Vnímání (percepce) je kognitivní proces zahrnující organizaci a interpretaci senzorických informací. Výsledkem vnímání jsou vjemy (ty se liší od neúplných údajů zaznamenaných smysly). Senzorické informace jsou přenášeny po senzorických (aferentních) nervových drahách do centrální nervové soustavy. V určitých částech mozku (senzorická kůra) se tyto informace třídí a zpracovávají, načež interpretace jsou přeneseny do vědomí. Podstatou percepce je odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích.

Teorie percepce

  • v současné době dvě hlavní teorie:
  1. vnímání jako konstruktivní mentální děj
  2. přímá percepce

Konstruktivní teorie

  • vnímání je výrazně ovlivněno předchozími zkušenostmi, učením a dalšími kognitivními procesy (včetně myšlení)
  • G. Berkeley (1709) existuje řada vodítek, která napomáhají přesnému odhadu vzdálenosti (ostrost obrazu na sítnici apod.) – při vnímání nevědomě využíváme zkušenosti
  • Hermann von Helmholtz – dotváření senzorických informací v lidské mysli – "nevědomé usuzování"
  • Irvin Rockteorie konstruktivní percepce – vjemy jsou výsledkem nevědomého usuzování – při tom využíváme několik informačních zdrojů (aktuální senzorické informace + dosavadní zkušenosti)
  • na tvorbě vjemů se podílí inteligence, myšlení i učení → inteligentní vnímání (Irvin Rock)

Přímé vnímání

  • James Gibson - Ekologická teorie vnímání – většina informací, které potřebujeme pro přesné vnímání, je součástí podnětů jako takových a je pro smysly přímo dostupná
  • např. gradient (spád) struktury - údaje o vzdálenosti – čím je dále např. dav, tím blíže se jeví jednotlivé elementy
  • z vývojové psychologie - děti zřejmě vybaveny percepčními dispozicemi – novorozenci reagují na silný hluk, mají větší zájem o živé objekty, atp.
  • i zastánci nativistických teorií (přímého vnímání) uznávají, že ke správnému vývoji vrozených percepčních programů je třeba pravidelný přísun podnětů v raných obdobích života

Organizace percepčního pole

  • doména gestalt psychologie (Max Wertheimer)
  • silná, nejspíše univerzální tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků
  • celek vtiskuje ráz částem

tvarové zákony (principy organizace)

  • figura a pozadí (centrace) – soustředění se na jednu část vjemového pole – tvoří figuru, ne jen u zraku (sólo na housle figura, zbytek orchestru pozadí), reverzibilní figura – střídání figury a pozadí – reverzibilní oscilace
  • zákon pregnantnosti – tendence k dobrému tvaru – nedokonalé, nedokončené tvary – vnímáme jako dokonalé
  • zákon proximity (blízkosti) – jako tvar vnímáme prvky, které jsou blízko sebe
  • zákon kontinuity (návaznosti) – zákon dobré křivky – tendence organizovat podněty do souvislých linií (subjektivní kontura)
  • zákon podobnosti – podobné objekty přiřazujeme k sobě a vnímáme jako celky
  • zákon společného osudu – lidé jdoucí jedním směrem = procesí
  • zákon uzavřenosti – jako celek vnímáme to, co je ohraničeno uzavřenými konturami

Detektory rysů v senzorické kůře

  • David H. Hubel a Torsten N. Wiesel - receptivní pole – oblast zrakového pole, v níž se nachází podnět, který evokuje nervový vzruch
  • tři typy korových (nervových) buněk, které reagují na vizuální podněty:
  1. jednoduché buňky – reagují, když na určité místo sítnice působí tenký pruh určité orientace nebo rozhraní mezi světlou a tmavou oblastí
  2. komplexní buňky – do těch přivádějí skupiny jednoduchých buněk informace, komplexní buňky je zpracovávají a koordinují – reagují na pruhy určitého směru nebo na světelná rozhraní, ale kdekoli v receptivním poli, také reagují na pohyb předmětů přes své receptivní pole
  3. hyperkomplexní buňky – reagují pouze na specifické podněty (pohybující se úsečky určité délky)
  • detektory rysů - korové buňky specializující se na registraci tvarových podnětů
  • výzkum těchto buněk ukázal, že lidský mozek výběrově reaguje na určité podnětové vzorce
  • obraz předmětů se utváří teprve v mozku, respektive ve vědomí

Rozpoznávání (rekognice)

  • pochopení významu percipovaných objektů a jejich pojmenování
  • psychický proces významně ovlivněný dřívějšími zkušenostmi

Teorie rozpoznávání

  • transpozice (Christian von Ehrenfels) - schopnost rozpoznat smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými způsoby
  • analýza rysů (Oliver Selfridge) - podle něj proces rozpoznávání začíná pátráním po přítomnosti základních tvarových prvků. Poté následuje porovnávání s tím, co je uloženo v paměti.
  • analyticko – syntetické teorie (procesy zdola nahoru – od malých částí k velkým) – mozek informace ze sítnice rozloží (na jednotlivé geony), poté sestaví do celistvých vjemů (viz. Irving Biederman). Výzkumy tyto teorie nepotvrdily – poznávání geonů je závislé na úhlu.
  • procesy postupující shora dolů – vliv dřívějších zkušeností, vliv kontextu na vnímání, percepční očekávání, efekt nadřazenosti slov (písmena rozeznáme snáze, jsou-li začleněna do slov (takzvaný Reicher-Wheelerův efekt). Vnímání jako řešení problému - Irvin Rock.

Pro rozpoznání (rekognici) objektů je důležité, aby se setkaly procesy shora - dolů a zdola - nahoru.

Prostorové vidění

  • podněty z 3D světa dopadají na 2D povrch sítnice
  • mozek zpracovává pouze nervové impulsy a ty obsahují definice, které umožňují vnímání vzdálenosti a tím i vnímání třetího rozměru

Monokulární vodítka

  • kromě 7. také malířská vodítka
  1. interpozice – překrývání objektů v percepčním poli,
  2. lineární perspektiva – přibližování rovnoběžných linií ve větší vzdálenosti.
  3. atmosférická perspektiva – vzdálené objekty vidíme méně jasně a v bleších barvách (kouř, prach, smog).
  4. relativní velikost – u 2 známých předmětů – menší vnímáme jako vzdálenější.
  5. relativní výška (výška umístění) – u 2 známých předmětů – ten který je výš je vnímán jako vzdálenější.
  6. gradient/ spád struktury (Gibson) – přejíždíme-li zrakem po určité scenérii – dochází ke změnám vnímané členitosti povrchu, velikosti objektů a hustoty jejich rozmístění.
  7. pohybová paralaxa – rozdíl v rychlosti a směru pohybů objektů, které sledujeme z jedoucího dopravního prostředku.

Binokulární vodítka

  • binokulární konvergence – dívám se na blízký předmět – oči se k sobě stáčejí víc, než když sleduji předmět vzdálený (aby obraz dopadal na žlutou skvrnu), konvergentní pohyby provádějí okohybné svaly. Informace o jejich pohybech slouží jako vodítko pro určování vzdálenosti.
  • binokulární disparita – oči jsou umístěny několik cm od sebe – každé oko vnímá zorné pole z jiného úhlu.
  • vnímání pohybu - rozlišuje se vnímání skutečného a zdánlivého pohybu (využití v animovaném filmu – stroboskopický pohyb – fí fenomén Maxe Wertheimera, indukovaný pohyb a autokinetická iluze)

Stálost (konstantnost) vnímání – umožňuje vnímat vlastnosti (tvar, barva, jas a velikost) jako stálé, a to nezávisle na jejich vzdálenosti, změně osvětlení či úhlu pohledu (proximální podnětové vzorce).

  • stálost tvaru – v mysli je utvořena ustálená mentální reprezentace objektu
  • stálost barvy – nefunguje u nových předmětů
  • stálost jasu – percepční systém vyhodnocuje relativní množství odraženého světla (spíše než jeho absolutní množství)
  • stálost velikosti
  • Emmert – percipovaná velikost objektu se rovná násobku jeho vnímané vzdálenosti a velikosti sítnicového obrazu
  • H. Helmholtz – vnímání velikosti je výsledkem dlouhodobé zkušenosti (Kenge a buvolové jako hmyz)

Dvojité vidění (diplopie) – dochází k uvědomění toho, že každé oko vnímá jinou výseč percipované oblasti (např.: po otřesu mozku)

Percepční iluze

  • fyzikální ≠ percepční iluze
  • fyzikální – hůl do vody ponořená se jeví jako zlomená – voda funguje jako prizma, lomí světelné vlny
  • percepční klamy jsou ale zkreslené vjemy, vznikají nezávisle na vůli a přetrvávají i po odhalení skutečnosti
  • opticko-geometrické klamy – vznikají kvůli percepčním vodítkům a kompenzačním mechanismům
  • Müller-Lyerova iluze – zkoumání lidí z průmyslového světa a přírodních národů – na přírodní tolik nepůsobí → hypotéza „tesařského světa“ – lidé žijící obklopeni pravými úhly
  • Heringova figura - horizontálně – vertikální iluze – tendence posuzovat svislé úsečky jako delší než vodorovné, vliv kontrastu
  • Ponzova iluze - nejspíše vliv lineární perspektivy – jednoho z percepčních vodítek, která zajišťují stálost vnímání velikosti (iluze měsíce – nad obzorem vypadá větší než vysoko na obloze – Irvin Rock – vnímání vzdálenosti horizontu – zdá se nám dále než obloha – kompenzace – velký měsíc)
  • Reverzibilní figury

Individuální rozdíly ve vnímání

  • každý člověk si vytváří svou percepční realitu, některé individuální proměnné:
  • kognitivní styl – lidé závislí a nezávislí na poli (Witkin), vyostřování/ vyhlazování (leverers/sharpeners, Klein), percepční a intuitivní typ (Jung)
  • motivace – které podněty upoutají pozornost - např. pokud někdo něco potřebuje, bude to poutat jeho pozornost
  • Bruner a Goodman – sociální hodnota předmětu ovlivňuje vnímání velikosti – děti z chudých a bohatých rodin posuzovaly velikost mincí
  • McClelland a Atkinson – vliv hladu na vnímání – čím déle o hladu, tím více jim záblesky připomínali podněty vztahující se k přijímání potravy, silné vnitřní pohnutky poměrně výrazně ovlivňují vnímání
  • osobnost – čím více jsou podněty nejasné nebo dvojznačné, tím více k interpretaci přispívá osobnost (projekce, externalizace)
  • percepční obrana – nepříjemné podněty vnímáme pomalu, nepřesně nebo vůbec
  • percepční očekávání – prekoncepce (očekávání) působí, že některé podněty změníme, nebo jakoby vymažeme (nevnímáme) – výzkum např. Lachman
  • Anthony Marcel
  • vědomé zpracování informace může být ovlivněno předchozími podněty, které si zcela neuvědomujeme
  • Zajonc – podprahové vnímání ovlivňuje sympatie k určitým objektům – efekt pouhého vystavení (mere exposure effect)

Zdroje

Zdroje obrázků: