Sociální motivace

Vymezení

  • motivace v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu
  • součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
  • k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
  • významný pro vývoj motivace je socializační proces
  • potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
  • společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
  • rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...

Motivace a učení

  • lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
  • jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
  • může se tak dít záměrně či spontánně
  • spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
  • regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
  • obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací

Motivace a socializace

  • do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
  • během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
  • v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
  • procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
  • kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury

Motivace a sociální chování

  • motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
  • sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
  • je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
  • motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
  • při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
  • jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
  • motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
  • participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
  • motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
  • motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
  • poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt

Motiv - pohnutka

  • je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:
  1. jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
  2. jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti
  • člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
  • vrozené = biologické (primární) potřeby
  • získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
  • postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích
  • motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
  • působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
  • zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům
  • každé chování člověka je motivované
  • jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
  • stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
  • u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti
  • sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
  • jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
  • individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
  • jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
  • mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů

Cíl

  • obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
  • motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
  • cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
  • snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
  • cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
  • poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
  • emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
  • cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
  • Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
  • smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
  • struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem
  • význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
  • význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního
  • vztah smysl - význam
  • smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
  • významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti

Vůle

  • volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
  • patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy
  • M. Brichcín rozlišuje:
  1. cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
  2. cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle
  • je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
  • tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
  • nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
  • je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
  • kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
  • člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí

Aspirační úroveň

  • zkoumána Lewinem
  • je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol
  • fungování aspirační úrovně má 4 fáze:
  1. je proveden výchozí výkon
  2. proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
  3. v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
  4. vykonává další pokus
  5. proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
  6. sebehodnocením
  • to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
  • úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
  • aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)


  • H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
  • intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
  • skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
  • pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou