Předmět sociální psychologie a její vztahy k ostatním psychologickým společenským vědám

Definice sociální psychologie

"Sociální psychologie patří mezi hlavní psychologické obory. Zabývá se vlivem společenských činitelů na psychiku jedince".[1]

„Předmětem sociální psychologie je studium psychologických aspektů lidských sociálních interakcí.“[2]

"Sociální psychologie je vědecké studium efektu sociálních a kognitivních procesů na způsob, jakým jedince vnímají jiné lidi, způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si vztahy k nim."(E.R.Smith, D.M.Mackie, 2000 podle Výrost a Slaměník, 2008) Výrost a Slaměník komentují tuto definici podle jejích jednotlivých částí[3]:

  1. Sociální psychologie je vědecké studium... = používá vědeckou metodu
  2. ...efektu sociálních a kognitivních procesů... = sociální procesy představují působení lidí kolem nás, sociálních skupin, sociálních institucí a kultury na naše myšlení, kognitivní procesy představují souhrnné působení našeho vlastního vnímání, představ, vzpomínek, myšlenek, prožívání a motivace na náš vztah ke světu kolem nás a naše konání
  3. ...na způsob, jakým jedinci vnímají jiné lidi; způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si k nim vztahy. = soustředí se na jedince v rámci situačním, kontextovém a interakčním

Předmět sociální psychologie

Sociální psychologie – od slova sociální, jenž znamená příslušnost k určitému druhu. Historicky se to tedy vztahovalo nejen k lidem, ale i k živočichům, kteří žijí ve společenstvích. Časem se tímto odvětvím začala zabývat etologie a sociální psychologie se dále utvářela jako antropocentrická věda.[2]

Předmět sociální psychologie se postupně vyvíjel:

V období stavění základů sociální psychologie byla předmětem problematika zkoumání davu (Gustav Le Bon). Tomu učinil konec Floyd Allport 1924, když požadoval, aby se sociální psychologie stala studiem chování člověka v sociálních situacích v podmínkách laboratorního experimentu[3].

Po tradičně uváděném vzniku se popisují tři stadia vývoje[3]:

  • V prvním stadiu byl předmětem pojem postoj (pětidílná publikace Thomase a Znanieckeho Polský rolník v Evropě a Americe, 1918)
  • Ve druhém stadiu je zájem rozšířen zejména o výzkum malých sociálních skupin (struktura, vůdcovství, skupinové procesy), dále sociální percepce a komunikace, agrese, atraktivita, láska, dyadické vztahy, přátelství atd.
  • Ve třetím stadiu se vývoj vyznačuje především hledáním nové metodologie a snahou přivést sociální psychologii více k řešení každodenních sociálních problémů člověka.

V dnešním pojetí se sociální psychologie chápe jako psychologické aspekty sociálních interakcí. Jde o popis, třídění a vysvětlování těchto interakcí[2].

Hlavními oblastmi aplikace sociální psychologie jsou dle Výrosta zdravotnictví, školství a ekonomická praxe[3].

Vztah s ostatními psychologickými disciplínami a společenskými vědami

Sociální psychologie se do jisté míry překrývá se všemi ostatními základními psychologickými disciplínami.[2]

Stejně jako psychologie osobnosti, s níž se překrývá, se zajímá o to, jak lidé vnímají a interpretují společnost a jak skutečná nebo domnělá přítomnost druhých lidí ovlivňuje jejich postoje, emoce a chování. Zabývá se také chováním skupin a společenskými vztahy mezi jednotlivci a skupinami. [4]

Philip Zimbardo k vývoji postavení sociální psychologie: "Byla v psychologické statusové hierarchii dlouho v podřízeném postavení, až v posledních dvou třech desetiletích se sociální psychologie zařadila mezi základní psychologické disciplíny."(Zimbardo, 1992 podle Výrost a Slaměník, 2008)[3].

Sociální psychologie vznikla jako typická hraniční disciplína - na pomezí psychologie a sociologie. Jedná se o pojítko mezi strukturou osobnosti a strukturou sociální reality[3]. Dosud lze zaznamenat přítomnost dvou linií:

  • psychologizující
  • sociologizující

Zatímco sociologie se zajímá o skupinu, sociální psychologie se zajímá o jedince ve skupině.[2]

Vztah s kulturní antropologií – v sociální psychologii jde o chování jedinců v rámci sociálních skupin, ne celých skupin. [2]

Úzké propojení sociální psychologie a sociologie a kulturní antropologie vychází z toho, že každá sociální interakce má sociální, psychologické i kulturní aspekty.[2]

Základní teze

  • Interpretujeme a hodnotíme sociální dění.
  • Interpretace a hodnocení se vždy odehrávají v koherentním vztahovém rámci
  • vše závisí na perspektivě pozorovatele a sociálním kontextu.
  • Interpretace je vždy subjektivní. Je determinována situačními faktory – distální (kultura), proximální (konkrétní působení) a časové (minulost, přítomnost, budoucnost).
  • Interpretace a hodnocení subjektu se v čase a vlivem okolností mění.

Determinace psychiky:

  • É.Durkheim: sociální fakta zahrnují a překračují jedince; základní kategorie myšlení jsou sociálními konstrukcemi; východisko pro
  • P.Berger a T.Luckman: sociální konstruktivismus – sociální reprezentace jsou především procesem konstrukce reality; jedinci tvoří sociální život a společnost (externalizace) a současně společnost (objektivace) utváří jedince (internalizace)
  • C.H.Cooley: podstata lidství je vázána na kulturu v takové míře, že společnost a jedinec neoznačují oddělitelné členy
  • J.M.Baldwin: čtyři stádia vývoje já – objektivní (jedinec, druzí lidé a předměty vyvolávají jen neosobní reakc, projektivní (dítě se promítá do reakcí druhých osob, které mu umožňují redukovat nejistotu nepředvídatelného), subjektivní (dítě si uvědomuje reakce ostatních vůči sobě samému a začíná napodobovat sám sebe, jako by byl někým jiným; vědomí sebe sama se konstruuje podle obrazu, který si utváříme o chování druhých vůči sobě samému) a ejektivní (dítě si utváří o druhých lidech obraz podle sebe sama)
  • G.H.Mead: analýza sociálního původu a podstaty osobnosti a vědomí sebe – já (Me) vzniká v chování jedince, když se stává sám sobě sociálním objektem; když jednáme, hrajeme role (jednáme tak, jak si myslíme, že se očekává, že budeme jednat); realizační/exekutivní já (I) využívá při jednání znalostí Me, ale zpětně ho Me může jen těžko zachytit a poznat; zachytit a poznat se můžeme jen díky paměti, tedy díky určitému vytržení z činnosti a zafixování v paměti – v témž okamžiku se však z I stává Me; integrací I a Me je Self
  • H.Wallon: dlouhá nepřipravenost na samostatný život a pomalé tempo vývoje jsou dány biologicky; to je rozhodující pro sociální esenciálnost člověka (individuum je ve své podstatě sociální, je takové v důsledku hluboké vnitřní nutnosti, je sociální geneticky); je to nutnost, která obrací novorozence k sociálnímu světu
  • sociální vztah jako raport a jako interakce: raport – být ve vztahu je pro člověka neobejitelná charakteristika lidství, která značí neustálou konfrontaci a opírání se o skutečnosti; interakce – klade důraz na integrující úlohu bezprostředních a konkrétních sociálních kontaktů lidí

vysvětlování sociálního chování:

  • hédonismus – člověk se sdružuje, pokud mu to přináší dobro a něco příjemného
  • egoismus – společenské vztahy jako výsledek regulování touhy pomoci či „vůle k moci“ (F.Nietzsche, T.Hobbes)
  • sympatie – vztah lásky, symbiózy a afiliace
  • imitace – sociální jednání je výsledkem nápodoby (G.Tarde)
  • sugesce – nekritické přijímání (G. LeBon)

Současná vlivná paradigmata v sociální psychologii

Pojem paradigma (T.S.Kuhn): obecný soubor pravidel, kategoriální aparát, obsažný model. Paradigma informuje o způsobu popisu, vysvětlování (v našem případě) sociálního života.

Motivační (psychoanalytické) paradigma - potřeba uspokojení (satisfakce) ´ racionální rozhodování, např. expectancy-value theory (Edwards) či teorie sociální směny (lidé vstupují do interakcí s očekáváním zisku); důraz na ztráty a zisky, situaci, minulost, nevědomí a emoce

Neobehaviorální (behaviorální) paradigma

  • teorie nápodoby (N.E.Miller, J.Dollard): specifický druh sociálního učení
  • teorie sociálního učení (J.B.Rotter): klíčovým aspektem učení je očekávané zpevnění a jeho hodnota, druhým je těžiště kontroly vlastního chování (locus of control)
  • teorie observačního učení (A.Bandura): učení na základě pozorování či modelu, kdy klíčovou roli hraje termín zástupné zpevnění; druzí lidé mohou vystupovat jako pozitivní a negativní modely apetenčního a averzivního chování, které subjekt může napodobovat; zástupné zpevnění je předobrazem zpevnění, jehož dosáhneme napodobením instrumentálního chování, které to umožňuje; termíny imitace a identifikace


Rolové (interakcionistické) paradigma

  • dramaturgický interakcionismus (E.Gofmann): pojmy role, scénář, struktura skupiny, skupinová dynamika, dynamika utváření rolí, prezentace a sebeprezentace, tradiční pojmy symbolického interakcionismu: interakce, symbol, význam

Kognitivní (gestalt) paradigma Gestalt pozadí (Koffka, K.Lewin, B.Köhler), důraz na vědomou zkušenost, přítomnost, subjektivitu a kognitivní procesy (poznávání), • teorie sociálního učení, teorie sociální percepce, teorie sociální atribuce

Postmodernizmus Vznik postindustriální společnosti, rozvoj informačních technologií, komunikačních sítí, elektronických masmédií; odmítání determinismu; důraz na pluralitu hledisek, zaměření na porozumění a pochopení, vidění reality jako neustále se utvářející a přetvářející v interakci, význam jazyka Sociální konstruktivismus, cílem není ověřování hypotéz, ale jejich objevování (konstruování). K.Gergen: jakými prostředky a jak si člověk vytváří oblast světa a sebe samého; vztahy člověka k přírodě a ke společnosti jsou vytvářené tím, jak jsou ztělesněné v řeči (řeč je prostředkem i prostředím existence a vytváření sociální reality člověka).

  • situacionizmus (D.Magnuson)
  • kontextualizmus (W.McGuire)


Teorie středního dosahu

Neschopnost velkých teorií vysvětlit konkrétní problémy; vznikají specifické modely konkrétní konstelace situace (osobnost ´ okolnosti ´ druzí); zvolen eklektický přístup (vše o něčem), např. teorie nepomáhajícího davu, teorie psychologického přesvědčování aj.

Odkazy

  1. Hartl, P. (2010). Velký psychologický slovník (4. ed.). Praha: Portál.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia, 2009.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.
  4. Rita, L. A. (2009). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda (15. ed.). Praha: Portál.