Rukopisy: Porovnání verzí

Řádek 22: Řádek 22:
  
 
== '''Rukopis – kodikologie''' ==
 
== '''Rukopis – kodikologie''' ==
Z latinského codex (kniha) a řecké přípony -logie (věda). Ručně psaná kniha, vzniklá před Gutenbergovým zdokonalením [[knihtisk|knihtisku]] a v prvních dobách jeho existence.
+
Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. [[kodexy]]. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Kodikologie je velkým přínosem zejména pro [[historiografii]] středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval [[svazek voskových destiček]] či [[svitek papyrusu]].  Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován [[Alphonse Dain]], zakladatelem v Česku je [[Václav Vojtíšek]]. Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:
Některé významné a známé rukopisy:
+
*liturgické a náboženské rukopisy,
 +
*studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
 +
*nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
 +
*reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.
 +
Nejznámější rukopisy:  
 
*Pasionál abatyše Kunhuty
 
*Pasionál abatyše Kunhuty
 
*kniha z Kellsu
 
*kniha z Kellsu
 
*Voynichův rukopis
 
*Voynichův rukopis
*Rukopis královédvorský a zelenohorský (zde se ovšem s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrhy padělatele Václava Hanky)<ref name="Podvrh">IVANOV, Miroslav: ''Záhada Rukopisu královédvorského''. Novinář, Praha 1970.</ref>
+
*Rukopis královédvorský a zelenohorský
 +
Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský představují významné památky středověké české literatury. O pravost Rukopisů se vede spor prakticky od doby jejich objevení. Dnes ovšem převažuje v širších vědeckých i laických kruzích spíše názor, že se jedná o podvody z 1. poloviny 19. století, nejspíše od [[Václa Hanky]].
 +
 
 +
http://masarykovaspolecnost.cz/zivotopis/boje-o-rukopisy
  
 
== '''Rukopis – redakční praxe''' ==
 
== '''Rukopis – redakční praxe''' ==

Verze z 30. 12. 2016, 16:22

Rukopis (manuskript): 1. Ručně napsaný nebo kopírovaný dokument. - 2. Rukopis nebo strojopis připravený pro publikování ve větším množství kopií nebo exemplářů.[1]


Klínové písmo
Egyptský papyrus

Rukopis – knihovnictví

Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou a to i jinou technikou než je psaní – například nápisy vydlabané na tvrdém materiálu, nebo vyryté v omítce, stiletem ve voskové destičce či klínové písmo vytvořené ostrým rydlem na ploché destičce z nepálené hlíny. Mezi materiály na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur patří, vedle kamene, především:

  • hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, klínové písmo, různé jazyky – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
  • papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
  • březová kůra (Rusko)
  • palmové listy (Indie)
  • věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
  • hliněné střepy (Řecko)
  • pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo na celou Evropu)
  • obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)

Vývoj rukopisu - Původně měly všechny knihy podobu rukopisu. Od 7. století se v Číně a později i v jiných částech východní Asie používaly pro tisk knih dřevěné špalíčky. V islámském světě a na Západě byly všechny knihy ve formě rukopisu až do vynálezu knihtisku v polovině 15. století. Nejméně ještě sto let pak byly knihy nadále reprodukovány ručně, především z reprezentativních důvodů. Soukromé i státní dokumenty byly stále psány rukou, dokud nebyl koncem 19. století vynalezen psací stroj.

Pasionál abatyše Kunhuty

Rukopis – kodikologie

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alphonse Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:

  • liturgické a náboženské rukopisy,
  • studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
  • nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
  • reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.

Nejznámější rukopisy:

  • Pasionál abatyše Kunhuty
  • kniha z Kellsu
  • Voynichův rukopis
  • Rukopis královédvorský a zelenohorský

Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský představují významné památky středověké české literatury. O pravost Rukopisů se vede spor prakticky od doby jejich objevení. Dnes ovšem převažuje v širších vědeckých i laických kruzích spíše názor, že se jedná o podvody z 1. poloviny 19. století, nejspíše od Václa Hanky.

http://masarykovaspolecnost.cz/zivotopis/boje-o-rukopisy

Rukopis – redakční praxe

Autorské dílo, které autor odevzdává redakci za účelem hromadného šíření (vydání knihy, čtení v rozhlase a pod.) Nemusí se tedy nutně jednat o text psaný rukou a může být i jen v elektronické podobě.

Odkazy

Reference

  1. ČSN ISO 5127-2003

Literatura

  • BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-131-0.
  • CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3.
  • PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).

Související články

Proměny pojmu dokument, informační pramen a informační zdroj, Vývoj knižníc v stredoveku, Vzácné knihy a rukopisy

Klíčová slova

Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument


Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá kategorieduplicityčleněnípravopis

V článku bylo zkontrolováno zdrojeobrázky a licence • prolinkování

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.