Sociální motivace
Verze z 17. 12. 2013, 10:51, kterou vytvořil Anna.Vojtiskova (diskuse | příspěvky) (→Motivace a učení)
- studiem sociální motivace se zabývá sociální psychologie
Obsah
Vymezení
- motivace v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu
- součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
- k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
- významný pro vývoj motivace je socializační proces
- potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
- společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
- rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...
Motivace a učení
- lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
- jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
- může se tak dít záměrně či spontánně
- spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
- regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
- obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací
Motivace a socializace
- do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
- během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
- v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
- procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
- kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury
Motivace a sociální chování
- motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
- sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
- je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
- motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
- při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
- jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
- motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
- participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
- motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
- motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
- poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt
- sociální motivace se skládá z:
- Motiv- pohnutka
- Cíl
- Vůle
- Aspirační úroveň
Motiv - pohnutka
- je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:
- jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
- jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti
- člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
- vrozené = biologické (primární) potřeby
- získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
- postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích
- motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
- působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
- zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům
- každé chování člověka je motivované
- jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
- stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
- u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti
- sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
- jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
- individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
- jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
- mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů
Cíl
- obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
- motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
- cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
- snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
- cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
- poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
- emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
- cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
- Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
- smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
- struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem
- význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
- význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního
- vztah smysl - význam
- smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
- významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti
Vůle
- volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
- patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy
- M. Brichcín rozlišuje:
- cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
- cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle
- je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
- tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
- nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
- je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
- kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
- člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí
Aspirační úroveň
- zkoumána Lewinem
- je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol
- fungování aspirační úrovně má 4 fáze:
- je proveden výchozí výkon
- proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
- v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
- vykonává další pokus
- proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
- sebehodnocením
- to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
- úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
- aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)
- H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
- intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
- skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
- pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou
Koncepce motivů
- při objasňování motivů se používají 3 koncepce
- motiv chápaný jako příčina veškerého dění - Hilgard - charakterizuje motiv jako každý stav organismu, který má vliv na jeho pohotovost začít nebo pokračovat v určitém chování
- někteří ztotožňují motiv s pojmy pud a potřeba (často psychoanalytické koncepce, Drewer, Fröhlich, pud chápou jako všeobecné označení, které zahrnuje dynamické, energetizující složky způsobu chování zaměřených určitým směrem
- motiv jako pohnutka k vědomé a na určitý cíl zaměřené činnosti
- Rubinštejn - motiv lidského jednání je přirozeným způsobem spjatý s cílem jednání, protože je sám pohnutkou nebo úsilím k jeho dosažení
- Leonťjev - to, co se odráží v hlavě člověka a podněcuje ho k jeho činnosti a usměrňuje jeho činnost k uspokojení určité potřeby, nazýváme motivem k této činnosti motiv má aktivizující i regulující úlohu, proto můžeme začít vědomou činnost
- Thomae - přehled teorií motivace (podává 6 hlavních modelů chápání pojmu motivace):
- motivace jako příčina pohybu
- motivace jako následek změn stavu organismu
- motivace jako abstrakce kontinuity
- motivace jako determinanta směru
- motivace jako souhrnný pojem pro porovnávání vztahů
- motiv jako příčina chování a jednání
Faktory motivace a jejich sociální povaha
Potřeby
- potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné
- podstatné je její subjektivní prožívání - napětí, strádání, nelibost
- potřebou se může stát i to, co původně potřebou není, nebo co dokonce organismu škodí (např.: kouření)
- potřeba jako závislost na životních podmínkách
- potřeby jsou hybnou silou lidské činnosti
- jejich charakteristickým znakem je dynamičnost, která vyjadřuje jejich neustálou modifikaci, a to vzhledem k vnitřním a vnějším okolnostem
- uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují formu jejich uspokojování
- lidé se těmto formám učí v průběhu socializace
Maslowova hierarchická klasifikace potřeb
- základní potřeby:
- fyziologické potřeby spojené s poruchami homeostázy (hlad, žízeň, sex)
- potřeby bezpečí
- potřeby sounáležitosti a lásky (být akceptován, někomu patřit, být milován)
- potřeba uznání, dosažení respektu, důvěry, souhlasu
- potřeba seberealizace, uplatnění svých schopností
- pozdější názory uvádějí jako základní lidskou potřebu potřebu sociálního kontaktu
- může zahrnovat Maslowovu potřebu bezpečí, sounáležitosti i poznání
- má různé podoby, může jít o:
- potřebu sdružování, kdy se lidé stýkají na základě stejného zájmu, idejí
- interpersonální vztahy, které mohou být náhodné, krátkodobé i dlouhodobé a s
- různou mírou těsnosti a důvěrnosti vztahu
- potřebu participace druhých osob na vlastní činnosti a na různých událostech
- našeho života, např. pomoc při různých pracích, uspokojení je přinášeno přítomnost druhé osoby, ale také pozitivní odezva ze strany jiných osob
- potřeba navazovat pozitivní a blízké vztahy, potřeba afiliace, má základ v citové vazbě, připoutání (attachment), zkoumal to J. Bowlby, později M. Ainsworthová, attachment vyjadřuje těsnou vazbu partnerů, charakterizovanou pocitem jistoty a bezpečí, podle Bowlbyho se dítě rodí s potřebou udržovat těsný a bezpečný vztah k pečovatelům, v situaci dítěte je to především moment kojení, výsledkem je, že se dítě zvláště v situacích ohrožení silně přimyká k těm, kteří o ně pečují, a při jejich vzdálení projevuje separační úzkost
- potřeba moci je další sociální potřeba - je to potřeba ovlivňovat a ovládat jiné lidi, ovlivňovat jejich osudy, mít převahu nad okolím a mít ho pod kontrolou
Adler - potřeba moci je kompenzací pocitu méněcennosti
- asi nejdůležitější je snaha o zvyšování vlastní hodnoty
- potřeba chovat se konformně
- odpovídá potřebě naplňovat sociální normy, být v souladu s požadavky společnosti, vyhnout se sankcím
- mechanismy vývoje potřeb mají trojí podobu:
- transformace nových produktů a nových kulturních a sociálních podmínek v nové potřebě
- aktivace vývojových potřeb. pro aktivaci těchto potřeb jsou nutné vnitřní předpoklady a vnější podmínky, pro aktivaci těchto potřeb jsou zvlášť vhodná určité období vývoje člověka
- motivační přesun z cíle činnosti na samostatnou činnost, která k němu vede, provádění činnosti se stává z prostředku cílem (stává se samotnou potřebou)
Coleman - základní lidské potřeby
- potřeba utvoření obrazu o světě a o vlastním místě v něm
- potřeba jistoty
- potřeba sociální závislosti a akceptovanosti
- potřeba sebeúcty a vlastní hodnoty
- potřeba lásky a pozitivního vztahu k druhým
Zájmy
- mezi zájmem a potřebou nejsou ostré hranice
- zájem je vědomě aktivnější a zároveň více vázán na určitý konkrétní předmět
- návaznost zájmu na potřebu
- člověk má především zájem o předmět, který je pro něj potřebný
- ale člověk může mít zájem o předměty a jevy, které přesahují okruh jeho potřeb
- zájmy se od potřeb liší v délce trvání - zájem má trvalejší zaměření, které závisí na osobnosti a na předmětu zájmu
- rozlišuje se bezprostřední zájem o věc a zainteresovanost na tom, co věc (či zájem o ni) člověku přináší
- bezprostřední zájem se může změnit v zainteresovanost na tom, co člověku věc přináší, ale také naopak
- u zájmu se zdůrazňuje rozumová (poznávací) složka, předmětnost (to, čeho se zájem týká)a emocionální složka
- zájem se utváří v konkrétní činnosti člověka a vede k aktivaci organismu
- proto je blízký potřebám, ale u zájmu ta aktivita vychází z racionální zaměřenosti
Hodnoty a hodnotové orientace
- produkty činnosti představují hodnoty
- hodnotově orientují činnost a její cíle
- hodnotový systém je soustava hodnot, kterou jedinec přijímá a která jej svým obsahem přitahuje
- protože se jedná o systém, vztahy mezi hodnotami jsou hierarchicky uspořádány
- na základě přijatých hodnot se u každého člověka utváří osobité zaměření, tj. hodnotová orientace
- hodnoty vstupují do chování a prožívání jako zvnitřněný (interiorizovaný) hodnotový systém, který tvoří základní osnovu individuálního vědomí
- zahrnuje i hodnotový základ světového názoru
- zdroj těchto interiorizovaných hodnot (tj. hodnotových orientací) přesahuje jedince - je objektivní, společenský
- je to dáno - výchovou, životní zkušeností (vlastní i zprostředkovanou), společenskými vlivy
- hodnoty jsou objektivní přírodní a společenské jevy (hmotné či duchovní povahy), které slouží k uchovávání a rozvoji základních vztahů mezi člověkem a společností, člověkem a přírodou, k uchování a rozvoji samotného lidského života
- člověk o ně musí zároveň i usilovat, případně je vytvářet
- z toho důvodu se hodnoty projevují ve specifické motivační podobě hodnotových
orientací, úzce spjatých s potřebami a zájmy
Postoje
- postoj patří do motivace jen z části
- postoj je osvojená psychická dispozice, která trvale charakterizuje výběrovost člověka při přijímání vlivů z vnějšku a při činnosti vůči okolnímu prostředí
- rozlišuje se - emocionální stránka, poznávací stránka, vázanost na určitý druh činnosti
- všechny tyto 3 části jsou podřízeny hodnocení
- postoj je především hodnotící vztah a proto je pro každý postoj charakteristická určitá míra pozitivnosti nebo negativnosti vztahu vůči danému předmětu
- na rozdíl od hodnot je postoj primárně psychickým jevem
- Newcomb - postoj se odlišuje od motivu:
- tím, že postoj není charakterizován nějakým pudovým stavem
- tím, že postoj je označován svým objektem a může být posuzován jako objektově specifický (motivy jsou označovány svými cíli - cílová specifičnost)
- motiv je zaměřen na dosažení cíle, zatímco postoj je zaměřen na svůj objekt
- motiv navozuje aktuální motivační stav, zatímco postoj (jako ustálený vztah jedince k prostředí) navozuje možnost příslušných motivací
Společenská determinace a společenské působení lidské motivace
- otázka, jak společenské determinanty vstupují do lidské motivace a jak sama lidská motivace společensky působí
- má to svůj aspekt individuální, interpersonální, skupinový i celospolečenský
- důležitá je časová dimenze - i u nejjednodušších otázek sebereflexe (kým bych se měl stát, jaký je cíl mé činnosti) včleňuje člověk své individuální motivy a cíle do širší společenské perspektivy
- experimenty ukazují, že přítomnost a různě vzdálená budoucnost se člení podle probíhající či předpokládané činnosti spjaté se společensky významnými událostmi
- častá je motivační mezera mezi blízkou a vzdálenou budoucností
- vnímaní času je také samo motivačním faktorem
- časové meze poskytují rámec, v něm si lidé vybírají cíle
- Carstensenová - když je čas vnímán jako dlouhodobý, je dávaná přednost dlouhodobým sociálním cílům kognitivní povahy
- když je čas vnímán jako krátkodobý, dává se přednost krátkodobým sociálním cílům emocionální povahy
- oblastmi, kde vystupuje sociální determinace a sociální působení motivace je
- výkonová motivace
- motiv společné činnosti
- teorie vnímaného sebeuplatnění