Problematika digitálních repozitářů; referenční rámec OAIS; jejich budování, provoz a certifikace

Digitální repozitář (jinak také digitální úložiště, angl. digital repository) je organizace, která je odpovědná za uchování digitálního materiálu/dat. Úkolem digitálního repozitáře je uchovávat, spravovat a zpřístupňovat digitální obsah. Jedná se o “informační systém určený k digitální archivaci, tj. zajišťující uložení, ochranu, integritu, autenticitu a zpřístupnění digitálních dokumentů v dlouhodobém horizontu.”[1]. Dlouhodobým horizontem se rozumí časový rámec přesahující současné technologie.

Cílem dlouhodobé ochrany digitálních dokumentů/dat (zkratka DODD nebo také LTD, angl. long-term preservation) je uchovat informace uložené v digitální podobě tak, aby vydržely stejně dlouho jako ty na analogových nosičích a byly stejně použitelné a srozumitelné. Pro digitální repozitáře to znamená vyrovnání se knihovnám ve schopnostech uchování tradičních druhů dokumentů a zaručit uchování a ochranu digitálních dokumentů po dlouhou dobu (doba uchování záleží na významu uchovávaných informací/dokumentů).[2]

Typy digiálních repozitářů

Existují dva základní typy digitálních repozitářů, a to institucionální a oborový repozitář. Oba tyto typy repozitářů se řadí mezi tzv. otevřené digitální repozitáře, což znamená, že jsou bezplatně veřejně přístupné.

Institucionální repozitář

Institucionální repozitář je digitální repozitář obsahující “digitální dokumenty, které jsou produktem výzkumné, vědecké, vývojové a další tvůrčí činnosti konkrétní instituce nebo konkrétního konsorcia”[3]. Obsahem tohoto repozitáře jsou tedy materiály, které náleží k jedné konkrétní instituci, např. repozitář závěrečných prací na konkrétní univerzitě. Tyto repozitáře fungují na tzv. open-source softwarech, nejčastějšími jsou DSpace , Fedora a EPrints.

Oborový repozitář

Oborový repozitář (jinak také předmětový repozitář, angl. disciplinary repository) je digitální repozitář “obsahující digitální dokumenty, které jsou produktem výzkumné, vědecké, vývojové a další tvůrčí činnosti konkrétního vědeckého oboru nebo skupiny souvisejících oborů.”[4] Tyto repozitáře tedy nejsou omezeny výsledky jedné vybrané instituce. Zahrnují práci s jednoho či více příbuzných oborů, a poskytují prostor pro vědce a akademiky z oboru publikovat jejich práce (týká se repozitářů provozovaných vybranými institucemi).

Otevřený digitální repozitář

Otevřeným digitálním repozitářem (angl. open access repository) se rozumí “institucionální nebo oborový repozitář využívaný pro potřeby naplnění tzv. zelené cesty otevřeného přístupu. Otevřenost repozitáře určuje nejen míra větší či menší volné dostupnosti uložených dokumentů, ale zejména míra interoperability (schopnosti systémů efektivně spolupracovat) repozitáře s ostatními repozitáři umožňující jejich vzájemné propojování a spolupráci.”[5]

Další dělení repozitářů vytvořili také Armbruster a Romary[6], kteří ve svém článku “Comparing Repository Types” uvedly čtyři typy:

  • institucionální,
  • oborové,
  • národní,
  • výzkumné

Důvěryhodnost repozitáře

Důvěryhodnost digitálního repozitáře znamená, “že podle konkrétních kritérií byla uznána (prokázána) schopnost repozitáře zachovat digitální dokumenty v dlouhodobém horizontu přístupné a použitelné."[7] Budování a provoz digitálního repozitáře je nákladná činnost, vzhledem k tomu, že digitální repozitář je organizací, která uchovává a zpřístupňuje informace, se kterými pracuje, a nejen skladem, kde jsou uloženy.

Pro testování důvěryhodnosti digitálních repozitářů extistují certifikáty, audity, standardy a nástroje.

Metody auditu a certifikace

Audit pomáhá repozitáři vyrovnat se s riziky tak, aby se eliminovala možnost jejich výskytu. Tyto audity stanovují, která rizika jsou největší hrozbou pro správnou práci repozitáře. Zjednodušeně řečeno, audit kontroluje systém/repozitář ještě před certifikací, vyhledá slabé a silné stránky a připraví tak repozitář na následnou certifikaci. Ta pak díky provedení vnitřního auditu může být rychlejší a levnější. Mezi audity a certifikací patří:

TRAC

TRAC je zkratkou pro Trustworthy Repositories Audit & Certification: Criteria and Checklist. Tento standard je na bázi checklistu (externí standard), který doporučuje postup pro tvorbu důvěryhodného repozitáře. Vychází z referenčního modelu OAIS. Je jedinou metodikou, podle které probíhají externí audity a udílení certifikátů.

ISO 16363:2012

Tato norma “definuje doporučené postupy pro posouzení důvěryhodnosti digitálních repozitářů. Je použitelná pro celý rozsah digitálních repozitářů. ISO 16363:2012 může být použit jako základ pro certifikaci."[8]

DRAMBORA

DRAMBORA je zkratka pro Digital Repository Audit Method Based on Risk Assessment. Jedná se o interní audit (sebehodnocení) a flexibilní nástroj, který pomáhá instituci, která plánuje certifikaci repozitáře. Provádí interní audit repozitáře, vyhledává slabá místa a rizika.

NESTOR

Celým názvem Nestor Catalogue of Criteria for Trusted Digital Repositories.Nástroj pro interní audit, jehož účelem je poskytnout instituci návod, přimět ji k dodržování aktuálních standardů a pomoci ji tak dodržovat určitou kvalitu repozitáře.

K těmto certifikacím a auditům lze zařadit také PLATTER, což je Průvodce plánem důvěryhodného digitálního repozitáře. Není přímo nástrojem na audit nebo certifikací, jedná se o návod, jak postupovat při tvorbě důvěryhodného digitálního repozitáře a doplňuje tak existující certifikace a nástroje pro audit.[9]

Desatero důvěryhodného digitálního repozitáře

Digitální repozitář by měl na základě nástrojů a auditu splňovat následující desatero. Toto desatero je základem každého repozitáře, který by měl být považován za důvěryhodný:

  1. Repozitář se zavazuje k trvalé správě/ochraně digitálních objektů pro definovanou komunitu.
  2. Repozitář musí prokázat organizační způsobilost pro tento úkol (tj. vhodné financování, personální zajištění, vhodné procesy).
  3. Repozitář dostojí smluvním a právním požadavkům a splňuje své povinnosti v této oblasti.
  4. Repozitář má vypracován účelný a účinný strategický rámec.
  5. Repozitář získává a zpracovává digitální objekty podle stanovených kritérií, která odpovídají jeho cílům a schopnostem.
  6. Repozitář udržuje a zajišťuje dlouhodobou integritu, autenticitu a využitelnost spravovaných digitálních objektů.
  7. Repozitář archivuje potřebná metadata o všech akcích, které byly s digitálními objekty v průběhu skladování provedeny.
  8. Repozitář naplňuje potřebná kritéria pro zpřístupňování.
  9. Repozitář má strategický program pro plánování ochrany.
  10. Repozitář má odpovídající technickou infrastrukturu, potřebnou k trvalému udržování a zabezpečení spravovaných digitálních objektů.[10]

Referenční model OAIS

Správný digitální repozitář by měl být sestaven podle referenčního modelu OAIS (Open Archival Information System). Tento model je normou ISO 14721:2012 (Space data and information transfer systems - Open archival information system (OAIS) - Reference model)[11] Jedná se o referenční rámec, který zajišťuje základní koncepce archivu pro uložení elektronických dokumentů. Tento model definuje hlavní funkce, které má archiv zajišťovat pro příjem, správu dat,archivní uložení, administraci, přístup, a plánování ochrany.

Referenční model OAIS






Open-source digitální knihovny a repozitáře

Seznam open-sourcových digitálních knihoven a repozitářů, které se v České republice používají.[12]

  • VuDL - aplikace pro správu digitální knihovny postavena na otevřených technologiích
  • Invenio - otevřené digitální úložiště od CERNu
  • Fedora - slouží pro ukládání, správu a přístup k digitálním objektům
  • Kramerius - největší český opensource projekt, jehož základem je repozitář Fedora
  • DSpace - software pro budování digitálních repozitářů, určený pro akademické, komerční a neziskové instituce
  • Hydra - universální víceúčelový repozitář s možností nástavby mnoha dalších aplikací

Odkazy

Reference

  1. ↑ CUBR, Ladislav, HAVLOVÁ, Jaroslava. digitální repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-10]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014292&local_base=KTD
  2. ↑ KABINET INFORMAČNÍCH STUDIÍ A KNIHOVNICTVÍ. LTP [online]. 2015 [cit. 2015-06-09]. Dostupné z: http://ltp.knihovna.cz/
  3. ↑ CUBR, Ladislav, HAVLOVÁ, Jaroslava. Institucionální repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-11]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014622&local_base=KTD.
  4. ↑ MAREK, Jiří, HAVLOVÁ, Jaroslava. Oborový repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-10]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000016022&local_base=KTD.
  5. ↑ HAVLOVÁ, Jaroslava, MAREK, Jiří. Otevřený repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2015-06-11]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000015849&local_base=KTD.
  6. ↑ ARMBRUSTER, Chris a Laurent ROMARY. Comparing Repository Types: Challenges and Barriers for Subject-Based Repositories, Research Repositories, National Repository Systems and Institutional Repositories in Serving Scholarly Communication. SSRN Electronic Journal [online]. s. - [cit. 2015-06-10]. DOI: 10.2139/ssrn.1506905. Dostupné z: http://www.ssrn.com/abstract=1506905
  7. ↑ HUTAŘ, Jan. Proč jsou české digitální repozitáře nespolehlivé? Knihovna [online]. 2008, roč. 19, č. 1, s. 39-53 [cit. 2015-06-10]. Dostupný z: <http://knihovna.nkp.cz/knihovna82/82039.htm>. ISSN 1801-3252.
  8. ↑ ISO 16363:2012. ISO - International Organization for Standardization [online]. Geneva: International Organization for Standardization, 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné z: http://www.iso.org/iso/catalogue_detail.htm?csnumber=56510
  9. ↑ ROSENTHAL, Colin, Asger BLEKINGE-RASMUSSEN a Jan HUTAŘ. Průvodce plánem důvěryhodného digitálního repozitáře (PLATTER). 1. vyd. Praha: Národní knihovna České republiky, 2009, 51 s. ISBN 978-807-0505-694.
  10. ↑ STOKLASOVÁ, Bohdana a Jan HUTAŘ. Nové směry v dlouhodobém uchovávání digitálních dokumentů v mezinárodním kontextu [prezentace]. Praha: Národní knihovna ČR, 37 snímků [cit. [2015-06-11]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/1952207/
  11. ↑ ISO 14721:2012. ISO - International Organization for Standardization [online]. Geneva: International Organization for Standardization, 2012 [cit. 2015-06-12]. Dostupné z: http://www.iso.org/iso/catalogue_detail.htm?csnumber=57284
  12. ↑ Open-source - Digitální knihovny a repozitáře. Opensource knihovna.cz [online]. 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné z: http://opensource.knihovna.cz/index.php/aplikace?sid=89:Digitalni-knihovny-a-repozitare

Zdroje obrázků

  • Wikimedia Commons

Související články

Klíčová slova

digitální repozitáře, digitální knihovny, institucionální repozitáře,

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Problematika_digitálních_repozitářů;_referenční_rámec_OAIS;_jejich_budování,_provoz_a_certifikace&oldid=47036“