Sociální motivace

Vymezení

  • motivace v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu
  • součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
  • k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
  • významný pro vývoj motivace je socializační proces
  • potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
  • společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
  • rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...

Motivace a učení

  • lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
  • jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
  • může se tak dít záměrně či spontánně
  • spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
  • regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
  • obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací

Motivace a socializace

  • do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
  • během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
  • v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
  • procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
  • kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury

Motivace a sociální chování

  • motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
  • sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
  • je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
  • motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
  • při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
  • jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
  • motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
  • participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
  • motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
  • motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
  • poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt


  • sociální motivace se skládá z:
  • Motiv- pohnutka
  • Cíl
  • Vůle
  • Aspirační úroveň

Motiv - pohnutka

  • je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:
  1. jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
  2. jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti
  • člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
  • vrozené = biologické (primární) potřeby
  • získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
  • postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích
  • motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
  • působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
  • zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům
  • každé chování člověka je motivované
  • jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
  • stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
  • u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti
  • sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
  • jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
  • individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
  • jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
  • mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů

Cíl

  • obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
  • motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
  • cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
  • snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
  • cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
  • poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
  • emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
  • cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
  • Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
  • smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
  • struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem
  • význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
  • význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního
  • vztah smysl - význam
  • smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
  • významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti

Vůle

  • volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
  • patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy
  • M. Brichcín rozlišuje:
  1. cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
  2. cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle
  • je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
  • tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
  • nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
  • je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
  • kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
  • člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí

Aspirační úroveň

  • zkoumána Lewinem
  • je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol
  • fungování aspirační úrovně má 4 fáze:
  1. je proveden výchozí výkon
  2. proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
  3. v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
  4. vykonává další pokus
  5. proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
  6. sebehodnocením
  • to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
  • úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
  • aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)
  • H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
  • intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
  • skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
  • pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou

Koncepce motivů

  • při objasňování motivů se používají 3 koncepce
  1. motiv chápaný jako příčina veškerého dění - Hilgard - charakterizuje motiv jako každý stav organismu, který má vliv na jeho pohotovost začít nebo pokračovat v určitém chování
  2. někteří ztotožňují motiv s pojmy pud a potřeba (často psychoanalytické koncepce, Drewer, Fröhlich, pud chápou jako všeobecné označení, které zahrnuje dynamické, energetizující složky způsobu chování zaměřených určitým směrem
  3. motiv jako pohnutka k vědomé a na určitý cíl zaměřené činnosti
  • Rubinštejn - motiv lidského jednání je přirozeným způsobem spjatý s cílem jednání, protože je sám pohnutkou nebo úsilím k jeho dosažení
  • Leonťjev - to, co se odráží v hlavě člověka a podněcuje ho k jeho činnosti a usměrňuje jeho činnost k uspokojení určité potřeby, nazýváme motivem k této činnosti motiv má aktivizující i regulující úlohu, proto můžeme začít vědomou činnost
  • Thomae - přehled teorií motivace (podává 6 hlavních modelů chápání pojmu motivace):
  1. motivace jako příčina pohybu
  2. motivace jako následek změn stavu organismu
  3. motivace jako abstrakce kontinuity
  4. motivace jako determinanta směru
  5. motivace jako souhrnný pojem pro porovnávání vztahů
  6. motiv jako příčina chování a jednání


Faktory motivace a jejich sociální povaha

Potřeby

  • potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné
  • podstatné je její subjektivní prožívání - napětí, strádání, nelibost
  • potřebou se může stát i to, co původně potřebou není, nebo co dokonce organismu škodí (např.: kouření)
  • potřeba jako závislost na životních podmínkách
  • potřeby jsou hybnou silou lidské činnosti
  • jejich charakteristickým znakem je dynamičnost, která vyjadřuje jejich neustálou modifikaci, a to vzhledem k vnitřním a vnějším okolnostem
  • uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují formu jejich uspokojování
  • lidé se těmto formám učí v průběhu socializace