Předmět sociální psychologie a její vztahy k ostatním psychologickým společenským vědám

Definice sociální psychologie

"Sociální psychologie patří mezi hlavní psychologické obory. Zabývá se vlivem společenských činitelů na psychiku jedince".

„Předmětem sociální psychologie je studium psychologických aspektů lidských sociálních interakcí.“

"Sociální psychologie je vědecké studium efektu sociálních a kognitivních procesů na způsob, jakým jedince vnímají jiné lidi, způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si vztahy k nim."(E.R.Smith, D.M.Mackie, 2000 podle Výrost a Slaměník, 2008) Výrost a Slaměník komentují tuto definici podle jejích jednotlivých částí:

1. Sociální psychologie je vědecké studium... = používá vědeckou metodu
2. ...efektu sociálních a kognitivních procesů... = sociální procesy představují působení lidí kolem nás, sociálních skupin, sociálních institucí a kultury na naše myšlení, kognitivní procesy představují souhrnné působení našeho vlastního vnímání, představ, vzpomínek, myšlenek, prožívání a motivace na náš vztah ke světu kolem nás a naše konání
3. ...na způsob, jakým jedinci vnímají jiné lidi; způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si k nim vztahy. = soustředí se na jedince v rámci situačním, kontextovém a interakčním

Předmět sociální psychologie

Sociální psychologie – od slova sociální, jenž znamená příslušnost k určitému druhu. Historicky se to tedy vztahovalo nejen k lidem, ale i k živočichům, kteří žijí ve společenstvích. Časem se tímto odvětvím začala zabývat etologie a sociální psychologie se dále utvářela jako antropocentrická věda.

Předmět sociální psychologie se postupně vyvíjel:

V období stavění základů sociální psychologie byla předmětem problematika zkoumání davu (Gustav Le Bon). Tomu učinil konec Floyd Allport 1924, když požadoval, aby se sociální psychologie stala studiem chování člověka v sociálních situacích v podmínkách laboratorního experimentu.

Po tradičně uváděném vzniku se popisují tři stadia vývoje:

• V prvním stadiu byl předmětem pojem postoj (pětidílná publikace Thomase a Znanieckeho Polský rolník v Evropě a Americe, 1918)
• Ve druhém stadiu je zájem rozšířen zejména o výzkum malých sociálních skupin (struktura, vůdcovství, skupinové procesy), dále sociální percepce a komunikace, agrese, atraktivita, láska, dyadické vztahy, přátelství atd.
• Ve třetím stadiu se vývoj vyznačuje především hledáním nové metodologie a snahou přivést sociální psychologii více k řešení každodenních sociálních problémů člověka.
  

V dnešním pojetí se sociální psychologie chápe jako psychologické aspekty sociálních interakcí. Jde o popis, třídění a vysvětlování těchto interakcí.

Hlavními oblastmi aplikace sociální psychologie jsou dle Výrosta zdravotnictví, školství a ekonomická praxe.

Vztah s ostatními psychologickými disciplínami a společenskými vědami

Sociální psychologie se do jisté míry překrývá se všemi ostatními základními psychologickými disciplínami.

Stejně jako psychologie osobnosti, s níž se překrývá, se zajímá o to, jak lidé vnímají a interpretují společnost a jak skutečná nebo domnělá přítomnost druhých lidí ovlivňuje jejich postoje, emoce a chování. Zabývá se také chováním skupin a společenskými vztahy mezi jednotlivci a skupinami.

Philip Zimbardo k vývoji postavení sociální psychologie: "Byla v psychologické statusové hierarchii dlouho v podřízeném postavení, až v posledních dvou třech desetiletích se sociální psychologie zařadila mezi základní psychologické disciplíny."(Zimbardo, 1992 podle Výrost a Slaměník, 2008).

Sociální psychologie vznikla jako typická hraniční disciplína - na pomezí psychologie a sociologie. Jedná se o pojítko mezi strukturou osobnosti a strukturou sociální reality. Dosud lze zaznamenat přítomnost dvou linií:

• psychologizující
• sociologizující
  

Zatímco sociologie se zajímá o skupinu, sociální psychologie se zajímá o jedince ve skupině.

Vztah s kulturní antropologií – v sociální psychologii jde o chování jedinců v rámci sociálních skupin, ne celých skupin.

Úzké propojení sociální psychologie a sociologie a kulturní antropologie vychází z toho, že každá sociální interakce má sociální, psychologické i kulturní aspekty.

Základní teze

• Interpretujeme a hodnotíme sociální dění.
• Interpretace a hodnocení se vždy odehrávají v koherentním vztahovém rámci
• vše závisí na perspektivě pozorovatele a sociálním kontextu.
• Interpretace je vždy subjektivní. Je determinována situačními faktory – distální (kultura), proximální (konkrétní působení) a časové (minulost, přítomnost, budoucnost).
• Interpretace a hodnocení subjektu se v čase a vlivem okolností mění.

Determinace psychiky:

• É.Durkheim: sociální fakta zahrnují a překračují jedince; základní kategorie myšlení jsou sociálními konstrukcemi; východisko pro
• P.Berger a T.Luckman: sociální konstruktivismus – sociální reprezentace jsou především procesem konstrukce reality; jedinci tvoří sociální život a společnost (externalizace) a současně společnost (objektivace) utváří jedince (internalizace)
• C.H.Cooley: podstata lidství je vázána na kulturu v takové míře, že společnost a jedinec neoznačují oddělitelné členy
• J.M.Baldwin: čtyři stádia vývoje já – objektivní (jedinec, druzí lidé a předměty vyvolávají jen neosobní reakc, projektivní (dítě se promítá do reakcí druhých osob, které mu umožňují redukovat nejistotu nepředvídatelného), subjektivní (dítě si uvědomuje reakce ostatních vůči sobě samému a začíná napodobovat sám sebe, jako by byl někým jiným; vědomí sebe sama se konstruuje podle obrazu, který si utváříme o chování druhých vůči sobě samému) a ejektivní (dítě si utváří o druhých lidech obraz podle sebe sama)
• G.H.Mead: analýza sociálního původu a podstaty osobnosti a vědomí sebe – já (Me) vzniká v chování jedince, když se stává sám sobě sociálním objektem; když jednáme, hrajeme role (jednáme tak, jak si myslíme, že se očekává, že budeme jednat); realizační/exekutivní já (I) využívá při jednání znalostí Me, ale zpětně ho Me může jen těžko zachytit a poznat; zachytit a poznat se můžeme jen díky paměti, tedy díky určitému vytržení z činnosti a zafixování v paměti – v témž okamžiku se však z I stává Me; integrací I a Me je Self
• H.Wallon: dlouhá nepřipravenost na samostatný život a pomalé tempo vývoje jsou dány biologicky; to je rozhodující pro sociální esenciálnost člověka (individuum je ve své podstatě sociální, je takové v důsledku hluboké vnitřní nutnosti, je sociální geneticky); je to nutnost, která obrací novorozence k sociálnímu světu
• sociální vztah jako raport a jako interakce: raport – být ve vztahu je pro člověka neobejitelná charakteristika lidství, která značí neustálou konfrontaci a opírání se o skutečnosti; interakce – klade důraz na integrující úlohu bezprostředních a konkrétních sociálních kontaktů lidí

vysvětlování sociálního chování:

• hédonismus – člověk se sdružuje, pokud mu to přináší dobro a něco příjemného
• egoismus – společenské vztahy jako výsledek regulování touhy pomoci či „vůle k moci“ (F.Nietzsche, T.Hobbes)
• sympatie – vztah lásky, symbiózy a afiliace
• imitace – sociální jednání je výsledkem nápodoby (G.Tarde)
• sugesce – nekritické přijímání (G. LeBon)

Současná vlivná paradigmata v sociální psychologii

Pojem paradigma (T.S.Kuhn): obecný soubor pravidel, kategoriální aparát, obsažný model. Paradigma informuje o způsobu popisu, vysvětlování (v našem případě) sociálního života.

Motivační (psychoanalytické) paradigma - potřeba uspokojení (satisfakce) ´ racionální rozhodování, např. expectancy-value theory (Edwards) či teorie sociální směny (lidé vstupují do interakcí s očekáváním zisku); důraz na ztráty a zisky, situaci, minulost, nevědomí a emoce

Neobehaviorální (behaviorální) paradigma

• teorie nápodoby (N.E.Miller, J.Dollard): specifický druh sociálního učení
• teorie sociálního učení (J.B.Rotter): klíčovým aspektem učení je očekávané zpevnění a jeho hodnota, druhým je těžiště kontroly vlastního chování (locus of control)
• teorie observačního učení (A.Bandura): učení na základě pozorování či modelu, kdy klíčovou roli hraje termín zástupné zpevnění; druzí lidé mohou vystupovat jako pozitivní a negativní modely apetenčního a averzivního chování, které subjekt může napodobovat; zástupné zpevnění je předobrazem zpevnění, jehož dosáhneme napodobením instrumentálního chování, které to umožňuje; termíny imitace a identifikace
  

Rolové (interakcionistické) paradigma

• dramaturgický interakcionismus (E.Gofmann): pojmy role, scénář, struktura skupiny, skupinová dynamika, dynamika utváření rolí, prezentace a sebeprezentace, tradiční pojmy symbolického interakcionismu: interakce, symbol, význam
  

Kognitivní (gestalt) paradigma Gestalt pozadí (Koffka, K.Lewin, B.Köhler), důraz na vědomou zkušenost, přítomnost, subjektivitu a kognitivní procesy (poznávání), • teorie sociálního učení, teorie sociální percepce, teorie sociální atribuce

Postmodernizmus Vznik postindustriální společnosti, rozvoj informačních technologií, komunikačních sítí, elektronických masmédií; odmítání determinismu; důraz na pluralitu hledisek, zaměření na porozumění a pochopení, vidění reality jako neustále se utvářející a přetvářející v interakci, význam jazyka Sociální konstruktivismus, cílem není ověřování hypotéz, ale jejich objevování (konstruování). K.Gergen: jakými prostředky a jak si člověk vytváří oblast světa a sebe samého; vztahy člověka k přírodě a ke společnosti jsou vytvářené tím, jak jsou ztělesněné v řeči (řeč je prostředkem i prostředím existence a vytváření sociální reality člověka).

• situacionizmus (D.Magnuson)
• kontextualizmus (W.McGuire)
  

Teorie středního dosahu

Neschopnost velkých teorií vysvětlit konkrétní problémy; vznikají specifické modely konkrétní konstelace situace (osobnost ´ okolnosti ´ druzí); zvolen eklektický přístup (vše o něčem), např. teorie nepomáhajícího davu, teorie psychologického přesvědčování aj.