Sociální motivace

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

Vymezení

• motivace jsou podle Janouška a Slaměníka (2008) "hybné síly psychického charakteru".

v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu

• součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
• k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
• významný pro vývoj motivace je socializační proces
• potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
• společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
• rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...

Motivace a učení

• lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
• jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
• může se tak dít záměrně či spontánně
• spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
• regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
• obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací

Motivace a socializace

• do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
• během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
• v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
• procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
• kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury

Motivace a sociální chování

• motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
• sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
• je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
• motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
• při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
• jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
• motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
• participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
• motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
• motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
• poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt

• sociální motivace se skládá z:

• Motiv- pohnutka
• Cíl
• Vůle
• Aspirační úroveň

Motiv - pohnutka

• je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:

1. jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
2. jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti

• člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
• vrozené = biologické (primární) potřeby
• získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
• postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích

• motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
• působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
• zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům

• každé chování člověka je motivované
• jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
• stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
• u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti

• sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
• jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
• individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
• jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
• mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů

Koncepce motivů

• při objasňování motivů se používají 3 koncepce

1. motiv chápaný jako příčina veškerého dění - Hilgard - charakterizuje motiv jako každý stav organismu, který má vliv na jeho pohotovost začít nebo pokračovat v určitém chování
2. někteří ztotožňují motiv s pojmy pud a potřeba (často psychoanalytické koncepce, Drewer, Fröhlich, pud chápou jako všeobecné označení, které zahrnuje dynamické, energetizující složky způsobu chování zaměřených určitým směrem
3. motiv jako pohnutka k vědomé a na určitý cíl zaměřené činnosti

• Rubinštejn - motiv lidského jednání je přirozeným způsobem spjatý s cílem jednání, protože je sám pohnutkou nebo úsilím k jeho dosažení
• Leonťjev - to, co se odráží v hlavě člověka a podněcuje ho k jeho činnosti a usměrňuje jeho činnost k uspokojení určité potřeby, nazýváme motivem k této činnosti motiv má aktivizující i regulující úlohu, proto můžeme začít vědomou činnost

• Thomae - přehled teorií motivace (podává 6 hlavních modelů chápání pojmu motivace):

1. motivace jako příčina pohybu
2. motivace jako následek změn stavu organismu
3. motivace jako abstrakce kontinuity
4. motivace jako determinanta směru
5. motivace jako souhrnný pojem pro porovnávání vztahů
6. motiv jako příčina chování a jednání

• Seznam základních sociálních motivů (M. Argyl)

* nesociální pudy (hlad...) 

• závislost, hledání pomoci, uznání ochrany
• afiliace, potřeba fyzické blízkosti s druhým, potřeba lásky
• dominance
• sexus
• agrese

Cíl

• obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
• motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
• cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
• snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
• cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
• poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
• emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
• cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
• Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
• smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
• struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem

• význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
• význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního

• vztah smysl - význam
• smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
• významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti

Vůle

• volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
• patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy

• M. Brichcín rozlišuje:

1. cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
2. cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle

• je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
• tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
• nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
• je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
• kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
• člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí

Aspirační úroveň

• zkoumána Lewinem
• je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol

• fungování aspirační úrovně má 4 fáze:

1. je proveden výchozí výkon
2. proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
3. v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
4. vykonává další pokus
5. proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
6. sebehodnocením

• to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
• úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
• aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)

• H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
• intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
• skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
• pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou

Faktory motivace a jejich sociální povaha

Potřeby

• potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné
• podstatné je její subjektivní prožívání - napětí, strádání, nelibost
• potřebou se může stát i to, co původně potřebou není, nebo co dokonce organismu škodí (např.: kouření)
• potřeba jako závislost na životních podmínkách
• potřeby jsou hybnou silou lidské činnosti
• jejich charakteristickým znakem je dynamičnost, která vyjadřuje jejich neustálou modifikaci, a to vzhledem k vnitřním a vnějším okolnostem
• uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují formu jejich uspokojování
• lidé se těmto formám učí v průběhu socializace

Maslowova hierarchická klasifikace potřeb

• základní potřeby:

1. fyziologické potřeby spojené s poruchami homeostázy (hlad, žízeň, sex)
2. potřeby bezpečí
3. potřeby sounáležitosti a lásky (být akceptován, někomu patřit, být milován)
4. potřeba uznání, dosažení respektu, důvěry, souhlasu
5. potřeba seberealizace, uplatnění svých schopností

• pozdější názory uvádějí jako základní lidskou potřebu potřebu sociálního kontaktu
• může zahrnovat Maslowovu potřebu bezpečí, sounáležitosti i poznání
• má různé podoby, může jít o:
• potřebu sdružování, kdy se lidé stýkají na základě stejného zájmu, idejí
• interpersonální vztahy, které mohou být náhodné, krátkodobé i dlouhodobé a s
• různou mírou těsnosti a důvěrnosti vztahu
• potřebu participace druhých osob na vlastní činnosti a na různých událostech
• našeho života, např. pomoc při různých pracích, uspokojení je přinášeno přítomnost druhé osoby, ale také pozitivní odezva ze strany jiných osob
• potřeba navazovat pozitivní a blízké vztahy, potřeba afiliace, má základ v citové vazbě, připoutání (attachment), zkoumal to J. Bowlby, později M. Ainsworthová, attachment vyjadřuje těsnou vazbu partnerů, charakterizovanou pocitem jistoty a bezpečí, podle Bowlbyho se dítě rodí s potřebou udržovat těsný a bezpečný vztah k pečovatelům, v situaci dítěte je to především moment kojení, výsledkem je, že se dítě zvláště v situacích ohrožení silně přimyká k těm, kteří o ně pečují, a při jejich vzdálení projevuje separační úzkost
• potřeba moci je další sociální potřeba - je to potřeba ovlivňovat a ovládat jiné lidi, ovlivňovat jejich osudy, mít převahu nad okolím a mít ho pod kontrolou

Adler - potřeba moci je kompenzací pocitu méněcennosti

• asi nejdůležitější je snaha o zvyšování vlastní hodnoty
• potřeba chovat se konformně
• odpovídá potřebě naplňovat sociální normy, být v souladu s požadavky společnosti, vyhnout se sankcím
• mechanismy vývoje potřeb mají trojí podobu:

1. transformace nových produktů a nových kulturních a sociálních podmínek v nové potřebě
2. aktivace vývojových potřeb. pro aktivaci těchto potřeb jsou nutné vnitřní předpoklady a vnější podmínky, pro aktivaci těchto potřeb jsou zvlášť vhodná určité období vývoje člověka
3. motivační přesun z cíle činnosti na samostatnou činnost, která k němu vede, provádění činnosti se stává z prostředku cílem (stává se samotnou potřebou)

Coleman - základní lidské potřeby

• potřeba utvoření obrazu o světě a o vlastním místě v něm
• potřeba jistoty
• potřeba sociální závislosti a akceptovanosti
• potřeba sebeúcty a vlastní hodnoty
• potřeba lásky a pozitivního vztahu k druhým

Zájmy

• mezi zájmem a potřebou nejsou ostré hranice
• zájem je vědomě aktivnější a zároveň více vázán na určitý konkrétní předmět
• návaznost zájmu na potřebu
• člověk má především zájem o předmět, který je pro něj potřebný
• ale člověk může mít zájem o předměty a jevy, které přesahují okruh jeho potřeb
• zájmy se od potřeb liší v délce trvání - zájem má trvalejší zaměření, které závisí na osobnosti a na předmětu zájmu
• rozlišuje se bezprostřední zájem o věc a zainteresovanost na tom, co věc (či zájem o ni) člověku přináší
• bezprostřední zájem se může změnit v zainteresovanost na tom, co člověku věc přináší, ale také naopak
• u zájmu se zdůrazňuje rozumová (poznávací) složka, předmětnost (to, čeho se zájem týká)a emocionální složka
• zájem se utváří v konkrétní činnosti člověka a vede k aktivaci organismu
• proto je blízký potřebám, ale u zájmu ta aktivita vychází z racionální zaměřenosti

Hodnoty a hodnotové orientace

• produkty činnosti představují hodnoty
• hodnotově orientují činnost a její cíle
• hodnotový systém je soustava hodnot, kterou jedinec přijímá a která jej svým obsahem přitahuje
• protože se jedná o systém, vztahy mezi hodnotami jsou hierarchicky uspořádány
• na základě přijatých hodnot se u každého člověka utváří osobité zaměření, tj. hodnotová orientace
• hodnoty vstupují do chování a prožívání jako zvnitřněný (interiorizovaný) hodnotový systém, který tvoří základní osnovu individuálního vědomí
• zahrnuje i hodnotový základ světového názoru
• zdroj těchto interiorizovaných hodnot (tj. hodnotových orientací) přesahuje jedince - je objektivní, společenský
• je to dáno - výchovou, životní zkušeností (vlastní i zprostředkovanou), společenskými vlivy
• hodnoty jsou objektivní přírodní a společenské jevy (hmotné či duchovní povahy), které slouží k uchovávání a rozvoji základních vztahů mezi člověkem a společností, člověkem a přírodou, k uchování a rozvoji samotného lidského života
• člověk o ně musí zároveň i usilovat, případně je vytvářet
• z toho důvodu se hodnoty projevují ve specifické motivační podobě hodnotových

orientací, úzce spjatých s potřebami a zájmy

Postoje

• postoj patří do motivace jen z části
• postoj je osvojená psychická dispozice, která trvale charakterizuje výběrovost člověka při přijímání vlivů z vnějšku a při činnosti vůči okolnímu prostředí
• rozlišuje se - emocionální stránka, poznávací stránka, vázanost na určitý druh činnosti
• všechny tyto 3 části jsou podřízeny hodnocení
• postoj je především hodnotící vztah a proto je pro každý postoj charakteristická určitá míra pozitivnosti nebo negativnosti vztahu vůči danému předmětu
• na rozdíl od hodnot je postoj primárně psychickým jevem

• Newcomb - postoj se odlišuje od motivu:
• tím, že postoj není charakterizován nějakým pudovým stavem
• tím, že postoj je označován svým objektem a může být posuzován jako objektově specifický (motivy jsou označovány svými cíli - cílová specifičnost)

• motiv je zaměřen na dosažení cíle, zatímco postoj je zaměřen na svůj objekt
• motiv navozuje aktuální motivační stav, zatímco postoj (jako ustálený vztah jedince k prostředí) navozuje možnost příslušných motivací

Společenská determinace a společenské působení lidské motivace

• otázka, jak společenské determinanty vstupují do lidské motivace a jak sama lidská motivace společensky působí
• má to svůj aspekt individuální, interpersonální, skupinový i celospolečenský
• důležitá je časová dimenze - i u nejjednodušších otázek sebereflexe (kým bych se měl stát, jaký je cíl mé činnosti) včleňuje člověk své individuální motivy a cíle do širší společenské perspektivy
• experimenty ukazují, že přítomnost a různě vzdálená budoucnost se člení podle probíhající či předpokládané činnosti spjaté se společensky významnými událostmi
• častá je motivační mezera mezi blízkou a vzdálenou budoucností
• vnímaní času je také samo motivačním faktorem
• časové meze poskytují rámec, v něm si lidé vybírají cíle

• Carstensenová - když je čas vnímán jako dlouhodobý, je dávaná přednost dlouhodobým sociálním cílům kognitivní povahy
• když je čas vnímán jako krátkodobý, dává se přednost krátkodobým sociálním cílům emocionální povahy
• oblastmi, kde vystupuje sociální determinace a sociální působení motivace je

1. výkonová motivace
2. motiv společné činnosti
3. teorie vnímaného sebeuplatnění

Výkonová motivace

H. A. Murray ji nazval jako potřebu výkonu (need achievement) zahrnoval do ní:

• zvládnout něco obtížného
• zvládnou fyzické objekty, lidské bytosti či ideje
• učinit to co nejrychleji a co nejsamostatněji
• překonat překážky a dosáhnout vysokého standartu
• překonat sám sebe
• být rivalem druhých a předčit je

sociální aspekt je zastoupen soupeřením s druhými, jiní mohou být pomocí při dosahování cíle D. C. McClelland se věnoval systematicky výkonovému motivu. Výkonová aktivita začíná uvnitř osoby potřebou dosáhnout určitého cíle a je doprovázena anticipací úspěchu nebo neúspěchu (návaznost na aspirační úroveň). Dosažení cíle mohou bránit vnější překážky nebo vnitřní nedostatky, což může vést k pozitivním nebo negativním osobním stavům (stejně tak, jako úspěch či neúspěch) H. Heckhausen To nejpodstatnější v jeho pojetí je dosahování standardu excelence; dělat něco, co umíme nejlépe, nebo lépe než dříve, nebo lépe než jiní. Kvantita a kvalita výkonnosti je cílem sama o sobě, a to protože:

• to vyžadují okolnosti
• člověk to vnímá jako závazek
• člověk chce prokázat svou excelentnost
• sociální aspekty jsou zde vyjádřeny velmi zřetelně

McClelland se později zabýval výkonovou motivací celé společnosti (achieving society), resp. Velkých populačních skupin. Inspirací mu byl Max Weber. 

• Weberovo pojetí - původní civilizace vznikla na základě aktivní pracovní etiky, a ta měla zase kořeny v reformačním učení. Předpokládal následující psychologickou souvislost. Výchova dětí v duchu protestantské etiky zdůrazňuje nezávislost a osobní odpovědnost. To vede k vývoji vysokého výkonového motivu, který zase stimuluje zvýšenou podnikatelskou aktivitu. Tato aktivita vede k urychlenému ekonomickému rozvoji s trvalým reinvestováním kapitálových zisků a s užíváním technologických inovací.

Dovedl psychologickou analýzu výkonové motivace až do socioekonomické roviny.

• nedostatek: provádí jednoduchou paralelu mezi výkonovou motivací jedince a výkonovou motivací celé Země

J. W. Atkinson (a D. C. McClelland) Vyšel z předpokladu, že jedincova tendence dosáhnout úspěchu v práci je funkcí 3 faktorů:

• motiv dosáhnout úspěchu
• odhadovaný úspěch v takové činnosti
• incentivní hodnoty úspěchu v takové činnosti

Společný výsledek těchto faktorů je největší, když je úkol považován za středně obtížný. Bude se angažovat v aktivitě se střední pravděpodobností úspěšného výsledku. To však platí, pokud je obecně orientace člověka zaměřena na získávání úspěchu. Hodnota úspěchu je nepřímo úměrná pravděpodobnosti úspěchu v dané činnosti. Pokud je u dané osoby silnější motiv vyhnout se neúspěchu, jde o odlišný proces - hodnota neúspěchu je přímo úměrná pravděpodobnosti úspěchu v dané činnosti. Tato koncepce je větším přiblížením každodenním reálným aktivitám lidí tím, že zavádí dva stejně významné motivy - vyhnout se neúspěchu a dosáhnout úspěchu. Je to zřetel k riskování jako rysu společenských aktivit s různou motivací. Orientace na úspěch nebo vyhnutí se neúspěchu je rozhodnuta už v dětství (zda rodiče děti spíše chválí a podporují nebo zda je za všechno kárají). Máme v sobě obě orientace, ale jedna převažuje. Lidé se snahou vyhnout se neúspěchu si volí buď nejtěžší, nebo nejlehčí úkol, aby se nemuseli stydět za to, že ho nezvládli nebo aby ho zvládli bez rizika. Jedni na sebe chtějí být hrdí, druzí se za sebe nechtějí stydět. Lidé orientovaní na úspěch připisují zvládnutí úkolu sobě, své kompetenci a neúspěch okolnostem; lidé orientovaní na vyhnutí se neúspěchu to mají naopak. M. Hornerová říkala, že dívky a ženy v USA mají strach z úspěchu, protože tím částečně ztrácí své ženství.

Motiv společné činnosti

Člověk má specifickou motivační dispozici k provádění společné činnosti. M. Severová uvádí, proč skupinová činnost přináší větší uspokojení než individuální.

• druhý člověk je potenciálním nositelem kladného vztahu k jedinci a může proto svým chováním uspokojovat jeho potřebu kladného vztahu (potřebu afiliace)
• druhý člověk může zaujímat hodnotící stanovisko k výkonu jedince, může mu projevovat obdiv a uznání, a tím uspokojovat jeho potřebu úspěchu a uznání
• druhý člověk může motivovat jedince k tomu, aby se naučil nebo získal to, co umí nebo získal druhý, aby se mu vyrovnal (společná činnost je tedy potenciálním prostředkem k vyrovnávání se druhému)
• druhý člověk se může uplatnit jako nositel poznatků a hodnocení, která slouží jeho partnerovi jako kritéria správnosti jeho vlastních poznatků a hodnocení

Tím může uspokojovat potřeby sociálního souhlasu, shody s druhými, ověření si názorů, postojů, hodnot, apod. Společná činnost nemusí být skupinovou činností.

M. Brewerová a W. Gardnerová - v jedinci může existovat vedle individuálního já, také sociální já. Toto sociální já může mít opět dvojí podobu:

• jedna podoba se odvozuje od interpersonálních vztahů

• vztahy mezi dítětem a rodičem, milenci, přáteli
• je spojena s interpersonální identitou
• po motivační stránce sem patří potřeba interpersonálního kontaktu

• druhá podoba je odvozena od společné identifikace s nějakou symbolickou skupinou či sociální kategorií

• tato skupinová identita vyžaduje odosobněné sebepojetí
• někteří autoři hovoří o kolektivním já

Janoušek - faktory, aby jedinci byli motivováni právě skupinovým úkolem

• musí být zřetelná souvislost mezi společným úkolem a uspokojováním individuálních potřeb a skupinový cíl musí být jasný (kvůli přijetí skupinou)
• přijetí skupinového cíle za svůj úzce souvisí se skupinovou soudržností
• přijímání skupinových cílů je velmi ovlivněno tím, jak v jaké míře se členové sami podílejí na jejich tvorbě
• vztah individuální potřeby a skupinového cíle se mění v závislosti na dosahování tohoto cíle
• jestliže je skupina trvale neúspěšná, jedinec na její cíle rezignuje, jestliže je úspěšná, individuální cíle jsou s jejími cíli stále více spjaty

Teorie vnímaného sebeuplatnění, vnímaní osobní účinnost (perceived self-efficacy) – A. Bandura

Zahrnuje všechny uvedené druhy motivace (individuální, interpersonální, skupinová). Propojuje motivaci s procesy kognitivními, afektivními a selektivními. Vnímané sebeuplatnění je víra lidí ve vlastní schopnosti organizovat a provádět aktivity, které jsou potřebné k dosažení daných výsledků. Patří sem i efektivnost a uplatnění. Generativní schopnost, v níž dílčí kognitivní, emocionální, sociální a behaviorální dovednosti musí být organizovány a efektivně řízeny, aby sloužily nesčetným účelům. Nestačí mít dílčí dovednosti, je třeba být schopen je integrovat do vhodných proudů činností. Efektivní fungování vyžaduje dovednosti i víry (beliefs) v jejich dobré uplatnění. Víra je klíčovým faktorem v systému lidské kompetence. Víra ve vlastní schopnosti ovlivňuje psychosociální fungování. Vnímané sebeuplatnění je mnohem komplexnější jev než aspirační úroveň. Bandura považuje vnímané sebeuplatnění za komplexnější, než je motivace a rozlišuje 3 druhy kognitivních motivátorů:

• uvědomělé cíle (působí anticipačně)
• očekávané výsledky (působí anticipačně)
• vnímané příčiny úspěchu a neúspěchu (působí retrospektivně)

Je souvislost mezi osobním uplatněním, efektivností, kolektivním uplatněním a sociální změnou. Silný smysl pro osobní uplatnění, efektivnost je podstatný pro úspěšnou adaptaci na změnu. Bez ohledu na to, zda je dosahována individuálně nebo členy skupiny, kteří nasazují své osobní schopnosti pro nejlepší kolektivní využití.

Madsenova teorie motivace

• syntetizuje dosavadní teorie
• motivace jako všeobecný pojem pro všechny dynamické proměnné, zahrnující

• centrální motivaci nebo centrální dynamické procesy
• periferní motivaci

• společný termín jak pro motivující impulzy, tak pro motivující podněty