Sociální komunikace

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sociální komunikací může být nazváno sdělení, které chceme předat okolnímu světu a tento na to nějak reaguje, třeba jen svou přítomností. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství. Slovo komunikace pochází z latinského "communicare" – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" - spojování, sdělování. Termín komunikace má mnoho významů, jde o interdisciplinární pojem.

Podle Cejpka nelze sociální komunikaci zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti, znalosti, prožitek, projev citu nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu (text) nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace.

Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

Historie

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do tří základních období:

1. období řečové komunikace (před 90-40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.
2. období dokumentové komunikace s fází rukopisného a tištěného textu (vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15. století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.
3. období elektronické komunikace - objev elektřiny v polovině 18. stol., který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

Druhy

Dle toho, jaký mezi sebou mají účastníci komunikace vztah, rozlišujeme tři základní typy sociální komunikace:

• Intrapersonální komunikace - Při této komunikace komunikuje jedinec sám se sebou. Jedná se o dynamický otevřený komunikační systém, na jehož základě jedinec přebírá data, vyhodnocuje získané informace a připravuje se k rozhodnutí.
• Interpersonální komunikace - V této situaci je komunikující jedinec přímo spojen s dalším účastníkem (nebo účastníky) komunikačního procesu.
• Veřejná komunikace - Při veřejné komunikaci je sdělení předáváno veřejnosti, například čtenářům, posluchačům a divákům v nejširším slova smyslu. Důležité je ale uvědomit si, že znalost účastníků komunikace není ani vzájemná, ani individuální.
• Masová komunikace - Jedná se o druh komunikace, která své sdělení předává široké veřejnosti. Vše probíhá pomocí prostředků jako je například rozhlas, televize, tisk a film. Tyto prostředky se nazývají prostředky masové komunikace, neboli masmédia.

Funkce lidské komunikace

Podle Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

• Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit...
• Instruktážní funkce - navést, zasvětit, naučit, dát recept...
• Persvazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor; získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
• Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat...

Motivace ke komunikaci

Motivaci ke komunikaci má každý člověk, ale kolísá podle okolností, např. jak je nám druhý člověk sympatický, zda jsme svěží nebo unavení, zda ovládáme jazyk komunikačního partnera, zda si s ním rozumíme atd. Vybíral uvádí tyto motivace:

• Motivace kongitivní – chceme, či potřebujeme něco sdělit.
• Motivace sdružovací – chceme navázat vztah.
• Motivace sebepotvrzovací – potvrzení osobní identity.
• Motivace adaptační – signalizujeme svou roli, komunikováním se přizpůsobujeme okolí.
• Motivace přesilová – potřeba uplatnit se.
• Motivace existenciální – vyhnutí se depresi a melancholii.
• Motivace požitkářská – odpočinout si, uniknout od starostí.

Základní složky sociální komunikace

• Komunikátor - Jedná se o osobu, která dá vznik určité myšlence a má vůli ji oznámit. Komunikátorem může být jednotlivec, kolektiv ale i instituce.

• Komunikant - Zde se jedná o osobu, která přijímá a dešifruje sdělení od komunikátora.

• Komuniké - Jedná se přímo o obsah sdělení, které probíhá mezi komunikátorem a komunikantem. Přenášené sdělení má formu informace, v různé podobě.

• Kódování - Kódování je převod do komunikovatelné formy, např. jazyka, kterému příjemce rozumí.

• Sdělení - Obecně je to soustava symbolů, která je přenášena jedním nebo několika komunikačními kanály, verbálně i neverbálně.

• Nosič - Jeho prostřednictvím dochází k přenesení sdělení k příjemci. Může jím být člověk, technické komunikační prostředky (masmédia, počítačové sítě, internet, apod.) nebo kulturní symboly.

• Dekódování - Zpráva je dešifrována příjemcem na původní obsah a význam.

• Zpětná vazba – Reakce na pochopení významu sdělení.

• Šum - V komunikačním procesu se objevuje také existence faktorů, deformujících obsah sdělení do té míry, že přijaté sdělení není totožné se záměrem komunikátora.

• Kontext - Prostředí, ve kterém probíhá výměna informací mezi komunikátorem a příjemcem.

• Komunikační kanál - Komunikační kanál je způsob, který zajišťuje plynulý přechod mezi komunikátorem a komunikantem. Například mluvidla, nebo gestikulace, ale také mobilní telefon.

Komunikační modely

Existuje několik desítek komunikačních modelů, které lze využít v rámci komunikačního procesu. Každý má své výhody a nevýhody. Za zmínku stojí tyto tři nejznámější:

Aristotelův model

Aristoteles ve svém učení chápal komunikaci jako verbální aktivitu. Je při ní potřeba mluvčí a posluchač, přičemž se mluvčí snaží přemluvit posluchače. Tím tedy mluvčí dosáhne vlastního cíle, a to pomocí taktické konstrukce argumentu a přednesu projevu.

Komunikaci Aristoteles popsal v termínech řečník (orator) či mluvčí, přednášející (speaker) sestavuje argument, který má být představen v projevu (speech) posluchačům (hearers, listeners), tedy publiku (audience). Mluvčí je zde chápán jako iniciátor celé komunikace, jeho promluva (komunikát) i posluchač (recipient) se objevují v každé další komunikační teorii, ale chápání čtvrtého elementu, tj. formy, se mění. Forma je výsledkem vlivu vzájemné kombinace předchozích tří prvků, ale zpětný vliv zde neplatí – forma působí pouze jednosměrně a neovlivňuje ostatní složky.

Aristoteles svůj komunikační model, který je považován za první „model sociální komunikace“ a za základ všech dalších komunikačních teorií, popsal v díle Rétorika. I přesto, že jako první vyčlenil a pojmenoval jednotlivé části komunikačního procesu, model stále nezohledňuje další okolnosti komunikačního procesu (jako např. jeho důsledky, vlivy, atd.).

Lasswellův model

Lasswellův model je komunikační model z roku 1948 Haroldem Lasswellem, profesorem na Yale University. Tento model se snaží definovat komunikaci tak, že se zaměří na následující proměnné: kdo sdělil, co bylo řečeno, jakým kanálem byl sdělován, komu byl určen a co vytvořilo komunikaci. Tento model, navzdory tomu, že je jedním z prvních, který se zabývá otázkou komunikace, je také považován za jeden z nejvlivnějších. Popisuje komunikační proces jako lineární a jednosměrný. Organizace tohoto modelu položila základy vědeckého výzkumu komunikačního procesu.

Silné stránky modelu

• Jedná se o jednoduchý a srozumitelný model, protože nedoplňuje komunikační proces a zaměřuje se na jeho nejzákladnější prvky.
• Platí prakticky pro jakýkoli typ komunikace, bez ohledu na typ média, které je vytvořeno, na koho je odesílatel a příjemce, nebo na jaký typ zprávy se přenáší
• Byl to první model, který se zaměřil na vliv určitého typu komunikace a na studium jeho účinků.

Slabé stránky modelu

• Příjemce neuvádí žádnou zpětnou vazbu, která je součástí modernějších a komplexnějších komunikačních modelů.
• Žádná zmínka o šumu, která je jakýmkoliv prvkem komunikace (obvykle součástí kanálu), nemůže bránit procesu přenosu informací.
• Jedná se o lineární model komunikace, který může být problémem při studiu výměn informací, v nichž přijímající a emitent průběžně vyměňují role.

Shannon-Weaver model

Shannon-Weaver model

Jedná se o jeden z hlavních modelů, které položily základ modernějšímu studiu komunikace. Model je prací C. E. Shannona a W. Weavera: Matematická teorie komunikace z r. 1949. Práce vznikala v průběhu 2. svět. války v telefonních laboratořích firmy Bell, kde se řešil problém s co nejúčinnějším využití kanálů komunikace, tedy problém, jak přenést daným kanálem co nejvíce informací a jak měřit, kolik informace je daný kanál schopen „přepravit“. Shannon a Weaver vypracovali lineární model nazvaný Shannon-Weaver model, který především zachycuje základní složky komunikace.

Silné stránky modelu

• jednoduchost
• obecná platnost
• kvantifikovatelnost
• nejčastěji užívaný a jednoduchý komunikační model v teorii komunikace
• model, který rozdělením komunikačního procesu na individuální jednotky dal podnět ke vzniku komunikačních modelů, které poskytly již důkladné rozpracování tohoto procesu
• intelektuální inspirace pro komunikační teoretiky vedoucí k dalším teoriím a výzkumům – v té době nutné oživení této vědecké komunity

Slabé stránky modelu

• nezohledňuje obsah a význam zprávy (model zobrazuje matematickou teorii týkající se přenosu signálu, jeho záměrem není soustředit se na sémantický význam zprávy nebo její efekt na posluchače)
• linearita a nedostatek zpětné vazby (komunikace je znázorněna jen jako jednosměrná, informačnímu zdroji tedy chybí velmi důležitá zpětná vazba, která je nutná k upravení výkonu, způsobu komunikace dle potřeb příjemce zprávy a jeho reakcí. Informační zdroj je zde postaven do role aktivního subjektu řízení a na příjemce je nahlíženo jen jako na pasivní cíl absorbující informace.)
• nejsou zohledňovány vztahy a záměry účastníků komunikace
• přílišná statičnost modelu
• není zohledněna povaha užívaného média (kanálu)

Odkazy

Použitá literatura

1. KÖNIGOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z informační vědy. In: [online]. [cit. 2014-12-13]. Dostupné z: http://texty.jinonice.cuni.cz
2. CEJPEK, Jíří. Informace, komunikace a myšlení. dotisk druhého vydání. praha: karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1037-5
3. MCLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura. brno: jota, 2000. ISBN 80-7217-128-3
4. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie mezilidské komunikace. praha: portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2

Související články

Komunikace

Teoretický koncept sociální komunikace. Základní složky komunikačního procesu. Komunikační modely. Podrobný rozbor jednoho vybraného díla z oblasti sociální komunikace

Procesy informatizace společnosti. Sociální komunikace

Charakterizujte výhody a omezení Shannon-Weaverova modelu z pohledu sociální komunikace

Pojednejte o teoretickém úvodu do sociální komunikace, popište základní složky komunikačního procesu

Klíčová slova

komunikace, komunikátor, kanál, proces, společenství, komunikační akt