Héliopolská kosmogonie

Verze z 4. 12. 2014, 15:01, kterou vytvořil Diana.Mickova (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „'''Héliopolská kosmogonie''' je zřejmě nejznámější a v samotném Egyptě asi nejrozšířenější kosmogonie. Svůj název získala od města H…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Héliopolská kosmogonie je zřejmě nejznámější a v samotném Egyptě asi nejrozšířenější kosmogonie. Svůj název získala od města Héliopole (egyptsky Iunu), tradičního kultovního centra slunečního boha, a to v jeho různých podobách. Souvislý text héliopolské kosmogonie se nedochoval, motivy tohoto konceptu nalezneme ovšem už v nejstarším souboru egyptských náboženských textů, Textech pyramid, musí tedy jít o náboženské představy pocházející minimálně ze Staré říše, velmi pravděpodobně však ještě mnohem starší. Tato kosmogogie byla populární až do pozdních období egyptských dějin, a jiná náboženská centra z ní nezřídka přejímala různé prvky.

Počátek světa

Podle této verze stvoření světa byl na počátku, podobně jako v dalších kosmogoniích, temný a nehybný praoceán Nu či Nun. Z této beztvaré vodní masy pak vystoupil prvotní pahorek benben, jehož název zřejmě souvisí se staroegyptským slovem weben, které znamená „zářit“. Kámen benben, který měl představovat tento pahorek, byl v Héliopoli uctíván jako významný kultovní předmět.[1] (Anne van Loo, heliopolis CITACE, např.)Na tomto pahorku se následně objevil sluneční bůh Atum, který ovšem dle některých verzích už od prvopočátku existoval v Nunu v podobě hada, případně je ztotožňován přímo s pahorkem benben. [2]

Atum

Atum se v této kosmogonii objevuje jako prvotní božstvo, které následně stvoří všechno ostatní. Tomu napovídá i jeho jméno, odvozené od egyptského slova tem, které může znamenat „být celý“, „dokončený“, nebo „všechno“, stejně tak ale může mít význam „přestat“ nebo „zanikat“. Tento bůh tedy již svým jménem vyjadřuje to, že stál na počátku světa, kdy ještě nic neexistovalo, zároveň ale vyjadřuje možnost z této nicoty všechno stvořit.

Šu a Tefnut

Atum oplodnil sám sebe, podle některých verzí tím, že spolkl své semeno a posléze zrodil božská dvojčata Šua a Tefnut.[3]. Šua měl Atum svořit tak, že je vykašlal, a Tefnut měl vyplivnout.[4] Jedná se o slovní hříčky se slovesy „kašlat“ (išeš) a „plivat“ (tef) – jde o prvek v egyptském myšlení celkem častý, kdy jsou vytvářeny třeba i celé (nejen) mytologické koncepty na základě zvukové podobnosti slov. Šu představuje vzduch, světlo a prostor, a Tefnut temnotu a vlhkost[5] Jelikož se jedná o první stvořený pár, symbolizují tato božstva také dualitu – nohou tedy představovat různé protiklady, jako například den a noc, včerejšek a zítřek, východ a západ atp.[6] V některých lokálních verzích je první dvojice bohů odlišná, tak například v Abydu se namísto Tefnut v tomto mýtu objevuje žabí bohyně Heket.[7] Podle některých verzí (zmínky o tomto mýtu nalezneme například v některých říkání Textů rakví [8] )se Šu a Tefnut krátce po svém stvoření ztratili ve vodách Nunu. Atum následně vyslal své oko, aby je přivedlo zpět, což také učinilo, ale po jejich návratu se ukázalo, že Atum si mezitím stvořil nové oko. Původní oko se rozplakalo (rem) a z těchto slz (remu) vznkli lidé (remeč) – opět zde vidíme mýtus, ve které hraje klíčovou roli zvuková podoba slov. Nakonec bylo ale původní oko proměněno v uraeus, tedy kobru, která se nachází na Atumově čele a ochraňuje jej svou mocí. Příběh o zmizení a znovuobjevení slunečního oka je etiologickým mýtem o střídání dne a noci, a také o slunci a měsíci, kdy první oko symbolizuje slunce, které zmizí v temnotách praoceánu, a je stvořeno oko nové, tedy měsíc, aby se svět znovu nepropadl do počáteční temnoty. [9]

Geb a Nut

Potomky prvotního páru byla další božská dvojice, a to Geb a Nut. Geb symbolizuje zemi, zatímco Nut nebesa. Geb bývá tedy spojován s půdou, kovy a například také plazy, a objevuje se také ve spojitosti s královským úřadem. I když se ovšem jedná o personifikaci země, nikdy nebyl spojován s hojností nebo úrodou. Nut je naopak personifikací oblohy, která se klene od jednoho obzoru k druhému, po jejímž těle putují hvězdy a která také ráno vždy rodí slunečního boha, zatímco večer jej polyká. Často vystupuje jako matka různých božstev nebo egyptského krále, a také jako bohyně zajišťující znovuzrození a otevírající nebeské brány. V hrobkách tak Nut velmi často představoval sarkofág nebo rakev. [10] Původně ovšem byla nebesa a země spojena, Geb a Nut tedy byli tak těsně propleteni, že Nut nemohla porodit a pohlcovala své potomky. Aby tento stav netrval navěky, bůh Šu se vklínil mezi Geba a Nut, tedy mezi nebe a zemi, a ti tak byli odděleni – teprve tehdy se vlastně Nut stává nebeskou klenbou a Geb zemí.

Devatero

Potomci Geba a Nuty pak byli Usir, Sutech, Eset, Nebthet a Hor Velký (jedná se o jinou formu, případně i o jiné božstvo, než je Hor, syn Usira a Eset). Usir představoval řád, obnovu, vzkříšení a také úrodnost a zemi. Sutech představoval naopak nepokoje a zmatek, s „chaosem“ (isfet) byl však spojován až v pozdějších obdobích, ve starším podání zosobňoval spíše odvrácenou stranu řádu maat[11], neboť podle egyptských představ muselo vše občas z řádného uspořádání vystoupit, aby svět fungoval tak, jak měl, a mohl se opět do spořádaného stavu vrátit. Hor Velký byl spjat s nebesy, sluncem a měsícem. Eset byla spojována jak s ochranou života, tak zemřelých, stejně jako královského úřadu, neboť každý egyptský panovník byl vtělením Hora. Významná byla její magická moc, související mj. také s léčením. Přestože Nebthet představovala Esetin protiklad, tedy např. noc a západ, obě byly spojovány se vzkříšením, neboť se podílely na vzkříšení Usira poté, co byl zavražděn Sutechem. [12] Atum, Šu, Tefnut, Geb, Nut, Usir, Sutech, Eset a Nebthet bývají v egyptské mytologii označováni jako Devatero (pesedžet). Opět se zde objevuje důležitost pojmenování, neboť sluneční bůh nejenže celé Devatero tvoří, ale také každého jeho člena pojmenovává.[13] Devatero zastupuje vlastně celý svět, a to jak proto, že symbolizují jeho jednotlivé sféry, také také díky svému počtu, neboť trojka se v egyptském pojetí používala pro vyjádření plurálu, 3x3 tedy symbolizovalo velké množství, nebo úplnost. Devět bohů z Héliopole je také označováno jako Velké Devatero (pesedžet weret), objevují se ale i devatera další – např. Malé Devatero, v němže vyskytují například Thovt, Anup a Hor[14], Obě Devatera, někdy ale také např. Sedm Devater.


Reference

  1. ↑ Loo Van, A.; Bruwier, M.2010 :"Heliopolis" Brussels: Fonds Mercator.
  2. ↑ Janák, J.: 2009 Staroegyptské náboženství I: Bohové na zemi a v nebesích", Praha : Oikoymenh.
  3. ↑ Viz např. Texty Pyramid 527, (Sethe, K. H. : 1922 "Die altaegyptischen Pyramidentexte: nach den Papierabdrücken und Photographien des Berliner Museums, I-IV" Leipzig: Hinrichs'sche Buchhandlung, 1248a - 1249d).
  4. ↑ Např. PT 600 (Sethe, K. H. : 1922 "Die altaegyptischen Pyramidentexte: nach den Papierabdrücken und Photographien des Berliner Museums, I-IV" Leipzig: Hinrichs'sche Buchhandlung, 1652a - 1659b); CT 77 (Buck, Adriaan de 1935 – 61 : "The Egyptian Coffin text, I – VII", Chicago: University of Chicago Press).
  5. ↑ Wilkinson, Richard H. 2003 :"The complete gods and goddesses of ancient Egypt", London: Thames and Hudson.
  6. ↑ Janák, J. 2005: "Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta", 1. vyd. Praha: Libri
  7. ↑ Erman, Adolf 1934 : "Die Religion der Ägypter: ihr Werden und Vergehen in vier Jahrtausenden", Berlin: Gruyter
  8. ↑ Např. CT 76, 77 (Buck, Adriaan de 1935 – 61 : "The Egyptian Coffin text, I – VII", Chicago: University of Chicago Press)
  9. ↑ Janák, J.: 2009 Staroegyptské náboženství I: Bohové na zemi a v nebesích", Praha : Oikoymenh.
  10. ↑ Janák, J. 2005: "Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta", 1. vyd. Praha: Libri
  11. ↑ Janák, J.: 2009 Staroegyptské náboženství I: Bohové na zemi a v nebesích", Praha : Oikoymenh.
  12. ↑ Wilkinson, Richard H. 2003 :"The complete gods and goddesses of ancient Egypt", London: Thames and Hudson.
  13. ↑ Např. BD 17 (Naville, E. 1886 "Das aegyptische Todtenbuch der 18. bis 20. Dynastie", Berlin: Verlag von A. Asher).
  14. ↑ Erman, Adolf 1934 : "Die Religion der Ägypter: ihr Werden und Vergehen in vier Jahrtausenden", Berlin: Gruyter

Další literatura

Allen, J. P., 1988 : "Genesis in Egypt: the philosophy of ancient Egyptian creation accounts"New Haven(Conn.): Yale University.

Hellum, J.E. 2001 : "The presence of the myth in the Pyramid Texts", PhD thesis, University of Toronto.

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Héliopolská_kosmogonie&oldid=11319“