Psychické zákonitosti a jejich charakter

Hledáním zákonitostí v psychologii se zabývá nomotetický přístup, jak ostatně vyplývá už z jeho názvu (nomos = zákon, zákonitost). Výzkumníci s tímto přístupem se snaží nalézat obecně platné principy a zákonitosti, které jsou společné většímu množství lidí, snaží se své poznatky s pomocí statistických metod kvantifikovat (proto se také jinak nazývá kvantitativní). Tento přístup je protipólem přístupu idiografického (či kvalitativního), který naopak zjišťuje, co je pro člověka jedinečné, a poznává konkrétní osobu více do hloubky.

Pojem „zákonitost“ v psychologii je však potřeba chápat s určitou rezervou. Psychologické poznatky mají totiž ze své podstaty pravděpodobnostní povahu. Psychologie není exaktní vědou, často není možné proměnné exaktně měřit. Můžeme sice měřit např. reakční čas či délku spánku, složitější je to ale už s vnímáním bolesti či emocí, což jsou subjektivní prožitky. V psychologii také často působí velké množství faktorů, které jsou velmi variabilní – každý člověk je determinován biologickými predispozicemi i psychosociálním vývojem, na momentální chování působí dispozice i situace (viz např. reciproční determinismus), roli hraje také například kultura. Je proto velmi obtížné hledat kauzální vztahy mezi proměnnými v psychologii. Dalším důvodem pravděpodobnostní povahy psychologických poznatků je fakt, že pro vyhodnocování a interpretaci dat se většinou jako pomocná metoda používá statistika. Zde jako vodítko užíváme hladinu významnosti, což je jen množství chyb, které jsme ochotni tolerovat – výsledek je tedy založen na pravděpodobnosti.

Přesto však můžeme jmenovat některé efekty a poznatky, které by bylo možné označit jako „zákonitosti“. Následující výčet jistě není kompletní, jsou zde však uvedeny některé důležité psychologické efekty a principy rozdělené do jednotlivých oblastí psychologie.

Obecná psychologie

Jelikož obecná psychologie se často zabývá tématy souvisejícími s biologií a fyziologií člověka, která není tak variabilní a obtížně měřitelná jako např. lidské pocity a myšlenky, je možné zde nalézt také asi největší množství zákonitostí.

Čití

Proces čití, tedy získávání jednoduchých senzorických informací z okolního prostředí, byl v 19. století hlavní oblastí zájmu psychofyziky. V rámci této disciplíny byly formulovány a kvantifikovány některé zákonitosti překlápění fyzikálních vlastností světa do vnitřní reprezentace.

Při zaznamenávání senzorických informací se uplatňují počitkové prahy. Dolní neboli absolutní počitkový práh (pojem zavedl Gustav T. Fechner) označuje minimální velikost podnětu, při které dokážeme podnět zaregistrovat, resp. kdy jej zaregistrujeme v 50 % případů. Níže jsou uvedeny minimální počitkové prahy pro jednotlivé smyslové modality:

• zrak: plamen svíčky za jasné tmavé noci až na 50 km
• sluch: tikot hodinek ze vzdálenosti 6m v tichém prostředí
• chuť: čajová lžička cukru rozpuštěná v 10l vody (gram soli v 500l)
• čich: kapka parfému rozptýlená do prostoru třípokojového bytu
• hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1cm

Dalším důležitým pojmem je rozdílový práh. Ten označuje nejmenší rozlišitelný rozdíl mezi dvěma podněty (v angličtině just noticeable difference, JND), které vedou ke vzniku dvou samostatných počitků. Svými experimenty zde přispěl především Ernst H. Weber, na základě jehož zjištění byl formulován Weberův zákon. Ten popisuje, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti počátečního podnětu. Když tedy Weber dával lidem porovnávat váhu závaží, u lehkého závaží byli participanti schopni rozlišit mnohem menší rozdíl mezi závažími než u těžších (např. rozdíl 1g mezi 1g a 2g závažími postřehneme, kdežto mezi 100g a 101g nikoli). Tento zákon následně matematicky formalizoval Fechner, který vyjádřil, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu, neboli abychom vnímali rostoucí intenzitu lineárně, musí růst objektivní intenzita podnětu exponenciálně. Dále tento zákon rozpracoval Stanley S. Stevens, který použil metodu přímého odhadu, při níž pozorovatel připisuje podnětům svůj subjektivní odhad intenzity. Na základě toho Stevens zjistil, že Weberův zákon neplatí pro všechny druhy podnětů. Při vnímání intenzity elektrického šoku platí opačná závislost, tedy participanti vnímají i malý nárůst intenzity jako mnohonásobně větší. Při vnímání délky úsečky na intenzitě počátečního podnětu nezáleží a subjektivně vnímaný nárůst délky odpovídá objektivnímu (čím delší je úsečka, tím je odhad větší). Pro hodnocení intenzity světla pak Stevens zjistil platnost závislosti popsané Weberem. Tyto rozdíly ve vnímání mají pravděpodobně význam pro ochranu organismu: vysokou intenzitu světla vnímáme méně citlivě, což chrání náš zrak, naopak intenzitu elektrických šoků vnímáme intenzivněji, abychom byli upozorněni na jejich nebezpečnost.

Jako další zákonitost spojenou s čitím můžeme jmenovat Purkyňův efekt, který se týká adaptace oka na tmu a s tím související změny vidění barev. Při denním světle (fotopické vidění) zajišťují vidění především čípky, které jsou citlivé na vlnové délky 400-750 nm a díky nimž jsme tedy schopni vnímat barvy. Ve tmě (skotopické vidění) zajišťují vidění pouze tyčinky, které jsou citlivé maximálně na vlnovou délku 500 nm a díky nim tedy vnímáme spíše jen změny jasu. Když za soumraku dochází k přechodu mezi těmito dvěma stavy (mezopické vidění), jsou postupně více využívány tyčinky a vnímáme tedy výrazněji kratší vlnové délky (např. modrá barva), naopak barvy delších vlnových délek (např. červená) přestáváme rozlišovat. Celkově v důsledku toho barvy za šera rozeznáváme poměrně špatně a vše se nám může zdát laděné do modra.

Vnímání

Vnímání je možné charakterizovat jako zpracování a interpretaci senzorických počitků do vjemů. Při tomto procesu se uplatňují zákonitosti, které vnímání usnadňují a zefektivňují, ačkoli mohou někdy vést i k omylům (viz např. zrakové iluze).

V rámci procesu vnímání jsou senzorické vjemy seskupovány do smysluplných celků. Výzkumníci zastávající přístup tvarové psychologie popsali zákony organizace percepčního pole, kterými se toto organizování senzorických informací řídí. Nejvýznamnějším z nich je tendence rozdělovat vjemové pole na figuru a pozadí. Figura představuje to, na co zaměřujeme pozornost, co je zřetelné, výrazné a u čeho vnímáme detaily, pozadí naopak nevnímáme tak ostře. Přepínáním pozornosti (ať už intencionálním či nezáměrným) můžeme přepínat mezi figurou a pozadím, kdy z pozadí se stává figura a naopak. Níže jsou ve výčtu uvedeny další gestalt zákony vnímání, které popsal Max Wertheimer:

• zákon pregnantnosti (dobrého tvaru): nedokončené struktury vnímáme jako dokončené, tendence dotvářet vjem na základě zkušeností, např. přerušovaný trojúhelník je přesto vnímán jako uzavřený celistvý trojúhelník
• zákon blízkosti (proximity): objekty, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek (v prostoru nebo v čase), např. souhvězdí, řádky v knize
• zákon podobnosti: jako celek vnímáme předměty, které jsou podobné, např. tučně vytištěná slova v textu
• zákon uzavřenosti: jako celek vnímáme to, co je něčím ohraničeno, např. text v závorkách
• zákon kontinuity (dobré křivky): dvě úsečky vedle sebe s mezerou mezi spíše vnímáme jako jednu křivku, ve sluchové modalitě např. schopnost sledovat melodii
• zákon společného osudu: jako celek či figuru vnímáme objekty pohybující se stejným směrem, např. auta jedoucí jedním směrem vnímáme jako jeden proud

V souvislosti s gestalt zákony vnímání byl také popsán efekt Zeigarnikové, který se týká paměti. Bljuma Zeigarniková, doktorandka Kurta Lewina, popsala na základě experimentu v roce 1927 jev, kdy si snadněji pamatujeme nedokončené úkoly než dokončené. Způsobeno je to nejspíše tenzí, která nemůže být kvůli nedokončení úkolu uvolněna.

V tématu vnímání pohybu je předmětem výzkumu mimo jiné vnímání zdánlivého pohybu. V této oblasti Wertheimer objevil v roce 1910 zákonitost, kterou označil jako fí-fenomén – jinak také stroboskopický efekt dle přístroje stroboskop, s jehož pomocí Wertheimer fenomén demonstroval. Vypadá tak, že při prezentaci dvou vizuálních podnětů s krátkou časovou frekvencí za sebou je nevnímáme jako dva nezávislé a oddělené podněty, ale vnímáme, že se jeden podnět přesouvá z místa na místo. Tento jev vzniká, pokud je časový interval mezi podněty 30-200ms. Vysvětlením je fyziologie (konkrétně setrvačnost) lidského oka. Tento jev umožňuje např. vnímat sérii nespojitých obrazů (např. promítání filmu) jako souvislý pohyb.

Percepční stálost je možné zmínit jako další zákonitost související s vnímáním. Je to vlastnost, díky které vnímáme tvar, barvu, jas či velikost objektů jako konstantní, přestože se mění podmínky jako osvětlení, vzdálenost, úhel pohledu apod. U tvaru a barvy je možné tento jev vysvětlit především jako výsledek učení, kdy si na základě zkušenosti vytváříme mentální reprezentace objektů, které díky tomu následně dokážeme rozeznat ve všech možných světelných podmínkách i ze všech úhlů (např. trávu vnímáme jako zelenou i při východu a západu slunce). To neplatí, pokud objekt vidíme poprvé – např. v obchodě se nám může barva oblečení jevit jako jiná než následně na denním světle. U velikosti pak jde částečně také o vrozený nervový proces týkající se přenosu obrazu na sítnici. Percepční stálost nám velmi usnadňuje vnímání okolního světa, zároveň však díky ní můžeme podlehnout různým zrakovým iluzím.

Další důležitou zákonitostí vnímání je holistické vnímání tváří. Ukázalo se, že tváře nevnímáme stejně jako jiné objekty. V lidské tváři totiž nevnímáme jednotlivé prvky, ale spíše ji vnímáme jako integrovaný celek, což umožňuje rychlejší zpracování, protože může probíhat paralelně. Jedním z dokladů je, že když je tvář otočená „hlavou dolů“, rozeznáváme ji mnohem hůře, než když jsou takto otočené jiné objekty. Také mnohem hůře rozeznáváme části obličeje prezentované izolovaně, než např. část domu. Není však jasné, zda k tomuto efektivnímu holistickému zpracování dochází proto, že jsou pro nás tváře evolučně významné, nebo proto, že v nich máme největší expertizu. Fusiformní tvářová oblast (fusiform face area, FFA), která je selektivně při rozpoznávání tváří aktivována, byla totiž aktivována např. i u ornitologů při rozpoznávání ptáků.

Pozornost

Jednou z vlastností pozornosti je selektivita. Díky této vlastnosti se do našeho vědomí dostanou pouze určité informace z vnějšího (či vnitřního) světa a ostatní dokážeme ignorovat. Průkopníkem ve zkoumání selektivní pozornosti byl Edward C. Cherry, který poukázal na fenomén koktejlové party (coctail party phenomenon). Ten popisuje situaci, kdy na hlučném večírku dokážeme sledovat konverzaci s druhým člověkem a odstínit ji tak od okolního hluku. Když však uslyšíme někde v okolí např. naše jméno, zpozorníme a zaznamenáme to, přestože jsme danou konverzaci předtím ignorovali, dojde k tzv. průlomu. Jsme také schopni si nějakou pro nás zajímavou konverzaci z okolí vybrat a soustředit svou pozornost na ni, přestože pořád zdánlivě nasloucháme našemu původnímu konverzačnímu partnerovi. Cherry tento jev zkoumal metodou stínění (shadowing) a metodou dichotic listening.

O vysvětlení selektivní pozornosti se následně snažilo mnoho výzkumníků. Příkladem může být Donald E. Broadbent a jeho teorie časného filtru, Anna Treismanová a teorie oslabení nebo teorie pozdního filtru od Deutsche a Deutschové. Obecně experimentální důkazy existují pro časnou i pozdní selekci, záleží pravděpodobně na typu podnětu. Daniel Kahneman pak přišel s kapacitním modelem, který nepopisuje pozornost jako filtr, ale jako celkovou kapacitu, kterou rozdělujeme mezi různé činnosti na základě našich intencí, dispozic, arousalu a zpětné vazby, jak se nám činnost (ne)daří. Zde se při výzkumu užívá dual-task metoda, přičemž ne všechny činnosti jsou aditivní – např. hrát na klavír a uklízet není fyzicky možné. Kahneman také hovoří o tom, že celkovou kapacitu je možné změnit např. tréninkem činností. Jiní autoři (např. Wickens či Hirst a Kalmar) hovoří o tom, že pozornost není závislá pouze na jednom centrálním zdroji, ale je několik druhů či modulů pozornosti, které můžeme paralelně přiřazovat různým podnětům, přičemž jednodušší je to u činností, které nezaměstnávají stejné kognitivní procesy.

Zrakové vyhledávání popisuje proces, při kterém vyhledáváme cíl mezi distraktory. Treismanová a Gelade popsali rozdíl mezi vyhledáváním podle jednoho rysu a podle spojení více rysů. Když vyhledáváme podle jednoho rysu (např. podle barvy, červený objekt mezi modrými), vystačíme si s předpozornostním zpracováním (feature search), dochází k paralelnímu zpracování a čas nenarůstá s počtem objektů. Když však potřebujeme při vyhledávání spojit více rysů (např. podle barvy a tvaru, červený trojúhelník mezi červenými čtverci a modrými kolečky), potřebujeme zapojit zaměřenou pozornost a prohledáváme jeden objekt po druhém (sériové zpracování), kdy čas lineárně narůstá s počtem objektů (conjunction search).

Paměť

Jedním z prvních výzkumníků zabývajících se systematicky pamětí byl Hermann Ebbinghaus. Sám na sobě dělal např. výzkumy, kdy se učil a následně si po různých časových intervalech vybavoval nesmyslné slabiky. Časové intervaly se pohybovaly od několika minut po 31 dní. Ebbinghaus takto zjistil mimo jiné to, že zapomínání je největší v prvních minutách a hodinách po osvojení materiálu a v dalších dnech se zpomaluje. Výsledná (Ebbinghausova) křivka zapomínání má tedy logaritmický spíše než lineární tvar.

Při ukládání podnětů do paměti je také možné jmenovat určité zákonitosti. Jednou z nich je efekt sebereference, který vyjadřuje, že lidé si lépe zapamatují podněty vztažené k vlastní osobě než podněty neutrální. Například při úkolu zapamatování přídavných slov si je nejlépe pamatovali účastníci, kteří je měli posuzovat z hlediska vhodnosti popisu jejich vlastní osoby. Pamatovali si je dvakrát lépe než účastníci, kteří tato slova posuzovali z hlediska sémantiky (zda dané slovo znamená to samé jako…) a ještě lépe než při fonetickém posuzování (zda se slovo rýmuje s…) či strukturním posuzování (zda obsahuje velká písmena). Na základě výzkumů je pravděpodobné, že tento efekt funguje díky dobré organizovanosti a propracovanosti materiálu a informací týkajících se vlastní osoby a self obecně. S takovými informacemi pracujeme každý den a novou informaci tak můžeme do tohoto konceptu snáze uložit a díky četným asociacím následně lépe vybavit.

Při ukládání do paměti se projevuje také efekt pořadí, konkrétně efekt primárnosti a efekt novosti. Při zapamatování seznamu slov si nejlépe pamatujeme slova z konce seznamu, trochu hůře slova ze začátku seznamu a nejhůře slova z prostředka. Konec seznamu si pamatujeme dobře díky tomu, že tato slova máme ještě v krátkodobé paměti (efekt novosti). Začátek seznamu si pamatujeme relativně dobře díky tomu, že tato počáteční slova máme tendenci si mezitím opakovat, takže se mohou již uložit do dlouhodobé paměti (efekt primárnosti).

Pojmy jsou v paměti organizované také dle určitých zákonitostí. Konkrétně jsou organizované do hierarchie pojmů, kdy máme pojmy v paměti uložené ve třech kategoriích: nadřazené (např. nábytek), základní úrovně (např. židle) a podřazené (kancelářská židle). Funguje zde přitom princip kognitivní ekonomie, kdy vlastnosti objektů máme uložené u pojmu té úrovně, pro kterou jsou specifické. Například u kanárka máme přiřazené, že hezky zpívá, že má křídla máme uložené u pojmu pták a že dýchá máme uložené u nadřazeného pojmu zvíře. Nemusíme tak mít uložené v paměti u každého pojmu všechny informace. Nejčastěji přitom užíváme pojmy základní úrovně, které jsou více informativní než nadřazené a zároveň více specifické než podřazené pojmy. Ve své expertní oblasti však naopak častěji používáme pojmy podřazené (např. ornitolog při pojmenovávání různých druhů ptáků). S touto organizací sémantické sítě potom souvisí také rychlost jejího prohledávání, kdy rychleji bychom měli posoudit tvrzení, která jsou v síti blíže (např. rychleji posoudíme otázku „Umí kanár létat?“, než otázku „Je kanár zvíře?“). Zjistilo se však, že to neplatí u všech pojmů a byly formulovány alternativní teorie (více viz článek o vytváření pojmů).

Spíše s imaginací pak souvisí asociační zákony vycházející ze směru asocianismu z 18. století. Ty vyjadřují zákonitosti asociování obsahů v naší mysli. Zákon podobnosti vyjadřuje, že se nám asociují podobné objekty, události apod., např. obrazy od jednoho autora. Podle zákona kontrastu si asociujeme ale také přesné opaky – např. den a noc, černá a bílá. Zákon dotyku v prostoru říká, že si vybavíme události spojené s určitým místem, zákon dotyku v čase podobně spojuje události v čase (ať už současné či po sobě následné). Zákon kauzality pak popisuje, že při pohledu na určitý jev si asociujeme jeho příčinu, např. když vidíme rozbitou skleničku, představíme si, jak spadla. K těmto zákonům pak Thomas Brown v 19. století přidal ještě principy živost, častosti a novosti – tedy čím je asociace novější, čím častěji se opakuje a čím je emočně více nabitá, tím snáze se vybaví.

Jazyk

V oblasti jazyka a řeči můžeme jmenovat například následující dva efekty. Prvním je Ganongův efekt, který popisuje, že nejednoznačný foném máme tendenci vnímat jako smysluplné slovo. Je tak příkladem sestupného (top-down) procesu, který se spolu se vzestupnými (bottom-up) procesy uplatňuje při rozpoznávání slov v řeči.

Druhým efektem souvisejícím s řečí je McGurkův efekt, který popisuje důležitost využití vizuální informace z pohybu rtů při vnímání řeči. Pokud získáváme slyšené a vizuální informace, které nejsou v souladu, interpretujeme je někdy ve prospěch vizuální informace, někdy jako kompromis mezi oběma signály. Když uslyšíme např. „pa“ a přitom uvidíme rty, jak vyslovují „fa“, subjektivně budeme vnímat slabiku jako „fa“. Pokud zavřeme oči, uslyšíme správně „pa“. Výsledný vjem však může být i úplně jiný, smíšený, např. slyšíme „ga“, vidíme „ba“ a subjektivní výsledný vjem je „da“.

Učení

Učení je možné vymezit jako jakékoli změny, které vycházejí ze životní zkušenosti. Ne všechny změny člověka jsou způsobené učením, podílí se na nich také biologické zrání, stárnutí, zranění či užívání návykových látek. Učení je možné rozdělit na několik druhů, přičemž v základu rozlišujeme učení jednoduché, které máme společné s dalšími živočichy (např. habituace, senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování), a specificky lidské (učení vhledem, sociální, intelektuální, senzomotorické). V oblasti učení existuje opět mnoho zákonitostí.

Habituace a senzibilizace jsou geneticky naprogramované elementární typy učení. Při habituaci si organismus přivyká na působící podnět, který není ani užitečný, ani nebezpečný, takže na něj přestává reagovat. Například lovecký pes si takto přivyká na výstřely z mysliveckých pušek. Když jsou podněty nepředvídatelné a proměnlivé, tak však k habituaci dojí nemusí (např. chrápání). Naopak senzibilizace znamená, že při opakovaném působení podnětu organismus reaguje postupně více. Je možné sem zařadit i tzv. „zahřívací efekt“, kdy podnět nespouští hned silnou reakci, ale ta se aktivuje pomalu a postupně. U nebezpečných podnětů to může mít obranný význam, ale u užitečných je funkce senzibilizace méně jasná. Se senzibilizací souvisí také priming, kdy krátkodobá neuvědomovaná prezentace stimulu může ovlivnit následné reakce, rychlost pochopení následujícího stimulu či citovou odezvu na něj.

Dalším geneticky naprogramovaným typem učení je imprinting. Při tomto učení stačí jediná expozice podnětu, aby byl jeho mentální obraz na celý život „vtisknut“ do paměti jedince. Imprinting neprobíhá po celý život, ale pouze v senzitivní neboli kritické vývojové periodě v rané fázi života jedince. Jako zákonitý proces byl objeven Konradem Lorenzem u mláďat husy velké (později obecně u ptáků). Když Lorenz o mláďata v prvních hodinách po vylíhnutí pečoval, vtiskla si ho jako svého rodiče a všude jej pak následovala, přičemž po 24 hodinách je toto chování již nevratné. Imprinting tedy slouží k zapamatování si příslušníků svého druhu, především rodičů a také budoucích sexuálních partnerů. U lidí není kritická vývojová perioda takto jasně ohraničená, avšak je možné sledovat podobný proces při učení se mateřskému jazyku. Dokladem mohou být záznamy o vývoji řeči tzv. vlčích dětí vyrůstajících mimo lidské společenství.

Zákonitosti existují také v rámci klasického i operantního podmiňování. Klasické podmiňování je formou asociačního učení, kdy se spojují vrozené reakce s novými podněty. Jednou ze zákonitostí zde je různá efektivita načasování podmiňování. Bylo zjištěno, že nejefektivnější je odložené neboli opožděné podmiňování, při kterém je nejprve prezentován podmíněný podnět (např. světlo) a po určitém časovém intervalu se přidá nepodmíněný podnět (např. potrava). Toto je také způsob, který používal I. P. Pavlov při svých experimentech. O něco méně efektivní je stopové podmiňování, při kterém je mezi prezentací podmíněného a nepodmíněného podnětu ještě krátká pauza. Nefunkční je pak současné podmiňování, při kterém jsou oba podněty prezentovány současně, i zpětné podmiňování, kdy je prezentován nejprve nepodmíněný podnět a až následně podmíněný. V obou posledně zmíněných případech je podmíněný podnět pouze nevýznamnou kulisou. U klasického podmiňování je možné zmínit také např. Garciův efekt, který popisuje vznik chuťové averze. Po jediném spojení určitého jídla s nevolností (byť spolu reálně souviset nemusí) vznikne chuťová averze na danou potravu, která může trvat až do konce života. Tento jev se vyskytuje u zvířat i u lidí a představuje evoluční důležitost vyhnutí se jedovaté potravě.

Operantní (instrumentální) podmiňování je typem učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu. Jedním z prvních výzkumníků v této oblasti je Edward L. Thorndike, který na základě svých experimentů formuloval několik zákonitostí. Zákon efektu říká, že takové chování, které vede k uspokojení, se později v dané situaci vyskytne pravděpodobněji než chování, které k uspokojení nevede. Tímto vysvětloval učení pokusem a omylem, kdy určité chování se stává nástrojem (instrumentem) k dosažení uspokojení. Zákonem cviku Thorndike vyjádřil, že spojení mezi podnětem a chováním bude o to silnější, čím častěji bude docházet k jejich spojení. Zákon pohotovosti pak vyjadřuje, že úspěšné chování záleží i na motivovanosti jedince. V rámci operantního podmiňování lze také jmenovat nejefektivnější přístup z hlediska načasování zpevnění, a tím je nepravidelný poměr k počtu reakcí. Při tomto způsobu podmiňování se jedinec snaží svým chováním získat kladnou reakci konstantně, jelikož nikdy neví, kdy odměna přijde nebo zda byl přísun kladných podnětů zastaven (na rozdíl od např. nepřetržitého odměňování). V souvislosti s operantním podmiňováním je možné jmenovat také efekt kontrastu. Ten vyjadřuje, že při odměňování závisí na počáteční úrovni ohodnocení, která nastavuje naše očekávání a vůči které je pak zvýšení či snížení kontrastní. Například při postupném zvyšování platu výkonnost spíše stoupá, než když je plat od začátku vysoký, ale neměnný.

Edward C. Tolman vnesl do behavioristického pohledu na učení více kognitivní pohled, když přišel s problematikou latentního učení. Zjistil totiž, že krysy se učily v bludišti orientovat, i když na konci nebyla žádná odměna, že si vytvářely kognitivní mapu bludiště, která jim v následných pokusech usnadňovala a urychlovala hledání správné cesty. Dle Tolmana tedy při cestě v bludišti nejde pouze o osvojení sekvence pohybů, ale o učení se jeho prostorového uspořádání.

Dalším typem učení je učení vhledem, které popsal především gestaltista Wolfgang Köhler. Ten oponoval behavioristům a tvrdil, že učení a řešení problémů nemusí probíhat pouze reproduktivně, tedy opakováním náhodně úspěšných pokusů. Popsal, že při učení se může projevit také vhled, tedy změna vnímání vztahů a souvislostí v daném problému. Tato změna probíhá podobně jako vznik dobrého tvaru, dochází k ní náhle, spontánně. Je často provázena tzv. aha-efektem, tedy prožitkem náhlého pochopení a vyřešení problému. Jedinec však musí mít možnost vidět problém jako celek, vnímat vztahy mezi jeho jednotlivými složkami, aby mohlo ke vhledu dojít.

Nakonec specificky lidským typem učení je mimo jiné sociální učení, v rámci kterého Albert Bandura popsal observační učení. Dle Bandury se jedinec nemusí učit pouze přímým odměňováním či trestáním, ale také díky zástupnému zpevňování. To znamená, že si můžeme vytvořit očekávání ohledně efektivnosti našich aktivit prostřednictvím observace důsledků chování druhých lidí jakožto modelů. Máme pak tendenci napodobovat spíše model, jehož chování bylo odměněno, než ten, který byl potrestán. Pokud nejsou u chování modelu přítomné žádné přímé pozitivní či negativní důsledky, máme tendenci napodobovat chování jedinců atraktivních a úspěšných. Tyto vlastnosti totiž vnímáme tak, že daný jedinec je celkově odměňovaný a vhodný k napodobení.

Myšlení – rozhodování

Rozhodování je proces výběru mezi několika možnostmi. Ideálně by tento proces měl probíhat tak, že zvážíme subjektivní hodnotu dané možnosti a pravděpodobnost, s níž může nastat. Z mnoha výzkumů však vyplývá, že lidé se nerozhodují zcela racionálně a systematicky, nýbrž užívají různé „zkratky“, mimo jiné i tzv. heuristiky. Ty jsou odhadem či zkusmým řešením problému v situaci, kdy nemáme dostatek informací. Šetří náš čas a mohou vést ke správnému řešení situace, avšak často mohou vést naopak k chybnému rozhodnutí. Jejich výzkumu se věnovali především Amos Tversky a Daniel Kahneman. Dále budou uvedeny některé z těchto heuristik a kognitivních omylů a zkreslení, pro další viz např. odpovídající článek na anglické Wikipedii.

Heuristika reprezentativnosti popisuje jev, kdy za pravděpodobnější považujeme to, co je více typické. Například u řady hodů mincí (panna = P, orel = O) považujeme za pravděpodobnější řadu OPPOPO než PPPOOO, protože pro nás představuje více typicky náhodnou sekvenci hodů. Obě řady jsou však ve skutečnosti stejně pravděpodobné. Tento jev také může za to, že hráč rulety očekává, že pokud se už pětkrát zastavila kulička na červené, musí se příště zastavit na černé. Přitom však pravděpodobnost těchto jednotlivých náhodných jevů je stále stejná, na sobě vzájemně nezávislá.

S heuristikou reprezentativnosti souvisí také ignorování informace o základním poměru. Když například máme rozhodnout, jaké ze dvou povolání člověk pravděpodobněji vykonává a dostaneme přitom informaci o základním poměru obou povolání v populaci a popis daného člověka, máme tendenci rozhodnout se spíše podle reprezentativnosti daného popisu pro určité povolání, než racionálně podle základního poměru. Podobně funguje také ignorování pravidla konjunkce. To popisuje zkreslení, kdy považujeme za pravděpodobnější spojení dvou jevů než výskyt jednoho z nich samostatně. Opět tedy při popisu určitého člověka dáme spíše na náš dojem reprezentativnosti popisu a řekneme například, že pravděpodobnější je, že určitá osoba je feministická úřednice než pouze úřednice, přestože statisticky je pravděpodobnější méně omezená možnost (úřednice) bez ohledu na popis dané osoby.

Heuristika dostupnosti popisuje jev, kdy považujeme za pravděpodobnější to, u čeho si snáze vybavíme z paměti relevantní příklady. S touto heuristikou se ve svém každodenním životě můžeme často setkávat, přičemž může být efektivní (co si snáze vybavíme, je běžnější a tedy i pravděpodobnější), ale může také vést k přecenění pravděpodobnosti určitých jevů. Média nás často informují o různých dopravních nehodách, kriminálních zločinech či výhrách v loterii, takže lidé často četnost těchto jevů nadhodnocují, jelikož si je snadno vybaví z paměti.

Efekt ztracených investic je kognitivním omylem, se kterým se v běžném životě také můžeme často setkat. Týká se situace, kdy pokračujeme v činnosti pouze kvůli ospravedlnění již vynaloženého úsilí a financí, přestože to vede k dalšímu investování do dané činnosti a ztráta tedy ještě narůstá. Když si například člověk koupí lístek do kina a v průběhu filmu zjistí, že se mu vůbec nelíbí, často raději zůstane až do konce, aby neměl pocit, že jsou to vyhozené peníze, když z kina odejde. Přitom však utrácí svůj další čas a nejspíše bude mít i horší psychické rozpoložení.

Dalším významným a častým zkreslením je konfirmační zkreslení. Máme tendenci více důvěřovat argumentům a důkazům, které jsou v souladu s naším předchozím přesvědčením a také si je lépe pamatujeme. Naopak informace, které nejsou v souladu s našimi názory, máme tendenci ignorovat a podceňovat, případně si nejednoznačné informace interpretujeme tak, aby v souladu s naším přesvědčením byly. Snažíme se tedy spíše své hypotézy potvrzovat než vyvracet, což však často vede k chybným úsudkům a rozhodnutím. Projevuje se to například i ve Wasonově úloze výběru, kde mají lidé rozhodnout, zda platí určité pravidlo na základě otočení dvou karet. Ve většině případů však otočí právě takové karty, které by pouze potvrdily dané pravidlo, což neříká nic o tom, že by jinou kartou nemohlo být porušeno.

Dunning-Krugerův efekt je dalším příkladem kognitivního zkreslení a omezené lidské racionality. Jedinci, kteří vědí relativně málo a spíše nejsou kompetentní, mají tendenci své vědomosti a kompetence přeceňovat. Naopak lidé kompetentní se spíše podceňují. Když jsou potom konfrontováni se svým skutečným výsledkem v porovnání s ostatními, kompetentní lidé svůj odhad posunou k více realistickému, ovšem nekompetentní se stejným způsobem přeceňují i nadále. Vysvětlením tohoto efektu může být, že lidé, kteří mají málo znalostí, jich nemají dost na to, aby dokázali posoudit vlastní (ne)správnost.

Posledním zde zmíněným kognitivním zkreslením je Forerův či Barnumův efekt. Ten označuje jev, kdy lidé považují za přesný popis své osoby jakékoli obecné a vágní popisy, které by ve skutečnosti mohly popisovat kohokoli. Barnumův se nazývá podle majitele cirkusu P. T. Barnuma, který byl mistrem v psychické manipulaci, Forerův dle B. R. Forera, psychologa, který efekt popsal. Tento fenomén využívají především různí astrologové a věštci. Vysvětlením jeho fungování může být snaha nacházet v informacích smysl, selektivní myšlení či subjektivní validace.