Behaviorismus

Behaviorismus je (nejen) psychologický směr, který přistupuje k psychice člověka (osobnosti) z hlediska teorie učení a který vzhledem ke snaze o objektivitu studuje pouze pozorovatelné chování (odtud název behaviorismus; behavior=chování).

Osobnost je zde často pojímána jako zkušenostmi akumulovaná sada naučených vzorců chování.
Behaviorismus je výrazný protiklad duchovědných a intuitivně či introspektivně založených přístupů k psychice individua.
Učení vysvětluje mnohé z našeho jednání, k poznání a pochopení osobnosti ale nestačí zaměřovat se pouze na vnější struktury (stejně jako nestačí zaměřovat se pouze na ty vnitřní).

Behaviorismus si stejně jako jiné přístupy ve vědě prošel několika vývojovými fázemi. Vývojové fáze pojímání osobnosti v behaviorismu by se daly srovnat takto:

Klasický behaviorismus
Radikální behaviorismus
Neobehaviorismus

Klasický behaviorismus

Přístup k osobnosti vyplývá z reflexně orientované koncepce a metodologie usilující o odhalení „atomu chování“
Atom chování = psychický reflex
Hledání prvku, který by byl obecně platný pro jakékoli adaptivní chování
Důsledky:
- Vytlačení pojmu osobnost z psychologie
- Redukce individuality na obecnost
- Redukování psychologické metodologie na experiment
- Atomismus
- Umělost
Hlavním reprezentantem byl J. B. Watson
Kvalitativní přestavba výchozí koncepce behaviorismu
Přidání středního článku „osobnost“ do pojetí „podnět – reakce“
Snaha o studium chování v ekologicky adekvátních souvislostech a determinacích
Snaha respektovat rozdíl mezi zvířetem a lidskou bytostí

Základní tendence:

Synchronismus (koncentrace na způsoby existence toho kterého druhu)
Strukturovanost (studium smysluplných bloků interakčních systémů, snaha proniknout do vnitřní logiky)
Naturismus (systematické pozorování živočichů v jejich přirozeném prostředí se stává hlavní metodou)

Základní tezí neobehavioristů je jednota člověka s okolní přírodou. Psychika se ale stále pojímá jako nástroj a výsledek adaptace (přizpůsobení).

Zástupci Behaviorismu

Zdroje