Socializace jedince

Socializace jedince (lat. socialis = společný) je proces, během kterého se jedinec jako biologický tvor stává prostřednictvím interakcí s druhými lidmi sociální bytostí schopnou chovat se jako člen určité skupiny či společnosti s interiorizovanými normami, hodnotami a vzorci chování platnými v dané kultuře

• proces začíná okamžikem narození, v průběhu procesu socializace dochází k interakcím se sociálním prostředím a prostřednictvím těchto interakcí se člověk stává sociální bytostí
• biologický tvor: člověk je nezávislý organismus; přítomnost biologických dispozic; člověk je lidskou bytostí z hlediska svého potenciálu (tento potenciál by zůstal nerozvinutý, pokud by nedošlo k socializaci)
• interakce s druhými lidmi: vzájemné ovlivňování s okolím; dítě zpětně ovlivňuje okolí, které ho socializuje

• dyadické interakce: s primárním rodičem
• skupinové interakce:

• sociální bytost: jsou interiorizované hodnoty, normy a pravidla
• interiorizace: zvnitřnění, člověk chápe hodnoty jako integrální součát sebe sama (myslíme si, že je to naše „svobodné rozhodnutí“)

(přednášky prof. Štecha, Pedf UK)

• je to interakční proces, jímž je chování osoby modifikováno, aby se stalo konformní s očekáváními, které mají členové skupiny, k nímž osoba náleží, trvá celý život
• vrůstání do sociálního systému, který není obecný a abstraktní, ale existuje ve zvláštních formách společenských vztahových systémů - v sociálních skupinách
• jde o určitý kruh : lidé, kteří vyrostou v určitém socializačním okruhu, dávají tutéž socializaci dál
• Je to proces, který se týká vývojových změn jedince, které jsou důsledkem působení společnost

• Změny zahrnují

- vývojové změny u jedince

- procesy působení společnosti

• Výsledkem socializačního působení jsou

• vývojové změny, jimiž se realizuje vrůstání do společnosti, postupné začleňování do společenských pozic a jim odpovídajících rolí
• vývojové změny jedince v dospělosti a stáří, kdy je sice plně začleněn do společnosti, avšak přechází na nové pozice, přejímá nové role
• změny společnosti samotné, tedy změna způsobu hraní rolí, resocializace

• Dochází k přeměně novorozeněte s jeho čistě biologickými potřebami v jedince, který je schopen přežít ve světě vysoce společensky a kulturně vyspělé společnosti a to více či méně samostatně
• Kromě psychologie, vědy o člověku, se jím zabývají i sociologie a kulturní antropologie, jako společenské vědy
• Socializací získává dítě

• fakt o fyzickém a sociálním okolí
• množství různých vědomostí a dovedností
• postoje a hodnoty, vztahující se k morálním standardům a druhým lidem

Základní pojmy

V každé společnosti jsou..

• Sociální role – představy o tom, jak by se měl člověk dle pohlaví, věku, postavení aj. Chovat
• Soustava norem – reguluje prožívání a chování jednotlivců, z normativních požadavků je odvozen obsah socializace
• Podstata mechanismů učení spočívá v procesech učení, kterým si jedinec osvojuje obsah socializace
• Deviace = odchylná socializace x nebo socializace probíhající v antisociálních skupinách
• Resocializace = nápravná socializace
• Indoktrinace = vpravování doktríny do jedince, forma převýchovy v intencích určité ideologie
• Brainwashing = vymývání mozku - indoktrinační proces - spánková deprivace, hrozby, brutální metody, izolace, nalomení psychiky - přetrhání vazeb s příbuznými, nevyspání
• Činitelé socializace - Hlavními činiteli jsou skupiny, v kterých je jedinec relativně trvale a pevně začleněný – rodina, škola, vrstevnická skupina, vztahy na pracovišti a komunikační prostředky

(Výrost, Slaměník, 2008)

• Hlavní činitelé socializačního procesu jsou druzí, především významní druzí
• V procesu socializace si osvojujeme

• Dovednosti = osvojená, zautomatizovaná činnost

- fyzické - úsměv, koordinace pohybu očí, rukou, jízda na kole

- psychické - představování, chápání

• Vědomosti = pochopený, osvojený poznatek, který je jedinec schopen reprodukovat
• Zvyky = vzorce chování, činí naše chování hospodárnější
• Sekundární potřeby = na základě primárních potřeb, dítě se učí pro pochvalu, pamlsek, pocit úspěchu - vznikají na základě vrozených potřeb
• Postoje = relativně trvalá připravenost reagovat na určité skutečnosti určitým způsobem

• Složky postoje:

- afektivní - citový vztah

- kognitivní - poznávací, určitou informaci máme - vnímáme ho nějak

- konativní - chováme se nějak vůči objektu, vůči jevu zaujmeme určitý vztah

- Tyto složky by měly být v souladu, když dojde k narušení souladu 3 složek - postoj má tendenci soulad obnovit

• Stereotypy = postoje, které jsou obecnější (generalizované), rigidní - nepružné, nemění se
• Předsudky = negativní stereotyp - iracionální
• Xenofobie = neodůvodněná iracionální úzkost

Činitelé socializace

• mikroprostředí: rodina, školní třída
• mezoprostředí: utvářeno vztahy mezi mikroprostředími (sociální vazby, přenášení hodnot...)
• exoprostředí: dáno situací a podmínkami, jejichž utváření se jedinec neúčastní, ale které zná zprostředkovaně
• makroprostředí: společenská situace, ideologie státu, působí prostřednictvím tří předchozích činitelů
• objekt socializace je jedinec, na něhož je působeno
• subjekt socializace je jedinec, který působí

Rodina jako základní socializační činitel

• Rodina je primární skupina s intimní interakcí jednotlivých členů, kteří se navzájem úzce identifikují a cítí bezprostřední zájem o skupinu jako celek
• Každý člen rodiny nejen participuje na životě celé skupiny, ale podřizuje se i sociální kontrole, vypracovaným pravidlům, regulujícím chování členů
• Členové rodiny:

• Slouží dítěti jako modely sociálního chování
• Na dítě působí výchovné procedury (od prvopočátku -viz hygienické praktiky, láska, krmení, reakce na pláč a smích)
• Dvě základní dimenze - matka může být velmi láskyplná, ale silně omezující (kontrolující dítě)

Vývoj definice pojmu

Durkheim připodobnil výchovu k metodické socializaci (Helus, 2007) – výchova jako systematické a organizované působení na každého jedince ve společnosti – tak aby byl socializovanou bytostí tzn. chovající se dle norem společnosti a tím ji uchovával

Systematická socializace (výchova) vs. socializace nemetodická (mimoděčná) – okolnosti života

4 fáze vývoje pojmu socializace

1. 20.-40. léta 20 st. – kulturněatropologický pojem – socializace jako spíše enkulturace „nižších“ / „primitivnějších“ národů
2. období, kdy částečně se překrývá s 1. fází – výzkumy zamřeřené na migranty do USA, pojem dociální deviace a subkultury – neadaptující se na nároky jiné společnosti, v které žijí
3. uplatňování sociálněpsychologického hlediska – výzkum ps. mechanismů a procesů, které přetváří socializační požadavku do vývoje osobnosti ( do vlastností, jedince, hodnot, postojů apod.), pozornost na mládí a dětství, dominuje psychoanalýza, kogn. Ps., behaviorismus
4. od přelomu 50. – 60. let – badatelské projekty orientované na rané dětství, postavení dítěte v rodině, interakce mezi dítětem a rodičem (matkou), poruchy vývoje vztahu, socializace v rodině a ve škole, také jazyková socializace, na konci fázi vnímání socializace jako celoživotního procesu. (helus, 2007)

• definice se liší jednak

• rozsahem ( co všechno je do procesu zahrnuto )
• hlediskem (ze kterého směru k socializaci přistupuji )

Mechanismy socializace

• sociální činnosti

• hra (má smtysl sama pro sebe)
• práce (má smysl i pro okolí, není většinou dobrovolná)
• učení

Imitace

• nevědomá bezděčná, automatická (to, co je předmětem nápodoby, neprochází vědomím)
• záměrná vztažená k vzoru (negativní vzor si dítě volí tehdy, když mu není nabídnut jiný, nebo když chce být středem pozornosti a nemá šanci upozornit na sebe v dobrém)
• bumerangový efekt - předkládáme-li model, jenž je pro objekt nedosažitelný, objekt na něj nebude reagovat, čím více je mu vnucován, tím méně reaguje
• regresivní jedinec napodobuje vzor na nižším stupni socializace

• závislé připodobňování je pravý opak

• odreagovávací jedinec volí modely, jež mu pomáhají uvolnit se
• kompenzační jedinec napodobuje model, který mu pomáhá překonat své nedostatky v jiné oblasti

Identifikace

• přijímáme vzor se vším všudy, až nakonec ztrácíme cit na rozdíl mezi ním a námi a přestáváme to být my
• používáme ji z důvodu obrany či kompenzace
• jejím vzorem jsou často rodiče, učitel tak často napravuje nejen dítě, ale i vzor
• druhy

• obranná např. s nadřízeným
• emoční např. s partnerem

• projekce hodnocení světa z úhlu pohledu vzoru
• racionalizace
• dezintegrace oddělení jednotlivých stránek osobnosti (delikvent + vzorný manžel)

Sugesce

• nekritické přijímání určitrých informací bez racionální korekce (film, reklama, kniha)
• lze ji využít i ku prospěchu věci - jak vysvětlit dítěti, že vzdělání je pro něj lepší než alkohol

sociální zpevnění

• využívá odměnu a trest (ve škole nelze trest téměř použít, odměna má význam jen u kantora s respektem)

Individuace

• Socializace je složitý proces složený z mnoha komponent
• Jednou ze součástí je například i na pohled opačný proces vyvazování jedince ze závislosti na jednotlivých vztazích, zaměřený na vytvoření co nejširší autonomie

Výsledky socializace z hlediska jednotlivce

• Lidské druhové charakteristiky

• Řeč (aby jazyk strukturoval i kognitivní vývoj je hranice 5 – 6 let; pokud se dítě s řečí do tohoto věku nesetká, je osvojení řeči problematické)
• Existence tzv. kritických období

• Kulturně specifické charakteristiky

• Například jazyk, neverbální komunikace, sociální role

• Individuálně specifické charakteristiky

• Například identita, sebepojetí

Pojetí socializace

1. Míra dispozic

1. Jedinec je „nepopsaná deska/Tabula rasa“ (Aristoteles, Tomáš Akvinský, John Locke) a pouze pasivně přijímá tlaky společnosti (empirismus) - redukuje význam primární rodiny, genetického vybavení jedince pro osvojování si jazyka a jeho aktivního užívání v řeči
2. Jedinec je vybavený instinkty a touhami, které se snaží naplnit bez ohledu na ostatní (psychoanalýza, nativismus)- redukuje význam společnosti a společenské interakce

1. Míra aktivity a pasivity

1. Jednosměrný proces – jedinec se plně přizpůsobuje (v empiristických), nebo naopak vůbec; v nativistických teoriích
2. Obousměrný proces – model vzájemného ovlivňování (Schaffer); novodobý přístup; jedinec není pasivní a má možnost orientace vůči určitým podnětům (na základě své genetické výbavy); člověk si ze socializace aktivně vybírá to, čím se nechá oslovit

Zaměřenost socializace na

• Jedince – začlenění do kultury
• Společnost – konsenzus a kontinuita

• Socializace má dvě strany – socializací potřebují projít lidé a socializaci potřebuje společnost, aby mohla jako celek existovat
• Společnost potřebuje socializaci k tomu, aby docházelo k předávání hodnot a norem mezi generacemi
• Socializace umožňuje, aby navzdory změnám, ke kterým v ní dochází, vše probíhalo postupně
• Sociální psychologie se soustřeďuje spíše na jedince

Mody socializace

Rozdíly v rodinné a školní socializaci

• Rodinná socializace

• Primární
• Afektivní vztahy
• Absence pravidel
• Individuální výjimečnost

• Školní socializace

• Sekundární
• Instrumentální vztahy
• Neosobní pravidla
• Kolektivismus

osy školní socializace: na jednu stranu chceme, aby se děti přizpůsobily, ale zároveň chceme, aby se děti dokázaly emancipovat od požadavků a ukázat výjimečnost

1. adaptace – být normální
2. osamostatnění – být výjimečný

• rozdíly

• primární X sekundární

• primární: pořadí; rodina předchází školní socializaci; významový aspekt – základy, na které sekundární navazuje

• afektivní X instrumentální vztahy

• instrumentální: vznikají za jiným účelem než vztahy v rodině; nepředpokládá se, že by učitel „měl rád“ konkrétní dítě
• afektivní: do středu vztahu klademe emoce, což je jediný legitimní důvod, proč má rodina existovat

• absence pravidel X neosobní pravidla

• rodina: pravidla „nejsou“; nějaká pravidla soužití samozřejmě existují, ale je tendence obcházet v případě, že to situace vyžaduje; pravidla se vztahují na dvě osoby; plné respektování individuality; je důležitější afektivní charakter vztahu než pravidla; v rodině se nikdy nejde proti emocím
• škola: dítě pravidla chce; dítě se chce cítit jakou součást skupiny; dítě ví, že paní učitelka tu není kvůli mně, ale kvůli něčemu jinému; děti chápou, že neosobní pravidla jim umožňují cítit se bezpečně – dítě ví, že moc paní učitelky ho nemůže ohrozit právě díky pravidlům

individuální výjimečnost X kolektivismus kolektivismus: dítě je součástí kolektivu a vzniká pocit společného my; dítě je schopno pochopit, že když náleží celku, neztrácí svou jinakost a jedinečnost – dítě kognitivně chápe; dítě je schopno odkládat alespoň na chvíli své osobní přání

Terciární socializace terciární socializace se uskutečňuje v dospělosti a označuje přejímání, které individuum neustále uskutečňuje v interakci se svým sociálním okolím.

Kulturní a společenská podmíněnost člověka

• Hl. představitelé – Meadová, Linton, Vygotský, podmíněnost inteligence (Sterneberg)
• Dle Meadové a Lintona - rozhodující roli při formování osobnosti má kultura, člověk jako produkt obyčejů, mravů, zvyků, zákonů, tabu do kterého se narodil
• M. Meadová – terénní výzkum 30. léta 20. st. Chtěla potvrdit hypotézu, že kultura a výchova mají rozhodující význam v procesu socializace a ne dědičnost
• - zájem o chování a prožívání adolescentních děvčat na Samoe – potvrdila hypotézu o rozhodujícím vlivu kulturních faktorů na lidskou psychiku

Linton rozlišil pojem kultury a společnosti

• Společnost je organizována agregací osob, kultura je organizována agregací idejí a postojů
• Rozlišil status a pojem role- status, postavení člověka v soc. systému, role-řinnostní stránka statusu

Kulturně historická koncepce L. S. Vygotského

• Chápe člověka jako aktiviního tvůrce svého vývoje
• Respektoval společenskohistorického principu při výkladu psychiky a chování člověka = vyšší psychické funkce
• Vyšší psychické funkce – duševní procesy, kdy člověk včleňujě kulturní nástroje do duševního života a využívá je při řešení problémů
• Zona proximálního vývoje – přechod dítěte od toho co umí udělat samostatně k tomu, co umí udělat za pomoci jiného

(Výrost, Slaměník, 2008)

Teoretické koncepce socializace

Behaviorismus

• Nejdůležitější vliv je vliv prostředí a učení
• Základním předpokladem je Lockeho tabula rasa
• Skinner tvrdí, že sociální učení je jen variantou normálního učení

• důraz je tedy kladen na schéma odměna a trest operantní podmiňování

• Neohullovská koncepce vzniká na základě Hullových teorií spojených se Skinnerovým zvýrazněním vlivu motivačních faktor
• Dollard a Miller kladou důraz na posilování učení nápodobou
• Koncepce socializace založená na sociálním učení (Bandura a Walters) tvrdí, že působení sociálních podnětů přímo vytváří nové způsoby chování tzv. učení nápodobou.

Psychoanalýza

• S. Freud zacházel s celou škálou sociálních vlivů na psychosexuální vývoj člověka, ale pojmu socializace nepoužíval
• Jeho nástupci a pokračovatelé se postupně více a více přibližovali čistě sociálním vlivům (Fromm, Horneyová, Sullivan).

Interakční přístupy

• Mead, který se koncentruje hlavně na vývoj Já
• L.S.Vygotskij požaduje historický přístup při studiu lidské psychiky

• Vyššími funkcemi psychiky jsou jednak specifické funkce například záměrnost, jednak jsou i funkcemi kulturní a sociální činnosti

• Obecný zákon vývoje vyšších psychických funkcí : Každá psychická funkce se ve vývoji objevuje dvakrát

- Poprvé jako interpsychická kategorie

- podruhé při jejím zvnitřnění

• Vyšší psychické funkce jsou takto zvnitřněnými sociálními vztahy

Použitá literatura

Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá • zdroje • kategorie • duplicity • členění • obrázky a licence • prolinkování

V článku bylo zkontrolováno • pravopis

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.