)
    • funkce - slouží pro stanovení celkové funkční zralosti a integrity CNS, zejm. neuromotorické zralosti dítěte; nikoliv pro určení intelektových schopností jako takových, neboť jejich jednotlivé složky (jako např. verbální myšlení, abstraktní myšlení, vizuální myšlení, kvantitativní myšlení,...) ještě nejsou u dětí v uvedeném věku dostatečně diferencovány; také slouží pro získání informací o emocionální stabilitě dítěte (zejm. jeho dráždivosti a frustrační toleranci), podobě jeho sociálního chování a též podobě jeho řečovém vývoji[3]
    • oblast aplikace - ve výchovném poradenství, při podezření na vývojové poruchy, při posuzování dětí pro jejich svěření do adopce, pro průběžné hodnocení vývoje dětí v konejeckých ústavech a dětských domovech
    • některá specifika vyšetření dítěte ve velmi útlém věku:[1]
      • nutno brát v úvahu aktuální fyzický stav dítěte; musí být optimální, jinak figuruje jako výrazně rušivá proměnná, která může naprosto znemožnit realizaci administrace
      • nutno se dítěti výrazněji přizpůsobovat - diagnostika poté probíhá zprav. za méně standardních podmínek (např. s dítětem v průběhu vyšetření ležíme na koberci)
      • na vyšetření je zprav. přítomen rodič či jiný pečovatel
      • u dítěte ve věku kolem 2 - 3 let, tj. v oddobí prvního vzdoru a počátků formování identity vlastního jáství, se může objevovat výrazný negativismus, a tedy tendence všechny úkoly zadávané v rámci diangostiky odmítat. Je poté zprav. vhodné na dítě nevyvíjet další nátlak, neboť by to vedlo pouze k nárůstu jeho odporu. Naopak je na místě zaujmout kooperativní přístup a diagnostiku představit a nabídnout dítěti jako určitou formu hry a podpořit tak jeho motivovanost k její realizaci. Hravá forma vyšetření je celkově doporučována u o psychodiagnostiky dětí.[1]
    • A) Novorozenecké škály
      • hrají významnou roli při zachycovní potenciálních poruch ve vývoji v jejich co nejčasnějším stádiu; v případě pozitivního nálezu
      • Brazeltonova neonatální škála (NBAS = Brazelton Neonatal Behavioral Assessment Scale), 1973
        • autor - Thomas Berry Brazelton (*1918) = americký pediatr, dětský psychiatr
        • hodnocené oblasti:
          • 1. interakční chování (např. míra reaktivity na sociálního patnera, na zrakové a sluchové podněty)
          • 2. motorika (např. schopnost udržet přiměřený svalový tonus, do příslušné míry kontrolovat své motorické projevy)
          • 3. behaviorální stabilita (zejm. míra stability, resp. lability neurobehaviorálních stavů po rozrušení - do jaké míry je dítě dráždivé a následně uklidnitelné)
            • jednotlivé neurobehaviorální stavy rozlišované u novorozence dle Brazeltona:
              • 1 - klidný spánek bez očních pohybů
              • 2 - REM spánek
              • 3 - dřímota či klimbání či usínání
              • 4 - klidné bdění
              • 5 - neklidné bdění s otevřenýma očima a motorickou aktivitou
              • 6 - křik či pláč
          • 4. fyziologiká stabilita (intenzita fyziologických reakcí na stres - např. množství třesů, přítomnost a charakter změn barvy kůže)
      • Neurobehaviorální hodnocení nedonošeného dítěte dle Kornerové
        • použitelné od 32. týdne od početí
    • B) Škály pro děti kojeneckého a batolecího věku
      • Gesellovy vývojové škály, 20. léta 20. stol.
        • autor - Arnold Gesell (1880 -- 1961) = americký psycholog a pediatr; z jeho pohledu hlavním faktorem podporujícím proces vývoje biologické zrání organismu; formuloval několik základních zákonitostí či principů raného vývoje lidského jedince (pricip vývojového gradientu, princip střídavého proplétání antagonistických neuromotorických funkcí, princip funkční asymetrie, princip individualizace, princip autoregulace)[4]
        • nejstarší a nejznámější vývojové škály
        • pro děti od 1 měsíce do 3 let[1]
        • hodnoccené oblasti:
          • 1. adaptivní chování
            • v kojeneckém věku - mj. vývoj zrakového vnímání, schopnost koordinace oko-ruka
            • v batolecím věku - mj. obratnost při manipulaci s předměty)
            • ve vyšším věku koreluje s inteligence
          • 2. hrubá motorika (tj. motorika, resp. motorická koordinace větších svalových skupin)
            • v kojeneckém věku - mj. vhodnost zaujímání polohy, ovládání hlavičky, sezení, lezení, počátky chůze
            • v batolecím věku - mj. stabilita a obratnost chůze, chůze po schodech, běh, skákání
          • 3. jemná motorika (tj motorika ruky) - obratonost při maniulaci s mnoha různými předměty
          • 4. řeč
          • 5. sociální chování - mj. získávání sociálních návyků při krmení, oblékání, udržování hygieny (hygienických návyků); sociální reaktivita - přítomnost úsměvu v náležité situaci, dovednost hrát symbolickou hru[1]
            Arnold Gesell
      • Kleinkindertest Bühlerové-Hertzerové, 1932
        • druhý nejstarší vývjová škála; někdy užívaná
        • pro děti od narození do cca 5,9 let[1]
      • Škála Nancy Bayleyové, 1983
        • v současnosti nejrozšířenější, nejužívanější
        • pro děti od 1 měsíce do 3,6 let[1]
        • části škály, a tedy hodnocené oblasti:
          • mentální stupnice - hodnoceno adaptivní (resp. adaptivita) chování, řeč, částečně podoba sociálního chování
          • motorická stupnice - hodnoceny hrubá a jemná motorika
          • záznam o chování dítěte - kvalitativní hodnocení s ohlede na míru aktivity, zájmu, energie, sociálního příklonu u dítěte,...
          • další oblasti nebere v úvahu, považuje je za dosud (totiž v daném věkovém rozmezí) málo diferencované
  • Testy schopností či výkonové testy
    • A) Testy širších psychických schopností či funkcí - totiž inteligence
      • Stanford-Binetova zkouška, 1916 a její následné revize a modifikace
      • struně k dějinám vývoje stávající podoby tohoto inteligenčního testu:
        • na počátku 20. stol. ve Francii Alfréd Binet (1857 - 1911, francouzský psycholog) spolu se svým spolupracovníkem Théodorem Simonem (1872 - 1961, francouzský psycholog a psychiatr) zkoumali vývojové odchylky dětí, zejména mentální retardace a děti s těmito poruchami
        • jejich cílem v rámci tohoto zkoumání bylo najít způsob, jak odhalit a identifikovat málo nadané děti, kterým by nebylo běžné školní vzdělávání ku prospěchu a pro něž by naopak mohlo být vhodnější přeřazení do speciálních škol
        • vytvořili společně první použitelný test inteligence Binetův-Simonův inteligenční test (S-B test), 1905[5]; ten se proti dosavadním psychologickým testům zájímal nikoliv pouze o dílčí psychické funkce, ale o všeobecnou intelektovou schopnost jedince (či mentální přizpůsobivost) neboli inteligeni; jeho úlohy totiž zkoumaly především schopnost logicky uvažovat, řešit problémy a vhodný

m a efektivním způsobem uplatňovat percepčně-motorické dovednosti

        • test byl přijat s velkým zájmem a rychle se rozšířil
        • v prvním desetiletí 20. stol. v USA tento test následně zrevidoval Lewis Madison Therman (1877 - 1956, americký psycholog působící na Stanfordově univerzitě) - tato I. revize Binetova-Simonova testu se nazývala stanfordská Binetova inteligenční škála či Stanford-Binetova zkouška (1916)
          • přepracoval a upravil položky původního testu
          • standardizoval původní test pro americké školáky - administroval jej tisícům amerických školáků a vypracoval tak pro něj vývojové normy a stanovil přesné pokyny k jeho administraci
          • pro vyjádření výsledku prvně použil IQ (inteligenční kvocient) = podíl mentálního věku (daného počtem správných odpovědí) a chrologického věku
        • L. M. Therman posléze ve 30. letech se svojí studentkou a následně kolegyní Maud Merrill vytvořil II. revizi tohoto testu - nazývanu test Therman-Merrill II či zkráceně Therman-Merrill II (1937)
        • tento test byl revidován ještě na začátku 60. let coby již III. revize - nazývaná Therman-Merrill III (1960); tato podoba testu je přitom dnes v různých dalších případných revizích a modifikacích užívána dodnes
      • ,
  • Testy osobnosti
  • Kresebné testy

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 Svoboda, M. (ed.), Krejčířová, D. & Vágnerová, M. (2015). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Potál.
  2. 2,0 2,1 Ferjenčík, J. (2010). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.
  3. Švancara, J. (1980). Diagnostika psychického vývoje. Praha: Avicenum.
  4. Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie: Proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál.
  5. Nolen-Hoeksema, S. et al. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.

Literatura

  • Ferjenčík, J. (2010). Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.
  • Svoboda, M. (ed.), Krejčířová, D. & Vágnerová, M. (2015). Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Potál.
  • Švancara, J. (1980). Diagnostika psychického vývoje. Praha: Avicenum.

Další užité zdroje

  • některé informace z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc
  • některé informace z přednášek PhDr. Lenky Morávkové Krejčové, Ph.D.

Zdroje obrázků

  • work.chron.com/requirements-child-therapist-16941.html
  • childcare-2-developmental-theorists.wikia.com/wiki/Arnold_Gesell

Klíčová slova

psychodiagnostika dětí, vývojové škály, Thomas Brazelton, Arnold Gesell, Alfréd Binet, Théodor Simon