Regulace a psychické řízení činnosti, chování a jednání

Regulace a psychické řízení činnosti je …..

Do oblasti zájmu se psychické řízení činnosti významněji přesunulo v 50. letech 20. století, kdy se kognitivní psychologie integrovala do hlavního proudu učení. Zájem o modely sebe-regulace se přesunul i do dalších disciplín jako je psychologie osobnosti, psychologie motivace a emocí, sociální psychologie, psychologie práce a organizace či vývojové a pedagogické psychologie.

Psychické procesy lze rozdělit na automatické a řízené. Automatické procesy vykonáváme bez vědomé pozornosti, nevyžadují tedy vědomou kontrolu, nestojí příliš úsilí a probíhají paralelně. Jedná se například o řízení auta do známého místa. Řízené procesy naopak vědomou kontrolu vyžadují, stojí více úsilí a probíhají sériově. Například učení se novým činnostem. Pravděpodobně existuje kontinuum mezi plně automatickými a plně řízenými procesy, některé procesy mohou být tedy automatičtější než jiné. Některé procesy lze převést na řízené a jiné se postupem času stanou automatickými. Například při osvojování cizího jazyka je třeba nejdříve překládat si v mysli překládat slovo za slovem do vlastního jazyka, ale po dosažení určité úrovně se naučíme v daném jazyce myslet. Tento proces se nazývá automatizace.

Seberegulace

Seberegulace je soubor procesů, které umožňují jedinci řídit jednání směřující k cíli v časovém intervalu a to i přes změny okolností, jedná se tedy o konativní aspekt sebepojetí. Zahrnuje modulaci myšlení, citů, chování a pozornosti skrze záměrné nebo automatické mechanismy a podpůrné meta kognitivní dovednosti. Seberegulace se spouští, když jsou zdržovány rutinní procesy, nebo je jinak narušeno směřování k cíli. Blatný (2010) používá termín sebe-opravné chování a uvádí, že představa sebe sama se během vývoje stává hlavním faktorem psychické regulace chování. Nejdůležitějšími fenomény seberegulace jsou plánování, volní příprava, kontrola výsledků, motivace, ideály.

Teorie seberegulace

Teoretické přístupy k seberegulaci se odvíjejí od psychoanalytických teorií, které srovnávají dětství jedince s aktuálními reprezentacemi v mysli dospělého člověka, kybernetické teorie řízení či teorie sociálního učení. Tento sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci hovoří o osobních standardech, což jsou normy, motivy, cíle a aspirace, které jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Podle Blatného (2010) motivační pohnutky vycházejí z nesouladu mezi aktuálním a žádaným stavem, přičemž lidé se aktivně podílejí na počátečním nesouladu tím, jaké si vytyčují cíle.

Sebemonitorování

Ačkoliv nepodává ucelenou teorii seberegulace, přichází americký psycholog Mark Snyder s koncepcí sebemonitorování. Lidé přizpůsobují své chování situačnímu kontext. Sebemonitorování je pozornost, která je věnovaná vlastnímu chování. Vysoká úroveň sebemonitorování způsobuje, že jsou lidé citlivý k sociálním klíčům a podle nich svoje chování regulují. Nízká míra sebemonitorování znamená, že lidé přikládají sociálním klíčům menší význam a zůstávají více v souladu se svými vnitřními postoji.

Kontrolní model seberegulace

Autory kontrolního modelu seberegulace jsou Charles S. Carver a Michael F. Sheier. Vychází z obecných principů fungování libovolného systému. Princip demonstrují na příkladu termostatu. Termostat je nastavený na určitou teplotu, která je průběžně měřena. Když dojde k odchýlení od požadované teploty, zapne se klimatizace nebo topení. Lidé si podle autorů nastavují osobní standardy. Následně hodnotí, jak jejich chování tyto standardy splňuje. Pokud je mezi standardem a aktuálním výkonem rozdíl, je jedinec motivován tuto diskrepanci snížit. Standardy jsou v hierarchické struktuře podle důležitosti, obecnosti a úrovně jejich kontroly.

Autoři rozdělují soukromé (privat self-consciousness) a veřejné sebeuvědomění (public self-consciousness). Soukromé sebeuvědomění znamená pozornost, kterou lidé věnují svým pocitům, přáním a standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění intenzivněji prožívají pocity a mají lepší sebeporozumění, jejich sebepojetí je propracovanější. Veřejné porozumění znamená pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vnímají ostatní lidé a co si o nich myslí. Lidé s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění jsou citlivější na reakce okolí a pravděpodobněji změní stanovisko, pokud na ně společnost vyvíjí tlak. Lidé s nízkou mírou jsou méně ovlivnitelní a nemění se, aby vyhověli normám okolí. Zaměření se na soukromé nebo veřejné sebeuvědomění je dáno situačním kontextem. Interindividuální rozdíly jsou v míře uplatňování jedné nebo druhé stránky.

Teorie diskrepancí v sebepojetí

Autor teorie diskrepancí v sebepojetí, Edward Tory Higgins, předpokládá 2 kognitivní dimenze sebepojetí, Oblast Já (domains of self) a Perspektivu pohledu na Já (standpoints on self). Oblast Já dělí na 3 složky:

• aktuální Já: reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že má
• ideální Já: reprezentace atributů, které by si člověk v ideálním případě přál mít (přání, naděje, aspirace)
• požadované Já: reprezentace atributů, které se člověk domnívá, že by měl mít (pocit úkolů, povinností a zodpovědnosti)

Dimenzi perspektivy pohledu na Já dělí na dvě perspektivy, podle toho, zda jde o osobní hledisko nebo (vlastní představa o sobě) nebo hledisko významného druhého. Člověk může mít reprezentaci z jakékoliv oblasti Já pro každého z významných druhých. Vzniká tedy 6 typů perspektivy:

Oblast Já	Perspektiva pohledu na Já
	Vlastní pohled	Pohled druhého
Aktuální Já	Aktuální Já z vlastního pohledu	Aktuální já z pohledu druhého
Ideální Já	Ideální já z vlastního pohledu	Ideální já z pohledu druhého
Požadované Já	Požadované já z vlastního pohledu	Požadované já z pohledu druhého

Vlastní perspektiva pohledu na aktuální Já se podle Higginse shoduje s obvyklým konceptem sebepojetí. Ideální a požadované Já představují jedincovy osobní vodítka, tedy celoživotní standardy, kterých se lidé snaží dosáhnout. Standardy regulují chování jednak přímo, protože iniciují cílesměrné chování a jednak prostřednictvím emocí, které vyplývají se srovnáním aktuálního a žádoucího stavu. Významné osoby z dětství napomáhají standardy nastavovat.

Higgins uvádí příklady různých variant diskrepancí. Diskrepance mezi aktuálním a ideálním já z vlastního pohledu vede k absenci pozitivních závěrů o sobě a pocitům zklamání a nespokojenosti. Diskrepance mezi aktuálním Já z vlastní perspektivy a ideálním Já z vlastní perspektivy vede k negativním závěrům o sobě, pocitům viny a morální nedostatečnosti.

Ego-deplece

Ego-deplece je termín sociálního psychologa Roye Baumaistera. Jedná se o dočasné snížení vlastní kapacity nebo ochoty účastnit se volního jednání (včetně kontroly prostředí, sebekontroly, rozhodování se a iniciace akce) způsobené předchozím volním výkonem.

Sebekontrola je podle něj proces, který se objevuje, když se osoba (nebo jiný organismus) snaží změnit způsob chování, cítění nebo myšlení, kterému by jinak podléhala. Zahrnuje i potlačování konkurenčních tendencí nebo tužeb. Sebekontrolované jednání má za cíl v dlouhodobém horizontu maximalizovat nejlepší zájmy jedince. Podle R. Baumaistera nejsou všechna usilovná jednání jsou sebeřízená. Např. řešení matematických úloh je sice vyčerpávající, ale vyžaduje minimum potlačování chování, emocí a tužeb.

Klíčové předpoklady o sebekontrole:

-       Sebekontrola je nezbytná pro funkci exekutivních složek, akt sebekontroly ale vyžaduje sílu.

-       Kapacita jedincovi sebekontroly je omezená a všechny sebekontrolované operace čerpají ze stejných zdrojů.

-       Selhání nebo úspěch souvisí se silou jedincovi sebekontroly. Existují interindividuální rozdíly v úrovni sebekontroly.

-       Sebekontrola vyžaduje sílu a zároveň snižuje kapacitu sebekontroly dostupnou pro následné volní akty.

-       Procvičování sebekontroly v dlouhodobém hledisku kapacitu sebekontroly i její sílu zvyšuje.

R. Baumeister pro popis sebekontroly používá metaforu svalu, který se stejně jako sebekontrola, cvičením unaví, ale po periodě odpočinku se zotaví a zesílí. Sebekontrola je také narušena po jiném aktu sebekontroly, po odpovědném rozhodnutí, po modulaci emocí a po aktivním rozhodování. Nejčastější formou procvičování sebekontroly je vyrovnávání se se stresem a zbavování se negativních emocí. Například lidé, kteří drží nějakou dietu ji často poruší, pokud jsou konfrontováni s negativními emocemi. Lidé mají tendenci se z negativních emocí vymanit, což vyžaduje sebekontrolu stejně jako regulace tendence jíst. Pokud se tedy vymaní z negativních emocí, už jim nezbyde kapacita na to dodržet dietu, a tím pádem ji poruší. (2000)

Teorie seberegulace Alberta Bandury

Z pohledu teorie sociální učení je seberegulace mechanismem sociálního učení. Chování, které se odklání od akceptovaných sociálních norem není projevem skryté patologie, ale způsob, kterým se jedinec naučil vypořádat se s vlastními požadavky a požadavky okolí. (1969)

Sociálně-kognitivní psycholog Albert Bandura považuje schopnost seberegulace za vrozený kongitivní potenciál, který je rozvíjený prostředím. Pro úspěšný vývoj osobnosti považuje za klíčovou intelektuální regulaci vlastního chování (ve srovnání s vnějšími sankcemi). Seberegulace má podle něj 3 subfunkce, jedná se o sebepozorování, sebehodnocení a reakci na vlastní chování. 1) Sebepozorování je zaměření pozornosti na vlastní chování. Lidé skrze něj pozorují svoje myšlenkové procesy a jednání a všímají si, za jakých podmínek se děje. Je dáno hodnotami, osobními standardy a aspiracemi. 2) Sebehodnocení je srovnávání aktuálního a žádoucího nebo očekávaného stavu. Motivuje lidi k naplňování svých standardů. 3) Motivační efekt seberegulace pramení z reakcí vyvolaných srovnání standardu s vlastním chováním. (Bandura, 1969) Lidé si diskrepanci způsobují primárně sami tím, jaké standardy si formulují.

Se sebehodnocením souvisí také tzv. sebe-účinnost (self-efficacy), tedy osobní přesvědčení o vlastní schopnosti vyrovnávat se s životními těžkostmi a výzvami. Vnímaná sebe-účinnost se odvíjí od vlastní zkušenosti, kdy k vysoké míře významně přispívá zážitek mistrovství (Mastery) a je ovlivňovaná také okolím, sociální persuazí a upevňována zástupnou zkušeností. Lidé s vysokou sebe-účinností si stanovují složitější cíle a jsou flexibilnější při jejich dosahování, vytrvají i přes obtíže a vnímají kontrolu nad situací. (1998)

Závěr

Psychické řízení činnosti neboli seberegulace je jednou z klíčových kognitivních schopností člověka. Autoři vycházející z teorie sociálního učení, jako je Baumaister a Bandura nepřikládají regulaci chování hypotetickým vnitřním silám, ale osvojování si postojů ve společnosti, se kterými následně jedinec pracuje a snaží se je naplnit. Klíčovými termíny pro pochopení seberegulace jsou Baumaistrova ego deplece, tedy vyčerpání kapacity seberegulace a bandurova sebe-účinnost. Oba tyto pojmy mají přesah do pedagogické psychologie či psychologie práce a organizace a slouží k lepšímu pochopení motivace a výkonu jedince.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Odkazy na související články

Vůle

Motivace

Albert Bandura

Psychologie osobnosti

Klíčová slova

psychické řízení činnosti, seberegulace, sebe-účinnost