Šu

Jméno

Pro význam jména boha Šua (v řecké variantě se objevuje jako Sós) existuje několik možných výkladů. Může znamenat "Ten,který se zvedá", nebo také "Prádzný" či "Prázdnota" či "Prostor", případně "Ten, který vysušuje". Slovo šu se v egyptských textech používá též jako výraz pro světlo, a to od dob Střední říše. Šu byl bohem, který představoval všechny výše zmíněné aspekty.

Ikonografie a sféry vlivu

Šu představoval vzduch, světlo, ale byl spojován i s dalším atmosferickými jevy. Jako personifikace těchto aspektů bývá zobrazován jako mužská postava s pštrosím perem, které je zároveň hieroglyfem jeho jména, nad hlavou, od Nové říše se pak objevuje sotjící na Gebovi, který představuje zemi, a podpírající tělo bohyně Nut, představující nebesa. Může být též zobrazen v podobě lva, případně muže se lví hlavou.

Mýty a funkce

Šu v rámci héliopolské kosmogonie Šu se v egyptských mýtech objevuje především v rámci héliopolské kosmogonie, v níž spolu se svou partnerkou, bohyní Tefnut, figurují jako první božstva, která stvořil sluneční bůh Atum, a to tak, že je vyplivl a vykašlal. Tento příběh vychází ze slovní hříčky s egyptskými slovesy "plivat" a "kašlat", která znějí podobně jako jména Šua a Tefnuty. Šu představoval světlo a vzduch, a Tefnut jeho opak. Jelikož se jedná o první stvořený pár, mohou též představovat dualitu jako takovou, a mohou představovat např. východ a západ, slunce a měsíc, atp.

Potomci Šua a Tefnut byli Geb a Nut, představující zemi a nebesa. Podle dalšího mýtu byli Geb a Nut pevně spojeni, a Šu je od sebe oddělil, což se zvláště od dob Nové říše často objevuje i na zobrazeních.

Spojistost s panovníkem Tento bůh se také v některých textech objevuje jako nástupce stvořitelksého božstva a panovník. Skuteční panovníci tak bývali mj. považováni za nástupce Šuovy.

Zásvětí V rámci představ o posrmtném životě se Šu většinou objevuje jako pomocník a ochránce zesnulého. V Textech pyramid jsou zmiňována "Šuova jezera", v nichž se zemřelý panovník očišťuje. V Textech pyramid i v Textech rakví je Šu také zmiňován jako božstvo, která pomáhá zemřelému vystoupat na nebesa, ať už se jedná o zmínky o Šuových kostech oblaka), po kterých dotyčný stoupá, nebo například zmínky o Šuově žebříku, který plní obdobnou funkci. Šu se však v rámci zásvětí objevuje i ve svém temnějším aspektu, neboť v některých textech najdeme skupinu bytostí, označovaných jako "Šuovi kati", které zemřelého ohrožují a proti nimž se musí bránit. Především v podsvětních knihách Nové říše se Šu objevuje jako jedno z božstev, které chrání Rea na jeho plavbě podsvětní říší před jeho nepřítelem, hadem Apopem.

Spojitost s dalšími božstvy a synkreze Šu se objevuje ve spojistostmi s měsíčními božstvy, jako např. Thovtem nebo Chonsuem, což se pravděpodobně odvíjí od jeho vztahu ke světlu a od představy Šua a Tefnuty jako slunce a měsíce (přičemž to, kdo představuje které z těchto nebeských těles, se může různit). Někdy bývá spojován s ochranitelských božstvem Besem. Objevuje se též v souvislosti či synkrezi s Inhuretem, který měl přivést zpět z pouště uprchlou lví bohyni, představující Reovo oko, a která může být též ztotožňována s Tefnutou. V textech se též objevují zmínky o Šuově ba, které může představovat např. bůh Chnum nebo beraní božstvo Banebdžed. Řekové Šua ztotožňovali s Áreem.

Kult

O kultu Šua před Novou říší nejsou téměř žádné doklady. POzději byli Šu a Tefnut uctívání především v Leontopoli podobě dvou lvů (Ruti). V římské době byli ztotožnění se souhvězdím Blíženců.