Moncu

Jméno

Význam jména boha Moncua není úplně jasný, může znamenat "Nomád".

Ikonografie a sféry vlivu

Moncu byl bohem v sokolí podobě s válečnickými aspekty, který byl uctíván především v thébské oblasti. Jeho původním kultovním městěm byl Iunej (Herménthis, dnešní Armant). Ačkoliv zmínky o něm pocházejí již ze Staré říše, jeho kult se stává významným od dob 11.dynastie, jejíž panovníci pocházeli z města Théb a nosili jméno Mentuhotep ("Moncu je spokojený").

Zobrazení Moncua

V Nové říši význam tohoto boha klesá a je nahrazen jiným místním božstvem, Amonem.[1] Nadále byl ovšem uctíván jako válečné božstvo. Jako jeho partnerky se objevují bohyně Rattauej/Rat, který bývá obvykle spíše partnerkou boha Rea, od něhož je také odvozeno její jméno, Cenenet ("Pozvednutá"), bohyně s ochranitelskými aspekty, a Iunit ("Ta z Héliopole").[2]

Zobrazován bývá buď jako sokol nebo v lidské podobě se sokolí hlavou, na níž má sluneční kotouč s uraeem nebo dvěma, a od dalších slunečních bohů jej odlišují dvě vysoká pera. V rukou držívá zahnutý meč. Ojediněle je zobrazen též jako gryf, symbol síly (např. na zdobené sekeře nalezené v hrobce královny Ahhotep). V případě tohoto zobrazení se ovšem zřejmě jedná o vliv předovýchodního umění a nikoliv o původní egyptský prvek. Může se objevovat i v podobě posvátného býka Buchida, v pozdějších dobách také jako muž s býčí hlavou.

Řekové Moncua ztotožnili s bohem Apollónem.[3]

Mýty a funkce

Moncu byl uctíván především jako válečný bůh, jenž měl zahánět nepřátele, a také zajišťovat faraonům vítězné bitvy a bohatou kořist. Bývá spojován také s Horem, zvláště v jeho přívlastku "Hor silé paže".[3]

Moncu mohl být též personifikací silného slunečního žáru, který svou silou odhání nepřátele. Objevuje se také v synkrezích či spojitostech s dalšími slunečními bohy, Reem a Atumem. Vazby na héliopolské sluneční náboženství můžeme najít i jinde - Moncuovým posvátným městem byla lokalita Iunej, která byla později přejmenována na Iunumoncu ("Moncuova Hélipolis").

Posvátný býk Buchis, uuctívaný v Armantu, byl pokládán za Moncuův obraz a také jeho posla.

Moncu byl také součástí lokálního thébského či vasetského Devatera, které zahrnovalo kromě bohů hélipolského Devatera právě Moncua a další bohy.[2]

Kult

Hlavním centrem Moncuova kultu byla oblast kolem Théb. Zde se nacházela čtyři důležitá kultovní centra - a to již zmíněné město Iunej či Iunumoncu, Medamúd, Tod a Karnak.[4] V každém z těchto měst byl Moncu uctíván v trochu odlištné podobě, proto se mluvívá o čtyřech Moncuech, a ti se také objevují např. na pozdnědobých amuletech.

Armant byl Moncuovým původním kultovním centrem, a tedy i nejdůležitějším, ale místní svatyně se nechovala. Zde byl Moncu uctíván především jako sluneční božstvo, vysyktující se velmi často v synkrezi Moncu-Re nebo Moncu-Reharachtej.

V Medamúdu byl Moncu uctíván především jako ochranitelské božstvo. Na této lokalitě se nacházela Moncuova svatyně, již postavil Senusret III., a která byla dále upravována v době Nové říše a významnou zůstala i v Ptolemaiovské a Římské době.

V Karnaku měl Moncu vlastní chrám, umístěný severně od chrámu Amonova. Zde byl považován za Amonova nástupce, vládce a syna personifikovaných "Vítězných Théb".

V Todu byl Moncu uctíván především jako bojovník a válečník, a také ten, který ničí nepřátele slunečního boha. Místní Moncuův chrám pochází též ze Střední říše, a je známý především pro nález tzv. pokladu z Todu.[3]

Kromě oficiáulního kultu se objevují i různé amulety, např. právě v podobě čtyř Moncuů, a Moncuovo jméno je doloženo i v magických textech, kde je vzýván především pro zahnání nepřátel.[2]

Reference

  1. Hornung 1983 : 71 - 72.
  2. 2,0 2,1 2,2 Janák 2005: 119 - 120.
  3. 3,0 3,1 3,2 Wilkinson 2003 : 203 - 204.
  4. Werner 1985.

Literatura

Hornung, E. 1983 : Conceptions of god in ancient Egypt: the one and the many. 1st ed. in GB. London: Routledge & Kegan Paul

Janák, J. 2005: Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta, 1. vyd. Praha: Libri.

Pinch, G. 2004 : Egyptian mythology: a guide to the gods, goddesses, and traditions of ancient Egypt. New York: Oxford University Press.

Wilkinson, Richard H. 2003 :The complete gods and goddesses of ancient Egypt, London: Thames and Hudson.

Werner, E. K. : 1985 : The god Montu : From the earliest attestations to the end of New Kingdom, Yale University.

Werner, E.K. 2001: Montu in : The Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt, vol 2, p. 435-436.