Kognitivní procesy

Kognitivní (poznávací) procesy můžeme charakterizovat jako děje, jejichž prostřednictvím člověk poznává svět i sám sebe. Pojem kognitivní pochází z latinského cognoscere neboli poznávat. Slouží ke zpracovávání informací (poznatků) z vnější a vnitřní reality – totiž k příjmu informací (vnímání), jejich ukládání, uchovávání (paměť, učení) a vyvolávání (paměť, představivost), jejich transformaci, organizaci, reorganizaci a další práci s nimi (myšlení). Také zahrnují přesouvání zaměření vědomí při práci s informacemi (pozornost) a procesy zapojené při sdělování či komunikování informací (řeč).

Kognitivní systém čili soubor všech kognitivních procesů zahrnuje vnímání, paměť, učení, představivost, myšlení (a v rámci něj usuzování, posuzování, řešení problémů, rozhodování se, tvoření nových myšlenek a spolu s tím tvořivost) a také pozornost a řeč.

Někdy je činěno rozlišení mezi kognitivními procesy a kognitivními dispozicemi, funkcemi či schopnostmi. Kognitivní procesy poté zahrnují v prožívání nám do určité míry introspektivně dostupné (byť také do významné míry mimo dosah našeho vědomí probíhající) děje, při kterých je zpracovávání informací příjímaných z vnější a vnitřní reality realizováno. Jde o proměnlivé a přechodné děje, které vedou ke vzniku dílčích psychických, a to kognitivních obsahů (např. počitků, vjemů, představ, vzpomínek, myšlenek,…). Kognitivní dispozice představují proti tomu relativně stabilní předpoklady umožňující výkon jednotlivých kognitivních procesů – dávající jedinci schopnost je realizovat. Jde o hypotetické proměnné, projevující se nicméně objektivně v relativní stabilitě či konzistenci jedincova výkonu v různých úlohách, jež zaměstnávají příslušné kognitivní funkce.

S ohledem na uvedené rozlišení je poté terminologicky někdy také odlišováno čití (proces) od čivosti (dispozice), vnímání (proces) od vnímavosti (dispozice), představování si (proces) od představivosti (dispozice), zapamatovávání si (proces) od paměti (dispozice) atd. Jiní autoři však toto terminologické rozlišení striktně neuplatňují a např. paměť pojímají jak jako proces, tak jako dispozici.

Historie

V dnešní době se studiem kognitivních procesů zabývá především kognitivní psychologie, která se objevila v 50. – 60. letech 20. století. Ke vzniku kognitivní psychologie však přispěla řada filozofických i psychologických směrů.

Filozofické směry, které se významně zabývaly otázkou poznání – resp. zejména tím, jaké jsou zdroje našich poznatků, jaká je jejich platnost a jaké jsou vůbec limity našeho poznání, byly v novověku směry racionalismus a empirismus. Svým zaměřením se tedy věnovaly tématu poznávání jako kognitivní psychologie, avšak z jiné, totiž filozofické perspektivy; navíc spíše než vlastní procesy zpracovávání informací, které v mysli probíhají a kterým se věnuje kognitivní psychologie, je zajímalo to, jaké jsou vůbec zdroje, ze kterých primárně tyto informace, poznatky o vnějším a vnitřním světě pocházejí.

Racionalismus kladl důraz na rozum coby hlavní zdroj poznání. Poznatky člověk podle něj získává na základě intuice ve smyslu evidentního zření určitých pravd (axiomů) o skutečnosti, které jsou přitom dle racionalistického stanoviska lidskému rozumu apriorně dány. Spolu s tím poznatky člověk také získává dedukcí dalších dílčích pravd na základě nazřených axiomů. Smyslovou zkušenost chápe také jako relevantní zdroj poznání, ale považuji ji za méně spolehlivou. Předpokládá přitom, že rozumem získané poznání může být dokonalé – totiž definitivně platné a že k němu jedinec může dospět i nezávisle na zkušenosti, totiž právě na základě nazření apriorních poznatků.

Empirismus naproti tomu kladl důraz na smyslovou zkušenost coby hlavní zdroj poznání. Odmítl existenci jakýchkoliv apriorních poznatků, které by byly v rozumu, resp. naší mysli přítomny před veškerou naší smyslovou zkušeností – které by byly vrozené. Odmítá představu a možnost absolutně dokonalého poznání, protože stále (podobně jako racionalismus) počítá s tím, že smyslová zkušenost je nespolehlivá; zároveň také vychází z toho, že různá smyslová zkušenost nás může vést k různým závěrům, a tak mohou být vždy předchozí poznatky na základě nového materiálu získaného ze smyslové zkušenosti vyvráceny.

Spor mezi oběma směry pokračoval i v 17. století. K racionalismu se přikláněl např. René Descartes a k empirismu např. John Locke. V 18. století pak tento spor dosáhl svého vrcholu, kdy Immanuel Kant přiznal důležitost oběma zdrojům poznání – empirické zkušenosti i apriorním poznatkům, resp. apriorním poznávacím kategoriím obsaženým v našem rozumu (jako je např. prostor, čas, kauzalita a další pojmy), jež smyslově vnímanou a poznávanou skutečnost inherentně strukturují a organizují, čímž naše poznání rovněž podmiňují. Debata o významu jednotlivých směrů a jejich stanovisek však neutichá ani dnes.

Před ustavením psychologie coby samostatného empirického vědeckého oboru se tématu vybraných kognitivních procesů výzkumně věnovala tzv. psychofyzika. Zkoumala kauzální vztahy mezi vnějšími stimuly působícími na smyslové receptory a subjektivními reakcemi jedince v reakci na ně v podobě jednotlivých smyslových počitků. Tyto procesy se snažila kvantifikovat a matematizovat. Formuloval a zkoumala různé podnětové prahy a zároveň na základě výzkumných zjištění postulovala několik zákonitostí – např. Weberův-Fechnerův zákon. Mezi její představitele patří Ernst Heinrich Weber, Gustav Theodor Fechner a Hermann von Helmholz.

Studiu některých kognitivních fenoménů se před vznikem kognitivní psychologie, avšak již v rámci psychologie věnoval po psychofyzice asocianismus. Zabýval se zejm. počitky, jež chápal jako jakési základní elementy vědomí – základní psychické obsahy (vedle citů). A zkoumal přitom způsoby jejich spojování v mysli na základě tzv. asociačních zákonů. Zároveň se také věnoval procesu učení. Zástupci asocianismu byli např. Herman Ebbinghaus a Wilhelm M. Wundt.

Na asocianismus navázal behaviorismus, který se také věnoval vytváření tzv. asociací – spojů, nikoliv však mezi jednotlivými mentálními obsahy, ale mezi vnějšími podněty a určitým chováním. Samotný raný behaviorismus studiu kognitivních procesů příliš nepřispěl, spíše naopak. Mysl a procesy v ní probíhající, a tedy i kognitivní procesy, vnímal jako černou skříňku, k níž není možné vědeckými metodami proniknout. Neobehaviorismus, coby určitá vývojová fáze behaviorismu v cca 30.–50. letech 20. stol., do určité míry původní stanovisko behaviorismu nicméně přehodnotila. Začal počítat s tím, že výslednou podobu chování člověka ovlivňují nejen podněty působící z vnějšího prostředí, ale také určité vnitřní intervenující proměnné spojené na straně organismu. Spolu s tím Edward Ch. Tolman coby jeden z představitelů neobehaviorismu rozpracoval koncepci tzv. kognitivních map coby určitých vnitřních představ prostředí a prostoru, v němž se jedinec pohybuje. Tím byl v psychologii učiněn jistý krok směrem k obnovení zájmu o vědecké studium rovněž mentálních, totiž kognitivních fenoménů, a nikoliv pouze vnějších behaviorálních projevů člověka.

Dalšími předchůdci kognitivní psychologie s ohledem na jistý zájem o kognitivní jevy jsou také strukturalismus a funkcionalismus. Cílem strukturalismu bylo pochopit strukturu (uspořádání prvků) mysli – tzn. identifikovat hlavní elementární prvky, obsahy vědomí (v pojetí strukturalismu: počitky, představy a pocity) a jejich vzájemné vztahy. Zástupcem tohoto směru je např. Edward Titchener. Hlavní metoda tohoto směru, která byla užívána k získávání informací o uvedeném předmětu zájmu byla introspekce ve Wundtově pojetí – totiž kontrolované sebepozorování, které realizují probandi v rámci experimentu. Funkcionalismus upřednostňoval před obsahem myšlení procesy myšlení. Zajímal se tedy o to, jak psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy) pomáhají v procesu adaptace člověka na prostředí, v němž žije. Zástupci funkcionalismu jsou např. William James a John Dewey.

Nakonec se studiu kognitivních procesů v dějinách psychologie před vznikem kognitivní psychologie věnovali také představitelé gestalt psychologie, která přišla s myšlenkou, že psychologické jev nejlépe pochopíme, když je budeme vnímat jako uspořádané, strukturované celky, nikoli když je budeme rozkládat na části. Gestaltisté se zajímali především o vnímání, a to zrakovou percepci. Formulovali pro ni řadu tzv. gestalt zákonů, jež popisují, jakým způsobem se vnímané objekty v naší mysli organizují.

Na vznik kognitivismu měly vliv i další obory, např. psychobiologie, která se zabývá rolí fyziologických faktorů při konstituování psychických jevů, dále lingvistika, antropologie, ale i technologické obory.

Možné přístupy ke studiu kognitivních procesů

Experimentální kognitivní psychologie studuje kognitivní procesy za pomoci reakčních časů, chyb a vzorců odpovědí zkoumaných probandů v příslušných experimentálních úlohách, u nichž se předpokládá, že se při jejich plnění zapojují, a tedy projevují příslušné kognitivní funkce a procesy. Kognitivní neurověda využívá funkční a strukturální zobrazovací metody (počítačová tomografie, magnetická rezonance, evokované potenciály, magnetoencefalografie, pozitronová emisní tomografie), a to pro studium neurobiologického podkladu kognitivních procesů. Neuropsychologie studuje tyto neurobiologické koreláty na základě výzkumu mozkových lézí a jejich důsledků či projevů. Dále se ke studiu kognitivních procesů využívají také matematické modely a počítačové simulace.

Vybrané kognitivní procesy

Vnímání

Studium vnímání se zabývá integrací jednotlivých počitků do celistvých vjemů objektů okolního světa a využitím těchto vjemů při orientaci v okolí. Důležitými tématy jsou vnímání vzdálenosti, pohybu a rozpoznávání.

Pozornost

Pozornost aktivuje a umožňuje selektivní zaměření vědomí na určité psychické procesy (a v rámci nich i kognitivní procesy). Selektivní aspekt pozornosti má důležitou adaptivní funkci, chrání jedince před zahlcením nadbytkem informací a umožňuje mu se zaměřit primárně na aktuálně relevantní informace. Existuje řada teorií pozornosti, které můžeme dělit na modely filtru a kapacitní modely.

Představivost (imaginace)

Představivost neboli imaginace rozlišuje mezi pamětními a fantazijními představami. Pamětní představy jsou mentální reprezentace dřívějších senzoricko-vjemových a citových zážitků. Fantazijní představy jsou mentální reprezentace, které nejsou pouhou produkcí dříve vnímané skutečnosti, ale je v nich něco nového a pozměněného. Z hlediska kognitivní psychologie se v souvislosti s představivostí zmiňuje Paiviova teorie dvojího kódování, mentální rotace, skenování představ, porovnávání velikostí představ, reintepretace dvojznačných obrazů nebo kognitivní mapy.

Paměť

Základní stádia paměťového procesu tvoří ukládání, uchovávání a vybavování informací. Je možné rozlišit krátkodobou či pracovní a dlouhodobou paměť. V rámci dlouhodobé paměti pak implicitní paměť, do které řadíme procedurální paměť a priming a explicitní či deklarativní paměť, která zahrnuje sémantickou a epizodickou paměť. Důležitým tématem, které souvisí s pamětí, je zapomínání.

Učení

Učení je proces spočívající v osvojování si informací či zkušeností a v rámci toho vědomostí, dovedností, ale také určitých specifických vzorců chování. Rozlišujeme různé druhy učení, mezi které patří např. habituace a senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování, komplexní učení (učení vhledem a sociální učení – např. observační učení).

Myšlení

Myšlení představuje komplexní kognitivní proces zahrnující vícero dílčích procesů, a sice usuzování či vytváření logických soudů a úsudků, posuzování či vytváření pravděpodobnostních úsudků, řešení problémů, rozhodování a tvořivost či kreativitu. Uvedené procesy mohou být realizovány pomocí či na základě různých mentálních reprezentací. Podle toho rozlišujeme myšlení propoziční (realizované na základě propozičních mentálních reprezentací – pojmů, slov) a myšlení imaginativní (realizované na základě analogových či imaginativních mentálních reprezentací – představ). V rámci studia propozičního myšlení se pracuje s následujícími pojmy:

• propozice (výrok), která je definována jako nejmenší jednotka znalostí, která může stát jako samostatné tvrzení a být smysluplně hodnocena jako pravdivá nebo nepravdivá,
• pojem neboli mentální reprezentace kategorie jevů,
• kategorizace neboli proces přiřazování jevů do určité kategorie jevů,
• kategorie je pak třída jevů sdílející určité charakteristiky, které je řadí do stejné množiny jevů. Rozlišujeme různé teorie myšlení.

Tvořivost (kreativita)

Tvořivost coby jednu ze složek myšlení lze široce definovat jako proces produkce myšlenek (a případně na nich založených výtvorů) které jsou jak originální, tak hodnotné. U tohoto procesu se zprav. rozlišuje několik fází (preparace, inkubace, iluminace a verifikace).

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Literatura

Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Sedláková, M. (2004). Vybrané kapitoly z kognitivní psychologie: mentální reprezentace a mentální modely. Praha: Grada.

Klíčová slova

kognitivní procesy, poznávací procesy, kognitivní psychologie