Sociální motivace

• studiem sociální motivace se zabývá sociální psychologie

Vymezení

• motivace v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu
• součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
• k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
• významný pro vývoj motivace je socializační proces
• potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
• společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
• rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...

Motivace a učení

• lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
• jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
• může se tak dít záměrně či spontánně
• spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
• regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
• obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací

Motivace a socializace

• do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
• během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
• v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
• procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
• kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury

Motivace a sociální chování

• motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
• sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
• je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
• motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
• při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
• jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
• motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
• participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
• motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
• motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
• poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt

• sociální motivace se skládá z:

• Motiv- pohnutka
• Cíl
• Vůle
• Aspirační úroveň

Motiv - pohnutka

• je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:

1. jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
2. jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti

• člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
• vrozené = biologické (primární) potřeby
• získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
• postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích

• motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
• působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
• zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům

• každé chování člověka je motivované
• jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
• stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
• u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti

• sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
• jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
• individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
• jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
• mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů

Cíl

• obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
• motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
• cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
• snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
• cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
• poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
• emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
• cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
• Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
• smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
• struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem

• význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
• význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního

• vztah smysl - význam
• smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
• významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti

Vůle

• volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
• patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy

• M. Brichcín rozlišuje:

1. cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
2. cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle

• je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
• tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
• nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
• je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
• kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
• člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí

Aspirační úroveň

• zkoumána Lewinem
• je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol

• fungování aspirační úrovně má 4 fáze:

1. je proveden výchozí výkon
2. proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
3. v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
4. vykonává další pokus
5. proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
6. sebehodnocením

• to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
• úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
• aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)

• H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
• intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
• skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
• pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou