Sociální motivace

studiem sociální motivace se zabývá sociální psychologie

Obsah

1 Vymezení
2 Motiv - pohnutka
3 Cíl
- 3.1 Vůle
- 3.2 Aspirační úroveň
4 Koncepce motivů
5 Faktory motivace a jejich sociální povaha
6 Společenská determinace a společenské působení lidské motivace

Vymezení

motivace v sociálním kontextu je determinací motivačních procesů kulturními a sociálními vlivy a jejich působení na motivačně dispoziční strukturu
součástí problému je i regulační funkce motivace v sociálním chování
k teoriím motivace viz psychologie osobnosti
významný pro vývoj motivace je socializační proces
potřeby dítěte jsou uspokojovány prostřednictvím druhých a ti pak mají možnost usměrňovat jeho vývoj
společnost vyžaduje na jedinci určité chování, které je určeno jeho pozicí, konkrétním projevem tohoto chování je role
rozhodujícím činitelem socializace motivace jsou druzí lidé rodina, škola, ...

Motivace a učení

lidská motivace je ovlivňována jednak biochemickými procesy, jednak učením
jedná se o afektivní učení, tedy získávání kladných či záporných afektivních zkušeností
může se tak dít záměrně či spontánně
spontánní učení probíhá skrze modifikování některých postojů a potřeb a sice skrze nápodobu a identifikaci, při nichž probíhá, aktualizace probíhajících motivačních procesů, osvojování motivačních struktur
regulace se děje skrze sociální selekci, posilování, či odmítání celkových nebo dílčích výsledků spontánního učení
obdobně se reguluje i záměrné učení, záměrnou regulací

Motivace a socializace

do vývoje motivace zasahují druzí lidé utvářením postojů a hodnot dítěte, a to působením na vývojové potřeby dítěte např. vhodný výběr hraček
během socializace dochází jejím působením ke konkretizaci motivačních procesů, integrují se jednodušší do složitějších
v průběhu dochází k růstu schopnosti autoregulace motivace, tedy schopnosti oddalovat, omezovat, eventuálně potlačit uspokojení dané potřeby
procesy motivace mohou být nahrazeny volním úsilím a rozhodnutím
kromě procesů motivace jsou socializací ovlivňovány i samotné motivačně dispoziční struktury

Motivace a sociální chování

motivace sociálního chování, je zvláštní kapitolou motivačních procesů
sociální interakce zde vystupuje jako regulační mechanismus lidského chování
je prostředkem výměny při uspokojování různých potřeb
motivace chování mezi jedinci se vzájemně převážně kladnými vztahy
při vzájemném uspokojování potřeb princip sociální výměny
jde o interakci motivovanou potřebou participace druhých osob na naší činnosti
motivace kooperativní činnosti předpokladem je vztah k jedinci, jeho schopnost
participace, druhý je zde nositelem poznatků a zkušeností
motivace chování mezi jedinci s nerovným postavením, souvisí s utvářením svědomí, odpovědnosti
motivace chování mezi jedinci s převážně negativními vztahy
poškozování druhého se objevuje již při vzniku vztahu, zdrojem motivace je konflikt

sociální motivace se skládá z:

Motiv- pohnutka
Cíl
Vůle
Aspirační úroveň

Motiv - pohnutka

je základní vnitřní zdroj motivace, určuje směr a intenzitu chování v dvojím smyslu:

jako právě působící síla - aktualizovaný motiv, který je prvkem motivační dynamiky
jako dispozice k jejímu vzniku a uplatnění - prvek motivační struktury osobnosti

člověk má složitou strukturu motivačních dispozic, které jsou částečné vrozené a částečně získané
vrozené = biologické (primární) potřeby
získané = sociální (sekundární) potřeby, zájmy, hodnotové orientace, částečně
postoje, získané dispozice se utvářejí na základě sociální zkušenosti a nabývají generalizované podoby - určitá tendence se projevuje v různorodých situacích

motivační dispozice se stává aktualizovaným motivem jako důsledek změn vnitřního prostředí (fyziologické procesy i psychickými stavy)
působení podnětů z vnějšího prostředí, neboli incentiv (pobídek)
zda se libovolný podnět stane incentivou záleží na tom, jak jej jedinec ohodnotí, ocení - to jedinec dělá ve vztahu k aktuálnímu stavu i budoucím cílům

každé chování člověka je motivované
jednotlivé projevy motivů se liší mezi kulturami, ale také v rámci jedné kultury, zejména pod vlivem tradic
stejné motivy se mohou projevovat různým chováním a stejné chování může mít v pozadí různé motivy
u jedince se může v průběhu života změnit motivace k nějaké činnosti

sociální (společenské) motivy - jde o zaměřenost individua k jednotlivým společenským normám a vztahům
jsou určovány nevyhnutelností společenského života a potřebou sociálního kontaktu
individuální (osobní) motivy - vyjadřují zaměření, které směřuje k uspokojení osobních tužeb a záměrů
jejich podstata je v biologické determinaci vývoje osobnosti
mohou se uskutečňovat v plném souladu se společenskými motivy či v protikladu nebo na úkor společenských cílů

Cíl

obraz budoucího stavu, kterého se snaží člověk dosáhnout, nebo kterému se snaží vyhnout
motivace vzniká za určitého stavu a směřuje k dosažení jiného stavu (tj. stav cílový)
cíl je směr motivace, snaha je intenzitou motivace
snaha záleží na aktivační úrovni (tělesná a psychická připravenost k dosažení cíle)
cíl má mimo motivačního aspektu také aspekt poznávací a emocionální
poznávací aspekt - představa toho, čeho chce člověk dosáhnout
emocionální aspekt - spjat s uspokojením, které člověk od dosažení cíle očekává
cíl je (na rozdíl od motivu) vždy vědomý
Leonťjev - vztah motivu k cíli se projevuje ve vědomí jako smysl
smysl je vztah toho, co podněcuje člověka k činnosti, nač je činnost zaměřena
struktura vědomí je charakterizována vztahem mezi smyslem a významem

význam je zobecnění objektivní skutečnosti, objevuje se ve formě poznatků, pojmů, dovedností, norem
význam patří především ke společenskému vědomí, je však také jednotkou vědomí individuálního

vztah smysl - význam
smysl je vždy smyslem něčeho, a proto musí být konkretizován ve významech
významy se stávají vnitřní složkou vědomí, je-li v nich konkretizován smysl vlastní činnosti

Vůle

volní jednání je cílevědomé jednání, při kterém si člověk jasně uvědomuje následky a také motivy, které jej k tomuto jednání nutí (Rubinštejn)
patří zde i vědomé zvládání odpovídajících prostředků a rozhodování konfliktu mezi motivy

M. Brichcín rozlišuje:

cílesměrné chování - je regulováno podle předem určeného programu
cílevědomé chování - program není předem pevně určen, je sestavován jen pro dané chování a s ohledem na dosažení žádoucího cíle

je záměrně řízen směr budoucí tělesné činnosti a také je zčásti programována také aktivita vnitřních orgánů (to zajišťuje energetickou stránku chování)
tato aktivační komponenta cílevědomé činnosti vystupuje jako volní úsilí (síla vůle)
nejde dosáhnout všech motivů, proto se musí některých vzdát
je tedy nutné (mimo vůle) znát prostředky, jakými lze cíle dosáhnout
kognitivní analýza určuje vzorec chování a také taky pravděpodobnost dosažení cíle
člověk zvažuje reálnost úspěchu, protože neúspěch by měl negativní vliv na jeho sebepojetí

Aspirační úroveň

zkoumána Lewinem
je to rovina výkonu, kterou si člověk vnitřně stanovuje k dosažení, když má zvládnout nějaký úkol

fungování aspirační úrovně má 4 fáze:

je proveden výchozí výkon
proband má podle svého výkonu, který uskutečnil, odhadnout svůj výkon
v následujícím pokusu (stanoví si aspirační úroveň, která se týká dalšího výkonu)
vykonává další pokus
proband reaguje na nový výkon pocitem úspěchu či neúspěchu spojeným se
sebehodnocením

to se projevuje především u úkolu subjektivně vnímaných jako středně obtížné (u příliš lehkých nebo obtížných úkolů nemá (ne)úspěch takový sebehodnotící efekt)
úspěch většinou vede ke zvýšení následující aspirační úrovně, neúspěch k jejímu snížení; intenzita (ne)úspěchu tento efekt zvýrazňuje
aspirace souvisí s očekávání, avšak Festinger zjistil, že aspirace je obvykle vyšší než samotné očekávání (lidé obvykle chtějí více, než co racionálně očekávají)

H. Heckhausen - na aspirační úroveň může působit mnoho intraindividuálních i skupinových faktorů
intraindividuální faktory - míra osobního významu úkolu pro jedince, nereálná přání místo realistického očekávání
skupinové faktory - konflikt mezi standardní normou výkonu referenční skupiny a individuální normou výkonu, přítomnost, prestiž, chování experimentátora nebo publika
pod vlivem těchto faktorů může dojít k rozštěpení aspirační úrovně na veřejně a soukromě zastávanou

Koncepce motivů

při objasňování motivů se používají 3 koncepce

motiv chápaný jako příčina veškerého dění - Hilgard - charakterizuje motiv jako každý stav organismu, který má vliv na jeho pohotovost začít nebo pokračovat v určitém chování
někteří ztotožňují motiv s pojmy pud a potřeba (často psychoanalytické koncepce, Drewer, Fröhlich, pud chápou jako všeobecné označení, které zahrnuje dynamické, energetizující složky způsobu chování zaměřených určitým směrem
motiv jako pohnutka k vědomé a na určitý cíl zaměřené činnosti

Rubinštejn - motiv lidského jednání je přirozeným způsobem spjatý s cílem jednání, protože je sám pohnutkou nebo úsilím k jeho dosažení
Leonťjev - to, co se odráží v hlavě člověka a podněcuje ho k jeho činnosti a usměrňuje jeho činnost k uspokojení určité potřeby, nazýváme motivem k této činnosti motiv má aktivizující i regulující úlohu, proto můžeme začít vědomou činnost

Thomae - přehled teorií motivace (podává 6 hlavních modelů chápání pojmu motivace):

motivace jako příčina pohybu
motivace jako následek změn stavu organismu
motivace jako abstrakce kontinuity
motivace jako determinanta směru
motivace jako souhrnný pojem pro porovnávání vztahů
motiv jako příčina chování a jednání

Faktory motivace a jejich sociální povaha

Potřeby

potřeba je subjektivně pociťovaný nedostatek něčeho, co je pro život jedince nezbytné
podstatné je její subjektivní prožívání - napětí, strádání, nelibost
potřebou se může stát i to, co původně potřebou není, nebo co dokonce organismu škodí (např.: kouření)
potřeba jako závislost na životních podmínkách
potřeby jsou hybnou silou lidské činnosti
jejich charakteristickým znakem je dynamičnost, která vyjadřuje jejich neustálou modifikaci, a to vzhledem k vnitřním a vnějším okolnostem
uspokojování potřeb probíhá v určitých společenských podmínkách, které určují formu jejich uspokojování
lidé se těmto formám učí v průběhu socializace

Maslowova hierarchická klasifikace potřeb

základní potřeby:

fyziologické potřeby spojené s poruchami homeostázy (hlad, žízeň, sex)
potřeby bezpečí
potřeby sounáležitosti a lásky (být akceptován, někomu patřit, být milován)
potřeba uznání, dosažení respektu, důvěry, souhlasu
potřeba seberealizace, uplatnění svých schopností

pozdější názory uvádějí jako základní lidskou potřebu potřebu sociálního kontaktu
může zahrnovat Maslowovu potřebu bezpečí, sounáležitosti i poznání
má různé podoby, může jít o:
potřebu sdružování, kdy se lidé stýkají na základě stejného zájmu, idejí
interpersonální vztahy, které mohou být náhodné, krátkodobé i dlouhodobé a s
různou mírou těsnosti a důvěrnosti vztahu
potřebu participace druhých osob na vlastní činnosti a na různých událostech
našeho života, např. pomoc při různých pracích, uspokojení je přinášeno přítomnost druhé osoby, ale také pozitivní odezva ze strany jiných osob
potřeba navazovat pozitivní a blízké vztahy, potřeba afiliace, má základ v citové vazbě, připoutání (attachment), zkoumal to J. Bowlby, později M. Ainsworthová, attachment vyjadřuje těsnou vazbu partnerů, charakterizovanou pocitem jistoty a bezpečí, podle Bowlbyho se dítě rodí s potřebou udržovat těsný a bezpečný vztah k pečovatelům, v situaci dítěte je to především moment kojení, výsledkem je, že se dítě zvláště v situacích ohrožení silně přimyká k těm, kteří o ně pečují, a při jejich vzdálení projevuje separační úzkost
potřeba moci je další sociální potřeba - je to potřeba ovlivňovat a ovládat jiné lidi, ovlivňovat jejich osudy, mít převahu nad okolím a mít ho pod kontrolou

Adler - potřeba moci je kompenzací pocitu méněcennosti

asi nejdůležitější je snaha o zvyšování vlastní hodnoty
potřeba chovat se konformně
odpovídá potřebě naplňovat sociální normy, být v souladu s požadavky společnosti, vyhnout se sankcím
mechanismy vývoje potřeb mají trojí podobu:

transformace nových produktů a nových kulturních a sociálních podmínek v nové potřebě
aktivace vývojových potřeb. pro aktivaci těchto potřeb jsou nutné vnitřní předpoklady a vnější podmínky, pro aktivaci těchto potřeb jsou zvlášť vhodná určité období vývoje člověka
motivační přesun z cíle činnosti na samostatnou činnost, která k němu vede, provádění činnosti se stává z prostředku cílem (stává se samotnou potřebou)

Coleman - základní lidské potřeby

potřeba utvoření obrazu o světě a o vlastním místě v něm
potřeba jistoty
potřeba sociální závislosti a akceptovanosti
potřeba sebeúcty a vlastní hodnoty
potřeba lásky a pozitivního vztahu k druhým

Zájmy

mezi zájmem a potřebou nejsou ostré hranice
zájem je vědomě aktivnější a zároveň více vázán na určitý konkrétní předmět
návaznost zájmu na potřebu
člověk má především zájem o předmět, který je pro něj potřebný
ale člověk může mít zájem o předměty a jevy, které přesahují okruh jeho potřeb
zájmy se od potřeb liší v délce trvání - zájem má trvalejší zaměření, které závisí na osobnosti a na předmětu zájmu
rozlišuje se bezprostřední zájem o věc a zainteresovanost na tom, co věc (či zájem o ni) člověku přináší
bezprostřední zájem se může změnit v zainteresovanost na tom, co člověku věc přináší, ale také naopak
u zájmu se zdůrazňuje rozumová (poznávací) složka, předmětnost (to, čeho se zájem týká)a emocionální složka
zájem se utváří v konkrétní činnosti člověka a vede k aktivaci organismu
proto je blízký potřebám, ale u zájmu ta aktivita vychází z racionální zaměřenosti

Hodnoty a hodnotové orientace

produkty činnosti představují hodnoty
hodnotově orientují činnost a její cíle
hodnotový systém je soustava hodnot, kterou jedinec přijímá a která jej svým obsahem přitahuje
protože se jedná o systém, vztahy mezi hodnotami jsou hierarchicky uspořádány
na základě přijatých hodnot se u každého člověka utváří osobité zaměření, tj. hodnotová orientace
hodnoty vstupují do chování a prožívání jako zvnitřněný (interiorizovaný) hodnotový systém, který tvoří základní osnovu individuálního vědomí
zahrnuje i hodnotový základ světového názoru
zdroj těchto interiorizovaných hodnot (tj. hodnotových orientací) přesahuje jedince - je objektivní, společenský
je to dáno - výchovou, životní zkušeností (vlastní i zprostředkovanou), společenskými vlivy
hodnoty jsou objektivní přírodní a společenské jevy (hmotné či duchovní povahy), které slouží k uchovávání a rozvoji základních vztahů mezi člověkem a společností, člověkem a přírodou, k uchování a rozvoji samotného lidského života
člověk o ně musí zároveň i usilovat, případně je vytvářet
z toho důvodu se hodnoty projevují ve specifické motivační podobě hodnotových

orientací, úzce spjatých s potřebami a zájmy

Postoje

postoj patří do motivace jen z části
postoj je osvojená psychická dispozice, která trvale charakterizuje výběrovost člověka při přijímání vlivů z vnějšku a při činnosti vůči okolnímu prostředí
rozlišuje se - emocionální stránka, poznávací stránka, vázanost na určitý druh činnosti
všechny tyto 3 části jsou podřízeny hodnocení
postoj je především hodnotící vztah a proto je pro každý postoj charakteristická určitá míra pozitivnosti nebo negativnosti vztahu vůči danému předmětu
na rozdíl od hodnot je postoj primárně psychickým jevem

Newcomb - postoj se odlišuje od motivu:
tím, že postoj není charakterizován nějakým pudovým stavem
tím, že postoj je označován svým objektem a může být posuzován jako objektově specifický (motivy jsou označovány svými cíli - cílová specifičnost)

motiv je zaměřen na dosažení cíle, zatímco postoj je zaměřen na svůj objekt
motiv navozuje aktuální motivační stav, zatímco postoj (jako ustálený vztah jedince k prostředí) navozuje možnost příslušných motivací

Společenská determinace a společenské působení lidské motivace

otázka, jak společenské determinanty vstupují do lidské motivace a jak sama lidská motivace společensky působí
má to svůj aspekt individuální, interpersonální, skupinový i celospolečenský
důležitá je časová dimenze - i u nejjednodušších otázek sebereflexe (kým bych se měl stát, jaký je cíl mé činnosti) včleňuje člověk své individuální motivy a cíle do širší společenské perspektivy
experimenty ukazují, že přítomnost a různě vzdálená budoucnost se člení podle probíhající či předpokládané činnosti spjaté se společensky významnými událostmi
častá je motivační mezera mezi blízkou a vzdálenou budoucností
vnímaní času je také samo motivačním faktorem
časové meze poskytují rámec, v něm si lidé vybírají cíle

Carstensenová - když je čas vnímán jako dlouhodobý, je dávaná přednost dlouhodobým sociálním cílům kognitivní povahy
když je čas vnímán jako krátkodobý, dává se přednost krátkodobým sociálním cílům emocionální povahy
oblastmi, kde vystupuje sociální determinace a sociální působení motivace je

výkonová motivace
motiv společné činnosti
teorie vnímaného sebeuplatnění