Přehled historie sociální a kulturní antropologie – významné mezníky a osobnosti.

K antropologii jako vědě zabývající se integrálním výzkumem člověka a kultury lze přistupovat z různých úhlů pohledu. V dějinách antropologie totiž vznikla řada vědeckých paradigmat, jež se stala teoretickým a metodologickým základem jednotlivých antropologických směrů a promítla se do děl předních světových antropologů.

Těmito směry jsou:

• evolucionistická antropologie
• difuzionistická antropologie
• konfiguracionismus
• psychologická antropologie
• funkcionalistická a strukturálně funkcionalistická antropologie
• strukturální antropologie
• neoevolucionistická antropologie
• ekologická antropologie
• nová etnografie

Evolucionistická antropologie

Vznik sociální a kulturní antropologie je nerozlučně spjat se zrodem jednoho z nejvlivnějších hnutí druhé poloviny 19. století – evolucionismu.

Evolucionismus byl mezinárodním hnutím, jež zasáhlo většinu evropských zemí, přičemž vůdčí úlohu sehrála anglická věda. K jeho tvůrcům patřili představitelé různých vědních disciplín a výzkumných orientací, které spojovala snaha o postižení evoluce lidské kultury.

Nejobecnějším teoretickým východiskem a jednotící osnovou evolucionistického hnutí byl pozitivismus a racionalismus 18. století.

Jádro evolucionismu tvoří teorie endogenní změny, která předpokládá, že hybnou silou dějin je progresivní evoluce vyrůstající z lidské tvořivosti a schopnosti inovace. V jistém smyslu evolucionismus představuje dovršení osvícenské koncepce pokroku, podle níž je vývoj třeba chápat jako proces postupného zdokonalování lidstva. Vývoj nemá charakter kvalitativních skoků, ale povahu kumulace. Lidstvo přitom dle této teorie vždy a všude disponuje stejnými mentálními vlastnostmi, které jsou nezávislé na rase, prostředí nebo době, a stejnými stádii vývoje (teorie vývojového paralelismu), které jsou charakteristické jednosměrným progresivním procesem. Proto se dle evolucionistů setkáváme s podobnými projevy materiální i duchovní kultury v různých oblastech světa.

Tato koncepce nebyla aplikována pouze na výzkum vývoje lidstva a společnosti jako celku, ale také na studium evoluce různých institucí (manželství, náboženství, právo aj.) nebo takových elementů kultury, jako jsou zvyky, mytologie, znalosti, technologie a nejrůznější formy materiální kultury.

Jedním z nejvýznamnějších témat evolucionistických výzkumů se stalo studium vývojových stupňů rodiny. Evolucionisté také v rámci těchto výzkumů jako první předložili hypotézu o prvotnosti matriarchátu před patriarchátem a historické prioritě matrilinearity před patrilinearitou.

Dalším typickým předmětem výzkumů evolucionistických antropologů a etnologů byla problematika vývoje náboženství. Dle Johna Lubbocka, významného představitele evolucionistické antropologie, nebyly v primitivních společnostech nejprve přítomny žádné představy o bozích, které byly až následně vystřídány stádii fetišismu, totemismu, šamanismu a pohanství.

K předním představitelům evolucionistické antropologie a etnologie patří především:

• E. B. Tylor,
• J. Lubbock,
• H. J. S. Maine,
• J. G. Frazer,
• J. F. McLennan či
• J. J. Bachofen.

Difuzionistická antropologie

Na přelomu 19. a 20. století vzniklo nové antropologické paradigma, které je dnes s odstupem času označováno jako difuzionismus. Souvisí s obrácením pozornosti společenských vědců od stadia proměn kultury v čase (výzkumu kulturní evoluce) ke studiu šíření kultury v geografickém prostoru, kdy se v ohnisku zájmu antropologů ocitly faktory exogenní kulturní změny (migrace a difuze), které byly povýšeny na hybné síly dějin.

Za zakladatele evropského difuzionismu bývá považován německý antropogeograf Friedrich Ratzel, který jako jeden z prvních upozornil na to, že při výzkumu kultury je nezbytné věnovat pozornost kulturním kontaktům etnik a národů v minulosti, migraci, difuzi a hustotě obyvatelstva.

Za inspirační zdroj evropské difuzionistické etnologie a antropologie je možné označit německou antropogeografii, která se ve druhé polovině 19. století programově orientovala na studium vztahu společnosti, kultury a prostředí jako jednotné charakteristiky geografického regionu. Významné jsou především myšlenky geografa Karla Rittera o vzájemném působení člověka, přírody a kultury a o nezbytnosti studia determinujícího vlivu klimatu, krajiny a rostlin na lidské společnosti v kontextu různých regionů.

Na rozdíl od evolucionistů, kteří se pokoušeli kulturní změnu vysvětlit inovací uvnitř dané kultury (endogenní změnu), považovali difuzionisté za hybnou sílu dějin změnu vnější (exogenní změnu). Jejím zdrojem měl být kontakt mezi příslušníky různých kultur a šíření kulturních prvků a komplexů z jednoho společenství do druhého.

Z centra zájmu antropologů a etnologů ustoupil výzkum evoluce kultury lidstva, který byl vystřídán empirickým studiem mechanismů difuze kulturních prvků a migrace etnických systémů v prostoru. Do popředí vystoupila problematika akulturace, tedy analýza procesu kulturní změny, ke které dochází prostřednictvím kontaktů dvou odlišných kultur, jež na sebe vyvíjejí nestejný tlak. Výzkumy mimoevropských kultur se také již neopíraly o evolucionistický evropocentrismus, ale stále důrazněji pojímaly studium cizích kultur jako jedinečných a neopakovatelných entit, které lze popsat pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí.

Charakteristickým rysem difuzionistických výzkumů byla snaha o konstituování integrálního studia člověka, kultury a prostředí jako celku, jako jednotné charakteristiky geografické oblasti.

V průběhu dvou prvních desetiletí 20. století se zformovaly v rámci difuzionismu tři základní směry:

• americká Boasova škola historismu (škola historického partikularismu),
• německo-rakouské školy kulturních okruhů a
• britské heliolitické školy.

K předním představitelům difuzionistické antropologie patří především:

• Grafton Elliot Smith a
• Franz Boas.

Konfiguracionismus

Vznik konfiguracionismu jako nového směru kulturní antropologie představuje kritickou reakci na omezenost difuzionistické teorie kultury. Na sklonku dvacátých let 20. století totiž bylo pro stále více antropologů nepřijatelné akceptovat Boasův názor, že jednotlivé kultury představují pouze dočasně vzniklé náhodné shluky kulturních prvků a komplexů pocházejících z nejrůznějších zdrojů. Omezující byl zejména předpoklad, že žádná kultura nemůže být pochopena, pokud nebude téměř kompletní výčet jejích kulturních prvků. Došlo proto k rozpracování nového paradigmatu – konfiguracionismu –, jehož předmětem zájmu se staly kulturní systémy studované jako souhrny vnitřně integrovaných kulturních prvků. Výchozím axiomem byl předpoklad, že za vnější rozmanitostí artefaktů, idejí a vzorců chování se skrývá jednotící řád, který dává každé kultuře její jedinečný řád – kulturní konfigurace.

Zdroji se pro konfiguracionismus stala díla evropských filozofů, sociologů a psychologů, značný podíl měla také lingvistika.

Předmětem konfiguracionistických výzkumů se stalo především studium mechanismů integrace kultury, deskripce kulturních vzorců, analýza procesů akulturace a kulturní změny. Podstata každé kultury byla spatřována v konfiguraci hodnot, norem, idejí a vzorců chování charakteristických pro zkoumanou společnost. Konfiguracionistické výzkumy představují pokus o systémový výklad empiricky získaných kulturních prvků a komplexů, typických pro určitou kulturní oblast.

Centrální kategorií konfiguracionistické analýzy kultury se stal pojem kulturní vzorec, jímž se antropologové pokoušeli vyjádřit skutečnost, že kultura nepředstavuje nahodilé seskupení kulturních prvků, ale je založena na určitém organizačním principu, který plní integrativní a selektivní funkci.

K předním představitelům konfiguracionismu patří především:

• Alfred Louis Kroeber a
• Rut Fulton Benedictová.

Psychologická antropologie

Pojem psychologická antropologie uvedl do odborné literatury americký antropolog čínského původu Francis L. K. Hsu jako alternativní označení etnopsychologicky orientovaných výzkumů osobnosti a kultury.

Bezprostředním stimulem, který ve dvacáých letech 20. století obrátil pozornost kultrních antropologů k soustavnému studiu problematiky vztahu osobnosti a kultury, byl spor o působení biologických a kulturních determinant na lidské chování a prožívání. Tento spor se nebezpečně vyhrotil v okamžiku, kdy mnoho genetiků s nadšením uvítalo eugeniku jako možnost umělého šlechtění lidského druhu prostřednictvím selekce. Významnou postavou stavící se proti představitelům genetického determinismu byl Boas, který se rozhodl pokusit podpořit své argumenty poznatky z mimoevropské kultury, která by děti vychovávala jiným způsobem než moderní společnosti, čímž by prokázal, že vzorce chování nejsou vrozené a neměnitelné. V tomto úkolu sehrála rozhodující roli také Margaret Meadová. Dle jejích výzkumů hraje rozhodující roli při formování lidské osobnosti kultura, kterou si člověk osvojuje v procesu socializace a enkulturace.

Vedle výzkumů tradičně orientovaných na problematiku ontogeneze lidské psychiky v různých kulturách světa se psychologická antropologie zaměřila na systematické studium struktury a funkce procesů vnímání a myšlení v konkrétním kulturním kontextu. V centru jejího zájmu stojí výzkum vztahů osobnosti a kultury s důrazem na studium socializace a enkulturace. Mezi další preferovaná témata patří mezikulturní výzkumy kognitivních procesů, již zmíněné studium biologických a kulturních determinant lidského chování a prožívání, analýza frustrací, deprivací a duševních nemocí v různých společnostech atd.

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století k rozvoji antropologických výzkumů vztahu osobnosti a kultury významně přispěla psychoanalýza, zejména Freudova hypotéza o rozhodujícím vlivu raných dětských zážitků a výchovných metod na formování osobnosti člověka, a behaviorismus. Výsledkem bylo vymezení pojmů základní osobnostní struktura, modální osobnost a základní osobnost. Tyto pojmy velice rychle pronikly do dalších společenských věd a staly se účinným nástrojem výzkumů osobnosti a kultury. Trvalou součástí kategoriálního aparátu společenských věd se staly také pojmy status a role, které vymezil antropolog Ralph Linton.

K předním představitelům psychologické antropologie patří především:

• Margaret Meadová a
• Ralph Linton.

Funkcionalistická a strukturálně funkcionalistická antropologie

Jedním z nejvýznamnějších směrů ve společenských vědách se stal funkcionalismus a strukturální funkcionalismus. Jejich kořeny je možné vidět v britské funkcionální antropologii. Na tu zapůsobila především Durkheimova koncepce společnosti jako seberegulujícího, integrovaného systému, který představuje třídu jevů, jež je nezávislá na psychice jednotlivců.

Za zakladatele funkcionalismu v sociální antropologii je možné považovat B. K. Malinowského a A. R. Radcliffe-Browna. Ti byli přesvědčeni, že každý prvek sociálního systému plní pozitivní funkci, neboť přispívá k zachování celku. Hlubší pochopení a vědecké vysvětlení kulturních institucí, vzorců chování a idejí je proto založeno na vymezení funkcí, které první v rámci daného sociálního systému. Jejich konkrétní chápání studia společnosti a kultury se nicméně výrazně lišilo; zatímco B. K. Malinowski reprezentuje funkcionalistickou antropologii, A. R. Radcliffe-Brown reprezentuje antropologii strukturálně funkcionalistickou.

Charakteristickým rysem funkcionální antropologie je odvrat od historické perspektivy. Výzkum proměn společnosti v čase byl nahrazen ahistorickou analýzou způsobu fungování sociálních systémů v přítomnosti. Předmětem zájmu britských sociálních antropologů se ve dvacátých letech 20. století stal také výzkum kulturních prvků z hlediska jejich přínosu pro fungování sociokulturních systémů.

Přechodem antropologů ke zkoumání kultury na systémové úrovni došlo ke kvalitativním změnám v oblasti teorie i metodologie. Změnil se styl antropologického myšlení a spolu s ním i vlastní výzkumná práce v terénu, což se odrazilo ve formování nových pojmů, hypotéz, teorií, metod a technik výzkumu.

K předním představitelům funkcionalistické a strukturálně funkcionalistické antropologie patří především:

• B. K. Malinowski,
• A. R. Radcliffe-Brown
• E. E. Evans-Pritchard a
• H. M. Gluckman.

Strukturální antropologie

Rozhodující přelom ve vývoji sociální a kulturní antropologie znamenají šedesátá léta 20. století. Charakteristickým rysem tohoto období je kritické přehodnocování tradičních škol a směrů a formování nových přístupů ke studiu člověka, společnosti a kultury. Významnou roli přitom sehrává právě strukturální antropologie, která představuje jednu z nejvýznamnějších výzkumných orientací ve společenských vědách a ovlivňuje další vývoj antropologického myšlení.

Na rozdíl od funkcionalistické antropologie, která studuje kultury jako integrované funkční systémy, strukturální antropologie učinila předmětem svých výzkumů vnitřní skladbu a vztahy mezi prvky daného systému. Základním axiomem strukturální antropologie je předpoklad prvotnosti vztahů před prvky systému. Prvek systému nemá dle strukturálních antropologů žádný smysl sám o sobě, ale nabývá jej tím, že vystupuje v opozici ve vztahu k jiným prvkům.

V centru zájmu strukturálních antropologů stojí především výzkum kulturních jevů v kontextu sociální struktury s důrazem na studium logiky pravidel a principů klasifikace, které organizují a determinují sociokulturní realitu.

Existují určité rozdíly mezi strukturalismem francouzským a britským. Pro francouzskou strukturální antropologii je typická snaha odhalit pod rozmanitostí empirické skutečnosti univerzální struktury lidské aktivity. Oproti tomu britští sociální antropologové studují sociální struktury jako empirickou realitu. Pro americkou strukturálně orientovanou antropologii je pak typická syntéza antropologických, lingvistických a matematických metod.

Charakteristickým rysem současné poststrukturální antropologie je široké využívání sémiotického přístupu ke studiu kultury.

K předním představitelům strukturální antropologie patří především:

• C. Lévi-Strauss,
• P. Maranda,
• I. Rossi,
• D. W. Read
• a F. E. Guindi.

Neoevolucionistická antropologie

V šedesátých letech 20. století došlo v kulturní antropologii k obnovení zájmu o principy evolučního myšlení, které pod útoky difuzionismu a funkcionalismu částečně ustoupily do pozadí.

Kořeny neoevolucionistické antropologie lze nalézt v dílech britského biologa J. S. Huxleyho, amerického antropologa L. A. Whitea a britského archeologa V. G. Childa. Podle Juliana Sorella Huxleyho je evoluce jednosměrný proces směřující k vytváření stále nových, vyšších a rozmanitějších stupňů organizace, který u člověka funguje spíše jako proces kulturní než biologický. Podle Childa je pak společenský vývoj zákonitý proces, ve kterém je možné určit jednotlivé kulturní stupně.

Představitele neoevolucionistické antropologie spojuje důraz na studium kulturní evoluce v kategoriích lidského pokroku. Kultura dle jejich názoru představuje nadbiologický adaptivní systém, jehož prostřednictvím lidé přetvářejí vnější prostředí a uspokojují své potřeby, jakože i který lidským populacím rozšiřuje spektrum jejich existenčních možností. Za hybnou sílu dějin nejsou považovány symbolické systémy, ale materiální faktory, zejména technologie, jejímž prostřednictvím příslušníci dané kultury přetvářejí přírodu a uspokojují své potřeby.

V rámci neoevolucinostické antropologie se v průběhu šedesátých let 20. století postupně diferencoval univerzální evolucionismus L. A. Whitea a multilineární evolucionismus J. H. Stewarda. Předmětem zájmu L. A. Whitea byla evoluce kultury celého lidstva, tedy tzv. makroevoluční perspektiva. Ta stojí v kontrastu tzv. mikroevoluční perspektivě J. H. Stewarda, pro kterou je charakteristická snaha empiricky studovat multilineární evoluci různých kultur v konkrétních ekosystémech.

Neoevolucionistické paradigma nezůstalo omezené pouze na antropologii a velice rychle proniklo do dalších společenských věd - sociologie, politologie, archeologie i prehistorie. Neoevolucionistická koncepce kultury jako systému prostředků, jejíchž prostřednictvím se člověk adaptoval k vnějšímu prostředí, představuje jednu z nejvlivnějších teorií kultury šedesátých a sedmdesátých let 20. století, která bezprostředně ovlivnila také výzkumy rozvíjené v rámci kulturní ekologie a kulturního mechanismu.

K předním představitelům neoevolucionistické antropologie patří především:

• Leslie Alvin White a
• Julian Haynes Steward.

Ekologická antropologie

Neovelucionistický předpoklad, že kultury představují adaptivní systémy, které je nezbytné studovat jako součást ekosystému, rozpracovali v průběhu šedesátých a sedmdesátých let 20. století představitelé školy kulturní ekologie. Předmětem jejich výzkumu se stalo studium vzniku, vývoje a fungování sociokulturních systémů v kontextu jejich přírodního prostředí.

Stoupenci kulturní ekologie odmítli předpoklad strukturálně funkcionalistické antropologie o totožnosti rovnovážného stavu systému s některou konkrétní sociální strukturou. Koncepce rovnovážného stavu se však zcela nevzdávají. Jednotlivé kultury chápou jako adaptivní systémy, které se mění směrem k ekvilibriu společně s ekosystémy. Jestliže je pak rovnováha narušena okolními ekologickými, demografickými, technologickými nebo jinými faktory, proběhnou odpovídající změny také v systému. Tento předpoklad je ostatně jednotící osnovou všech představitelů tohoto směru.

Odvíjí se od něj také hlavní cíl ekologické antropologie, totiž popsat a vysvětlit konkrétní adaptační prostředky a mechanismy a odhalit strukturální, funkcionální a vývojové zákonitosti energetických a technologických způsobů, jimiž jednotlivé společnosti využívají přírodní zdroje svého prostředí.

Kulturní ekologie nalezla své uplatnění zejména ve výzkumech lokálních sběračsko-loveckých nebo pasteveckých společností, ve kterých vztah k přírodnímu prostředí vystupuje nejvýrazněji a nejbezprostředněji. Těmto terénním výzkumům byl přikládán stále větší význam a jejich výsledky byly podrobovány verifikaci ve stále nových kontextech s cílem objevit zákonitosti kulturní adaptace a kulturní evoluce.

K předním představitelům ekologické antropologie patří především:

• Julian Haynes Steward a
• Marvin Harris.

Nová etnografie

Od počátku šedesátých let 20. století se v kulturní antropologii vedle směru kulturní ekologie paralelně rozvíjí vědecko-výzkumná orientace označovaná jako nová etnografie. Ta zahrnuje široké spektrum metod a technik výzkumů člověka a kultury rozpracovaných zejména v rámci směrů kognitivní antropologie, symbolické antropologie, etnosémantiky a etnovědy. Představitele těchto směrů spojuje snaha studovat kulturu jako ideový systém, proto zužují rozsah pojmu kultura na symbolické a kognitivní systémy, sdílené členy určité společnosti.

Rozhodující roli pro konstituování nové etnografie mělo tradiční sepětí americké antropologie s lingvistikou. Uplatňování lingvistických metod při studiu kultury je ostatně jedním z charakteristických rysů kulturní antropologie pro celé 20. století. Významným zdrojem byly také výzkumy osobnosti a kultury, nemalý podíl má také kognitivní psychologie, se kterou ji spojoval zájem o studium funkcí lidské psychiky, především kognitivních procesů v konkrétním sociokulturním kontextu.

Nástup nové etnografie měl však i své sociální a politické pozadí. Byly jím bouřlivé procesy modernizace, které probíhaly v zemích třetího světa, i zásadní proměny vztahu vyspělých a rozvojových zemí.

Charakteristickým rysem nové etnografie jako nové teoretické orientace byla snaha zúžit pojem kultury tak, aby zahrnoval méně a odhaloval více, tedy vytvořit kategorii užší, více specializovanou a teoreticky efektivnější. Z tohoto hlediska představuje nová etnografie řadu principů, metod, technik a postupů, jež vycházejí z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými systémy znalostí, symbolů, kategorií, pravidel a organizačních principů chování, které si člověk osvojil jako člen určité společnosti.

Přestože představitele nové etnografie spojuje studium kultury jako ideového systému, lze uvnitř tohoto myšlenkového proudu vymezit dva základní směry:

• kognitivní antropologii a
• symbolickou antropologii.

Podle představitelů kognitivní antropologie dává znalost kognitivního systému, zejména pojmů, jejichž prostřednictvím členové dané společnosti vnímají a interpretují realitu, a normativních principů, které jim umožňují adekvátně jednat ve standardních situacích, možnost pochopit a popsat zkoumanou společnost i predikovat chování jednotlivce v rámci daného sociokulturního systému.

Představitelé symbolické antropologie pak na rozdíl od kognitivních antropologů, kteří studují kulturu jako systém znalostí, definují kulturu jako systém symbolů a významů.

Z metodologického hlediska je nová etnografie spjata s lingvistikou, což se projevuje aplikací lingvistických metod v antropologickém výzkumu, zejména uplatněním komponentní analýzy. Představitelé nové etnografie předpokládají, že jazykové struktury přímo odrážejí principy, na nichž je založeno lidské myšlení, a proto zkoumají domorodé klasifikační soustavy.

Cílem nové etnografie je pochopit a popsat sociokulturní jevy z perspektivy členů zkoumané společnosti pomocí jejich vlastních pojmů a kategorií. Předmětem výzkumů se tak stává každodenní jazyk domorodců. Aplikace emického přístupu přitom vyžaduje, aby sami členové zkoumané společnosti vymezili vztahy mezi domorodými pojmy a kategoriemi a rekonstruovali jednotlivé sémantické oblasti své kultury. Takto získaná data jsou pak podrobena vícestupňové komponentní analýze, která umožní postihnout reálné vztahy mezi jednotlivými komponenty zkoumané třídy kulturních jevů.

K předním představitelům nové etnografie patří především:

• Mary Douglasová,
• Victor Witter Turner a
• Clifford Geertz.

Literatura

• Boas, F. (1962). Anthropology and modern life. New York: Norton.
• Eriksen, T. H. (2008). Sociální a kulturní antropologie: příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.
• Lévi-Strauss, C. (2007). Strukturální antropologie. Praha: Argo.
• Lévi-Strauss, C. (1996). Myšlení přírodních národů (Vyd. 2. (v Dauphinu 1.). Liberec: Dauphin.
• Lubbock, J. (1902). The origin of civilisation and the primitive condition of man: mental and social condition of savages (6. ed.). London: Longmans, Green and Co.
• McLennan, J. F. (1865). Primitive marriage. Edinburgh: Adam.
• Soukup, V. (2011). Antropologie: Teorie člověka a kultury (1st ed.). Praha: Portál.
• Steward, J. H. (1955). Theory of culture change: the methodology of multilinear evolution. Urbana: University of Illinois Press.
• White, L. A. (1959). The evolution of culture: the development of civilization to the fall of Rome. New York: McGraw-Hill Book Co.

Klíčová slova

antropologie, sociální a kulturní antropologie, dějiny, evolucionistická antropologie, difuzionistická antropologie, konfiguracionismus, psychologická antropologie, funkcionalistická antropologie, strukturálně funkcionalistická antropologie, strukturální antropologie, neoevolucionistická antropologie, ekologická antropologie, nová etnografie