Logika: Porovnání verzí
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
Logika je účinným nástrojem mnoha vědních disciplín i každodenní mezilidské komunikace. | Logika je účinným nástrojem mnoha vědních disciplín i každodenní mezilidské komunikace. | ||
− | Logika je jednou z věd, jejichž cílem není předkládat člověku co si má myslet, ale spíše kultivovat jeho myšlení, poskytovat nástroje k zodpovězení otázky, jak | + | Logika je jednou z věd, jejichž cílem není předkládat člověku co si má myslet, ale spíše kultivovat jeho myšlení, poskytovat nástroje k zodpovězení otázky, jak může myslet, aby byl v souladu se svými zájmy, potřebami a svým svědomím a aby dosahoval svých „komunikačních“ cílů.<ref name="Diderot">Velký slovník naučný. Praha: Diderot, 1999. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2.</ref> |
== Vývoj logiky == | == Vývoj logiky == | ||
Řádek 15: | Řádek 15: | ||
a byly rozpracovány ve středověku metodou Scholastiky. | a byly rozpracovány ve středověku metodou Scholastiky. | ||
− | + | Filozofie středověké logiky byla ovlivněna sporem o povahu univerzálií a ve svých aplikacích byla spjata s teologií. | |
Na základě středověké logiky byla v 17. století vyvinuta tzv. logika tradiční. F. Bacon položil na počátku novověku základy induktivní logiky (viz též indukce). V následné Leibnizově reformě logiky jsou anticipovány problémy logické syntaxe - logiky matematické a byla vyslovena myšlenka kalkulu. První kroky k uskutečnění Leibnizových myšlenek byly v díle B. Bolzana a G. Boolea, další rozvoj je spjat zejména s J. G. Fregen, D. Hilbertem, B. Russelem, A. N. Whiteheaden, K. Gödelem, A. Tarskim, J. Lukasiwiczem a dalšími. | Na základě středověké logiky byla v 17. století vyvinuta tzv. logika tradiční. F. Bacon položil na počátku novověku základy induktivní logiky (viz též indukce). V následné Leibnizově reformě logiky jsou anticipovány problémy logické syntaxe - logiky matematické a byla vyslovena myšlenka kalkulu. První kroky k uskutečnění Leibnizových myšlenek byly v díle B. Bolzana a G. Boolea, další rozvoj je spjat zejména s J. G. Fregen, D. Hilbertem, B. Russelem, A. N. Whiteheaden, K. Gödelem, A. Tarskim, J. Lukasiwiczem a dalšími. |
Verze z 23. 2. 2017, 20:15
Logika (z řeckého λoγoς) zkoumá způsob vyvozování závěrů a způsob předpokladů. V běžné řeči se ,,logikou‘‘ označuje myšlenková cesta, která vedla k daným závěrům.
Logika je účinným nástrojem mnoha vědních disciplín i každodenní mezilidské komunikace.
Logika je jednou z věd, jejichž cílem není předkládat člověku co si má myslet, ale spíše kultivovat jeho myšlení, poskytovat nástroje k zodpovězení otázky, jak může myslet, aby byl v souladu se svými zájmy, potřebami a svým svědomím a aby dosahoval svých „komunikačních“ cílů.[1]
Obsah
Vývoj logiky
Původně byla součástí filozofie, studující obecně platící zákonitosti myšlení, v současnosti je považována za samostatnou disciplínu (logika klasická). Teoretické základy logiky (logika antická) byly položeny[2]:
- Aristotelem (formalizovaný systém, princip sporu, princip vyloučení třetího, učení o sylogismu)
- Eukleidem (odlišení axiómů od teorémů, první axiomatický systém)
- Stoiky (výroková logika)
a byly rozpracovány ve středověku metodou Scholastiky.
Filozofie středověké logiky byla ovlivněna sporem o povahu univerzálií a ve svých aplikacích byla spjata s teologií.
Na základě středověké logiky byla v 17. století vyvinuta tzv. logika tradiční. F. Bacon položil na počátku novověku základy induktivní logiky (viz též indukce). V následné Leibnizově reformě logiky jsou anticipovány problémy logické syntaxe - logiky matematické a byla vyslovena myšlenka kalkulu. První kroky k uskutečnění Leibnizových myšlenek byly v díle B. Bolzana a G. Boolea, další rozvoj je spjat zejména s J. G. Fregen, D. Hilbertem, B. Russelem, A. N. Whiteheaden, K. Gödelem, A. Tarskim, J. Lukasiwiczem a dalšími.
Zejména pod dojmem výsledků moderních věd (kvantová fyzika), byl probuzen intenzivnější zájem i o logiky staročínské a staroindické, které byly často stavěny na základech odlišných od evropské aristotelské logiky (preferují oproti pojmu kauzality pojem synchronicity, nepracují s principem sporu a vyloučení třetího).
Směry logiky
- Neformální logika - studuje problematiku správné argumentace v přirozeném jazyce.
- Formální logika - definuje a studuje abstraktní odvozovací pravidla (tj. „formy úsudků“), jejichž platnost nezávisí na významu pojmů, které v nich vystupují.
- Matematická logika - ve 20. století se logika stala nástrojem matematiků a matematikové sami se jí začali zabývat. Zajímají se o formální, matematické, vlastnosti logických systémů (jako jsou konsistence, úplnost, splnitelnost, a řada dalších); kvůli tomu pak navrhují alternativní systémy či systematizace (axiomatizace, či formální interpretace) nebo formální rozpracování základních logických aparátů. Pojmem matematická logika se obvykle myslí dvě různé oblasti výzkumu[3]:
- a) aplikace poznatků z oblasti formální logiky na matematiku (např. snaha „vnořit“ matematiku do logiky ve formě konečného systémů axiomů a odvozovacích pravidel);
- b) aplikace matematických struktur a technik ve formální logice (např. teorie modelů, teorie důkazů, apod.)
- Logická sémantika - Fundamentální otázkou logické sémantiky je: "O čem vlastně mluvíme". Ta navrhuje či uplatňuje teorie významu (a jiných relevantních pojmů), které mají podložit zkoumání jazyka pro potřeby jak logiků, tak i lingvistů (nesmíme tu opomenout také problematiku počítačových aplikací zacházejících nějak s jazykem). Teorie významu ve spojení s určitým logickým systémem umožňuje analýzu přirozeného jazyka. Pro zjištění (a zajištění) vyplývání, odvození, závěru z premis je třeba dobře vědět, a tedy zkoumat, o čem se v daných větách určitého argumentu mluví. Je potřeba provádět dostatečné analýzy vět vcházejících v úsudek.[4]
Významní logikové
- Aristoteles
- William Occam
- Gottfried Wilhelm Leibniz
- Bernard Bolzano
- George Boole
- Charles Peirce
- Georg Cantor
- Gottlob Frege
- Giuseppe Peano
- David Hilbert
- Bertrand Russell
- Henry Sheffer
- Emil Post
- Arend Heyting
- Alfred Tarski
- Alonzo Church
- Kurt Gödel
- J. Barkley Rosser
- Stephen Kleene
- Alan Turing
Odkazy
Reference
- ↑ Velký slovník naučný. Praha: Diderot, 1999. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2.
- ↑ NYTROVÁ, Olga a Marcela PIKÁLKOVÁ. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007. ISBN 978-80-86723-45-7.
- ↑ Matematická logika. Teaching: Antonín Kučera [online]. MUNI, 2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.fi.muni.cz/usr/kucera/teaching/logic/log.pdf
- ↑ Jiří Raclavský, Co je a k čemu je logika dostupné z: http://profil.muni.cz/01_2001/raclavsky_logika.html
Použitá literatura
- Velký slovník naučný. Praha: Diderot, 1999. Encyklopedie Diderot. ISBN 80-902723-1-2.
- Matematická logika. Teaching: Antonín Kučera [online]. MUNI, 2016 [cit. 2016-11-13]. Dostupné z: http://www.fi.muni.cz/usr/kucera/teaching/logic/log.pdf
- NYTROVÁ, Olga a Marcela PIKÁLKOVÁ. Etika a logika v komunikaci. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2007. ISBN 978-80-86723-45-7.
Externí odkazy
Související články
Klíčová slova
Pravdivost, Nutná pravda, Logika, Historie logiky, Vývoj Logiky, Přední logikové
K redakční kontrole ještě zbývá • kategorie • duplicity • členění • prolinkování • pravopis
V článku bylo zkontrolováno • zdroje • obrázky a licence
Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.