Teoretický koncept sociální komunikace. Základní složky komunikačního procesu. Komunikační modely. Podrobný rozbor jednoho vybraného díla z oblasti sociální komunikace

Stránka ve výstavbě

Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit.

Sociální komunikací je proces, při kterém si lidé vyměňují informace. Jde o akt vysílání a přijímání sdělení jednou nebo více osobami. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství. Komunikace je vždy ovlivňována Motivací. Tato sdělení mohou být zkreslena šumem, objevují se v kontextu, ovlivňují nás a poskytují možnost zpětné vazby. Jedná se o součást našeho každodenního života. Každé sdělení má také svoji morální hodnotu. V současné době se komunikace považuje za transakční proces, ve kterém je každý účastník komunikace zároveň komunikátor a zároveň příjemce. Současně tedy hovoří a naslouchá.

Slovo komunikace pochází z latinského "communicare" – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" - spojování, sdělování. Termín komunikace má mnoho významů, jde o interdisciplinární pojem.

Podle Jiřího Cejpka nelze sociální komunikaci zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti, znalosti, prožitek, projev citu nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu (text) nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace. Marie Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

Dvě úrovně složitosti

Mezilidská komunikace se realizuje ve dvou úrovních složitosti:
1. Komunikační akt

• Zahrnuje jednoduché způsoby komunikace v relativně uzavřeném celku.
• Jeho hranice jsou vytvářeny komunikační situací, obsahem, záměrem a dobou trvání.
• Příklad: malý kluk se zeptá staršího pána kolik je hodin.

2. Komunikační proces

• Zahrnuje komplexní vzájemné působení účastníků komunikace vytvářené několika komunikačními akty. Je složitější a s delším trváním popř. pravidelným opakováním.
• Příklad: dva kamarádi se pravidelně schází nad šálkem čaje, aby si spolu zahráli šachy, diskutovali o politice a vyměnili si názory na řadu témat.

Mezi komunikačními procesy a komunikačními akty neexistuje ostrá dělicí čára!

Formy komunikace v závislosti na počtu účastníků

1. Intrapersonální komunikace (hovoříme sami se sebou)
2. Interpersonální komunikace (interakce s jinými osobami)
3. Komunikace v malé skupině (skupina 5 – 10 lidí)
4. Veřejná komunikace (komunikace mezi mluvčím a posluchači)
5. Masová komunikace (noviny, časopisy, rozhlas, televize, film,…)

Funkce lidské komunikace

Podle Zbyňka Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

• Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit...
• Instruktážní funkce - navést, zasvětit, naučit, dát recept...
• Persuazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor; získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
• Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat...

Historie

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do 3 základních období:

1. Období řečové komunikace (před 90 - 40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.
2. Období dokumentové komunikace - s fází rukopisného a tištěného textu (vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15. století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.
3. Období elektronické komunikace - objev elektřiny v polovině 18. stol., který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

Rozlišujeme komunikace

• Verbální x neverbální
• Formální x neformální
• Zaznamenávaná x nezaznamenávaná
• Na blízko x na dálku
• Adresní x neadresní
• Synchronní x asynchronní

Vývojové trendy v komunikaci informací

• Industrializace a komercionalizace, specializace (informační průmysl).
• Urychlování produktového toku, odstraňování zprostředkovatelských článků, e-komerce.
• Elektronický prodej fyzických nosičů (např. knih).
• Download elektronických dokumentů.
• Překrývání (konvergence, integrace) informačních, kulturních a “volnočasových” aktivit.
• Slábnutí veřejných služeb, nejasná informační politika - důvod: při současné globalizaci informačních toků v celosvětových sítích je obtížné předvídat, zda poskytovaná veřejná podpora (např. dotace státu) bude mít vůbec nějaký efekt.
• Vzrůstání významu individuálních forem přístupu k informacím.
• Nadvláda americké angličtiny, ohrožení “nepočítačových” jazyků.
• Digital divide, information rich – information poor.

Základní složky komunikačního procesu

Komunikátor

Subjekt, který chce komunikovat, má stejný nebo podobný komunikační (kódovací) systém. Formuluje a odesílá sdělení, přijímá odpověď a reaguje na její obsah.

Kódování

Proces komunikace začíná v tom okamžiku, kdy jedna strana chce určitou myšlenku vyslat straně druhé. Odesílatel musí myšlenku transformovat do formy, kterou může odeslat a která bude srozumitelná příjemci. Tato transformace se nazývá „kódování“ – převedení myšlenky do mluvené či psané formy. Sdělení se kóduje do symbolů, kterými jsou například:

• zvukové symboly - slova, pláč, smích a pod.,
• neverbální bezdotykové symboly - úsměv, pokývání, ukázání prstem a pod.,
• skutečný fyzický dotyk - podání ruky, pohlazení a pod.

Způsob kódování výrazně ovlivňuje pochopení obsahu sdělení.

Sdělení

Je to soustava symbolů, která je přenášena prostřednictvím komunikačních kanálů. Sdělení může být přijímáno jedním či více komunikačními kanály jako je například zrak či sluch. Dále může být také přijímáno verbálně či neverbálně, například gesty, mimikou či pohledy.

Sdělení má charakteristickou strukturu:

• komunikační záměr a cíl
• sémantický smysl pro komunikátora
• věcný obsah
• sémantický smysl pro příjemce
• komunikační efekt a vliv na příjemce

Komunikační kanály a prostředky

Média, prostřednictvím kterých se přenášejí sdělení. Definujeme je prostřednictvím smyslů:

• auditivní (hovořená, mluvená- verbální řeč)
• vizuální (mimika, gesta, pohyby těla apod.)
• taktilní (dotyky, strkání, údery apod.)
• čichový (vnímání vůně těla apod.)
• teplotní (tělesné teplo apod.)
• chuťový (vnímání chutě apod.)“

Příjemce - komunikant, recipient

Příjemce přijímá určité odesílané informace od komunikátora. Na počátku nezasahuje do sdělení a později se přidává a komunikační role se začnou střídat, aby komunikace byla efektivní. Při dialogickém rozhovoru je takové střídání základní podmínkou efektivní komunikace.

Dekódování

Poté, co příjemce určitým komunikačním kanálem obdrží příjemce danou informaci, začíná proces dekódování – převod zprávy zpět na myšlenku. To zahrnuje mnoho sub-procesů jako je porozumění mluvenému či psanému slovu, interpretace gest a výrazů tváře a podobně. Důležitou roli sehrává přiměřený způsob kódování ze strany komunikátora, protože každé slovo může mít různé významy.

Zpětná vazba

Prostřednictvím zpětné vazby komunikanta uskutečňuje v potvrzování o pochopení sdělení. Je to také reakce na přijatou zprávu, podoba potvrzení a způsob naší interpretace. Teprve zpětná vazba komunikanta dává informaci komunikátoru, co a jak sdělil. A celková zpětná vazba dává komunikujícím moţnost nějak sdělení upravovat, přizpůsobovat či měnit dle určité situace. Zpětnou vazbu dostáváme i od vlastní komunikace tím, že slyšíme vlastní slova, uvědomujeme si polohu těla apod.

Šum

Šum může mít sémantickou, psychologickou nebo technickou podobu, zdrojem může být komunikátor, příjemce nebo prostředí komunikačního kanálu. Intenzita šumu může dosahovat takové úrovně, že přijaté sdělení není totožné se sdělením odevzdaným.

Komunikační kontext

Komunikační kontext je souhrnný rámec, v němž komunikace probíhá. Závisí na tom, čím je komunikace ovlivňována. Zaměřuje se na celkové sdělení, kdy stejná slova nebo chování mohou mít odlišný význam při použití v různých situacích či souvislostech. Má několik složek. Může být:

• fyzický – prostředí, ve kterém se komunikace odehrává
• kulturní – životní styl, přesvědčení a hodnoty účastníků
• sociálně-psychologický – sociální pozice účastníků a jejich vzájemné vztahy, motivace ovlivňuje vztah mezi zdrojem a příjemcem (neposloucháme, když nás to nezajímá) -> Maslowova pyramida potřeb
• časový – posloupnost událostí (co komunikaci předcházelo

Komunikační modely

Komunikačních modelů rozlišujeme desítky, každý se zaměřuje na různé komunikační situace, zohledňuje jiné části či složky komunikace, např. u Shannona to je kanál, Osgood a Schramm pracují s účastníky komunikace, Berlo upozorňuje na zprávu jako fenomén.

Aristotelův model

Aristoteles chápal komunikaci jako verbální aktivitu, ve které se mluvčí (ten, kdo mluví) snaží přesvědčit posluchače, tedy dosáhnout vlastního cíle, a to pomocí nějaké taktické konstrukce argumentu a přednesu projevu.

Komunikaci popsal v termínech řečník (orator) či mluvčí, přednášející(speaker) sestavuje argument, který má být představen v projevu (speech) posluchačům(hearers, listeners), tedy publiku (audience). Mluvčí je zde chápán jako iniciátor celé komunikace, jeho promluva (komunikát) i posluchač (recipient) se objevují v každé další komunikační teorii, ale chápání čtvrtého elementu, tj. formy, se mění. Forma je výsledkem vlivu vzájemné kombinace předchozích tří prvků, ale zpětný vliv zde neplatí – forma působí pouze jednosměrně a neovlivňuje ostatní složky.

Aristoteles svůj komunikační model, který je považován za první „model sociální komunikace“ a za základ všech dalších komunikačních teorií, popsal v díle Rétorika. I přesto, že jako první vyčlenil a pojmenoval jednotlivé části komunikačního procesu, model stále nezohledňuje další okolnosti komunikačního procesu(jako např. jeho důsledky, vlivy, atd.).

Shannon-Weaver model

Jedním z hlavních modelů, které položily široce akceptovaný základ modernímu studiu komunikace, je práce C. E. Shannona a W. Weavera: Matematická teorie komunikace z r. 1949. Práce vznikala v průběhu 2. svět. války v telefonních laboratořích firmy Bell, kde se řešil problém co nejúčinnějšího využití kanálů komunikace, tedy problém, jak přenést daným kanálem co nejvíce informací a jak měřit, kolik informace je daný kanál schopen „přepravit“. Autoři definovali 3 roviny problémů při studiu komunikace: 1. rovinu A – tech. problémy (nakolik přesně lze symboly přenášet); 2. rovinu B – sémantické problémy (nakolik přesně odpovídají přenášené symboly zamýšleným významům); 3. rovinu C – problémy účinnosti (nakolik účinně ovlivnil adresátem přijatý význam jeho jednání). Shannon a Weaver vypracovali v podstatě lineární model, který především zachycuje zákl. složky komunikace: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Teorie_komunikace

Silné stránky modelu

• jednoduchost
• obecná platnost
• kvantifikovatelnost
• nejčastěji užívaný jednoduchý komunikační model v teorii komunikace
• model, který rozdělením komunikačního procesu na individuální jednotky dal podnět ke vzniku komunikačních modelů, které poskytly již důkladné rozpracování tohoto procesu
• intelektuální inspirace pro komunikační teoretiky vedoucí k dalším teoriím a výzkumům – v té době nutné oživení této vědecké komunity

Slabé stránky modelu

• nezohledňuje obsah a význam zprávy (Model zobrazuje matematickou teorii týkající se přenosu signálu, jeho záměrem není

soustředit se na sémantický význam zprávy nebo její efekt na posluchače. )

• linearita a nedostatek zpětné vazby (Komunikace je znázorněna jen jako jednosměrná, informačnímu zdroji tedy chybí velmi

důležitá zpětná vazba, která je nutná k upravení výkonu, způsobu komunikace dle potřeb příjemce zprávy a jeho reakcí. Informační zdroj je zde postaven do role aktivního subjektu řízení a na příjemce je nahlíženo jen jako na pasivní cíl absorbující informace.)

• nejsou zohledňovány vztahy a záměry účastníků komunikace
• přílišná statičnost modelu
• není zohledněna povaha užívaného média (kanálu)

Lasswellův model

Komunikační model navržený v roce 1948 Haroldem Lasswellem, profesorem na Yale University. Tento model se snaží definovat komunikaci tak, že se zaměří na následující proměnné: kdo sdělil, co bylo řečeno, jakým kanálem byl sdělován, komu byl určen a co vytvořilo komunikaci. Tento model, navzdory tomu, že je jedním z prvních, kdo se zabývá otázkou komunikace, je také považován za jeden z nejvlivnějších. Popisuje komunikační proces jako lineární a jednosměrný. Organizace tohoto modelu položila základy vědeckého výzkumu komunikačního procesu

Silné stránky modelu

• Jedná se o jednoduchý a srozumitelný model, protože nedoplňuje komunikační proces a zaměřuje se na jeho nejzákladnější prvky.
• Platí prakticky pro jakýkoli typ komunikace, bez ohledu na typ média, které je vytvořeno, na koho je odesílatel a příjemce, nebo na jaký typ zprávy se přenáší
• Byl to první model, který se zaměřil na vliv určitého typu komunikace a na studium jeho účinků.

Slabé stránky modelu

• Příjemce neuvádí žádnou zpětnou vazbu, která je součástí modernějších a komplexnějších komunikačních modelů.
• Žádná zmínka o hluku, která je jakýmkoliv prvkem komunikace (obvykle součástí kanálu), nemůže bránit procesu přenosu informací.
• Jedná se o lineární model komunikace, který může být problémem při studiu výměn informací, v nichž přijímající a emitent průběžně vyměňují role.

Zdroje

Doporučená literatura

• Vorlová, Růžena. Sociální komunikace. Vydání první. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2014. ISBN 978-80-7454-370-8.
• Janoušek, Jaromír. Sociální komunikace. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968. 172 s. Sociologická knižnice.
• Majerová, Petra a Votavová, Michaela. Sociální komunikace: studijní skripta [CD-ROM]. 1. vyd. České Budějovice: Vysoká škola technická a ekonomická, 2012. Požadavky na systém: Adobe Acrobat Reader. ISBN 978-80-7468-015-1.
• Šedivý, Vladimír. Sociální komunikace. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009. 139 s. ISBN 978-80-7375-277-4.
• Sýkora, František. Úvod do studia předmětu Sociální komunikace: sylabus. Brno: Institut mezioborových studií, 2003. 26 s.

Související články

Sociální komunikace
Shannon a weaver model
Komunikace

Klíčová slova

komunikace, komunikátor, kanál, proces, společenství, komunikační akt