Emoce a emocionalita. Vlastnosti emocí

Tento článek (nebo jeho část) není dostatečně ozdrojován. Prosím doplňte relevantní odbornou literaturu do příslušné sekce na konci článku či do poznámek pod čarou tam, kde to uznáte za vhodné.

"City jsou komplexní, interakční skladbou subjektivních a objektivních faktorů, což umožňují neurální a hormonální systémy, jež dávají vzniknout afektivním příhodám jako pocitům rozčilení nebo chuti/nechuti, vyvolávající poznávací procesy jako citově důležité výsledky vnímání, zařazení nebo hodnocení, uvádějí do pohybu fyziologické přizpůsobení podmínkám vyvolávajících city a mohou vést i k vyhraněnému chování, zaměřenému na určitý cíl" (Huber, 2005) - (Definování emocí na základě rozboru 101 existujících definic (P. a A. Kleinginnovi). Definice byla pro svou neúplnost kritizována z pohledu fenomenologů a gestalt psychologů)

Emoce jsou predispoziční programy chování, jež přímo souvisejí s akcí (tedy organizované, behaviorální reakce). Jsou tvořeny pocity, jež jsou dosti silné na to, aby se organizovaly do vzorce chování. Mají cíl, intenci a vlastní logiku. Jsou organismickou výpovědí o našem stavu a o tom, co s ním dělat; směřují ke změně vnější nebo/a vnitřní situace.

• emoční doprovod je všudypřítomný u všech duševních jevů (na pomezí vědomého a nevědomého › špatně se popisuje)
• citové jevy (intervenující proměnné)
• tvoří zvláštní třídu duševních jevů
• nelze je v podstatě definovat a jen velmi nedostatečně operacionalizovat (ale známe je dobře z vlastní zkušenosti)
• prapůvodní psychické jevy
• vyjadřují stav prožívání (označovaný jako cit) + spojené fyziologické reakce (fenomenologové akcentují prožívání, behavioristé hovoří o emocionálním chování a zdůrazňují jeho behaviorální, resp. fyziologické složky, ve skutečnosti tvoří zážitková a fyziologická složka jednotu)

Historie zkoumání emocí

• původně city ztotožňovány s afekty (Aristoteles rozumí pod afekty všechny stavy duše, až stoikové zúžili pojem afekt na „nerozumné stavy duše“)
• Aristoteles – v žádostivosti je podřízen cit
• T. Akvinský – věnoval se žádostivosti, zejména vůli, akceptuje kvalitativní odlišnost emocionálních procesů od volních, ale zásadně nepozměňuje Aristotelovu klasifikaci psychických funkcí, rozděluje city na nižší a vyšší
• R. Descartes – věnoval se převážně emocionálním funkcím, kategorizace afektů, důraz na význam podivu (= základ, z něhož vyrůstá afekt)
• B. Spinoza – zabýval se hlavně strukturou dispozic k afektům
• D. Hume – rozděloval vášně a emoce na přímé a nepřímé, hlubší rozpracování pojmu emocionálních procesů (i když spekulativní povahy)
• Ch. Wolff – rozlišuje 2 základní mohutnosti – poznávací a volní, cit je podřízen snaze
• J. N. Tetens – zdůraznil, že cit je samostatná psychická funkce, není možné podřizovat cit snaze! (jeho myšlenka zapadla, protože v oficiální filozofii převládala scholastická interpretace Aristotelova učení)
• J. J. Rousseau – důraz na samostatnost citu
• I. Kant – rozdělil psychiku na funkce poznávací, citové a volní (trichotomie)

• Kritika soudnosti – zabývá se zde city (důležité pojmy: libost a nelibost, stenický = činy podporující a astenický = činům bránící cit)

• F. Brentano – spojoval citové a volní funkce

Základní složky emocí

Komponenty emocí

Fyziologická komponenta

• Tělesná složka, fyzická, somatická.
• Těžko se zastírá a předstírá (je objektivní; právě tohle se často měří, když se experimentálně zkoumají emoce).
• Informuje o obecné aktivaci (tep, tlak, dech, kožní odpor, potivost, trávicí změny, EKG, EEG, pozitronová emisní tomografie PET ^).
• Těžko se tím zjišťuje pozice prožívané emoce na hédonickém kontinuu – pro to je nutná kognitivní komponenta.

Behaviorální komponenta

• Výrazová, expresivní.
• Je pozorovatelná zvnějšku bez zvláštních měřících metod, je zde určitá volnost a variabilita v předstírání a zastírání.
• Silně se tu projevuje neverbální složka komunikace, určitá část behaviorální složky emocí je špatně kontrolovatelná.
• Projevuje se kulturní modulace (kulturní rozdíly v expresi určitých emocí).
• Zvláště se v této oblasti řeší výraz tváře (Paul Ekman). Atkinson uvádí hypotézu obličejové zpětné vazby (emoce se odrážejí ve výrazu tváře, percepce grimasy zpětně posiluje emoci) – díky tomu je možné ovlivnit vlastní prožívání třeba jen tím, že se člověk nuceně usmívá, mračí (výzkumu a aplikace těchto a podobných poznatků se zabývá proprioceptivní psychologie).
• Projevované chování, např. výraz ve tváři, tón hlasu, postoj těla

Kognitivní komponenta

• Intrapsychická, fenomenální, introspektivní.
• Je přístupná pouze introspekcí, a to ještě v omezeném měřítku.
• Jde o prožívaný a informující aspekt emocí, projevuje se vědomě, nevědomě i mimovědomě.
• Snadno se zastírá a předstírá před ostatními (do hlavy vám nikdo nevidí), někdy i před sebou samým.
• U dospělých lidí je tato složka silně vázána na jazyk (málo u dětí, méně u „přírodních“ národů nebo třeba u autistů) – ovšem jen obtížně dokážeme verbálně vystihnout své vnitřní stavy. Proto často využíváme stylizování, mnohdy dochází ke zpětnému ovlivňování (podobně jako u hypotézy obličejové zpětné vazby) popisem emoce.
• Součástí kognitivní komponenty jsou ale i plány, vzpomínky, představy, intuitivní myšlení, řešení problémů a rozhodování, pocitové soudy a úsudky. Zde je patrné kognitivní působení emocí.
• Procesy zahrnující subjektivní pocity a poznatky jako vzpomínky, představy.

Rozdělení pojmů

Afekt - krátká, silná emoční reakce na významný podnět při sníženém sebeovládání, současně se však i v našich zemích používá někdy výraz afekt jako synonymum ke slovu emoce.

• V anglofonních textech se pak často setkámee s pojmem affect, který může být překládán podle kontextu jako emoce, pocit (jako čistě subjektivní složka emoce) či emoční valence (dimenze líbí/nelíbí, kladný/záporný). Krátké, velmi silné, s objektem.
• Silný, bouřlivě, ale krátce probíhající citový stav

• silný vzestup – plató – odeznění
• intenzita: zvýšený střed, vysoká, i extrémní
• doba trvání: minuty až hodiny (do odeznění)
• zdroj: téměř jistě známý, většinou jeden podnět, někdy i více
• vědomí – nevědomí: zatemňuje vědomí (patický afekt), ovládá, někdy mizí schopnost sebereflexe, sebekontroly – ztráta zábran
• na vznik afektu mají vliv rysové charakteristiky jedince, silně motorické a vegetativní projevy, prací s projevy lze měnit průběh exprese afektu výrazné psychosomatické příznaky, např: hrůza, vztek, zuřivost, nadšení

Emoční epizody - v čase se odvíjející emoční výměna, scénář, vzorec, např. reakce na překvapivou zprávu či partnerská hádka.

• Součástí je kontext emoční scény.
• Rozsáhlejší než emoce v čase, tak prostoru, silné, s objektem.

Nálady - přetrvávající a udržované emoční klima, je mírnější než klasická emoce či emoční epizoda, zato trvá o mnoho déle. Současně nemají jasný objekt, nálady nejsou zaměřené a naopak jsou bez intence, i když mohou být objektem (událostí, osobou) vyvolány.

• Dlouhodobé, slabší, ale zato vytrvale působící
• Oobvykle bez objektu
• Máme je pořád, určité emoční ladění je všudypřítomné
• Tvoří celkové prostředí, „podbarvují“ ostatní procesy a funkce, stále ovlivňují prožívání
• Intenzita: mírná až střední (výš už afekt)
• Doba trvání: hodiny až dny (ne mnoho dnů)
• Zdroj, podnět: bývá soubor podnětů, částečně známý, možný organický zdroj – výslednice více činitelů (př. u žen menstruace)
• Vědomí – nevědomí: někdy vědomá, jindy nevědomá, či částečně, těžko záměrně ovlivnitelné, např. nostalgie, skleslost, rozmrzelost, veselost, spokojenost
• Náladovost – značné kolísání v náladě
• Chyba dvojího druhu: někdo vnímá dobře svoji náladu, ostatních špatně a obráceně; někdo špatně rozeznává radostné nálady, úzkostné lépe

Vášeň - posedlost, silné, na objekt zaměřené vztahové city, které působí po dlouhou dobu (i když se objevují názory, že vášně jsou spíše charakteristikou vztahu, než samostatnou podkategorií emotivity (Dostál, 2011)).

• silný citový vztah ovládající člověka
• trvalejší osobnostní charakteristiky
• intenzita: vyšší než nálady
• doba trvání: doba trvání dlouhodobě (až celoživotně)
• blízko k osobnostním rysům, udávají hodnotovou orientaci, zdrojem energie, vytrvalosti a vůle překonávat překážky, dosáhnout cíle – vztah ke konaci, ale mohou i narušovat interpersonální vztahy, např: vášně umělecké, cestovatelské, sběratelské...
• Citové vztahy – dlouhodobější, sociálně vztažné city – láska, nenávist (lze obtížně zkoumat)

Dimenze emocí

Zážitek libosti/nelibosti

• jedna ze základních dimenzí (affectivity)
• každá emoce se vyznačuje určitou intenzitou zážitku příjemného nebo nepříjemného (př. intenzivního prožívání slasti je orgasmus, př. silně nepříjemného zážitku je intenzivní bolest zubů)
• tvoří tzv. hédonické kontinuum (bipolární dimenze)
• libost - nelibost, příjemné - nepříjemné
• závisí na stavu potřeb (jejich aktuálnosti či latentnosti), fyzickém a mentálním stavu, v jehož rámci pocity vznikají (voják pociťuje menší bolest ze zranění v bojové atmosféře než na ošetřovně), velikou roli hraje i kontrast (některé pocity libosti nebo nelibosti vystupují jen proto, že kontrastují s předcházejícím stavem – např. odpočinek je velmi příjemný po únavě)
• výrazně také vystupuje jev adaptace (dlouhodobé nebo opakované působení citově výrazně akcentovaného podnětu, má tendenci oslabovat jeho citový přízvuk až k jeho úplnému zániku - emocionální habituace)
• ke každé emoci přistupuje ještě specifická zážitková kvalita, která činí tu kterou emoci tím, čím je a podle níž je emoce pojmenována (radost, strach, hněv, stud...), jen několik emocí nemá akcent příjemného nebo nepříjemného (lítost, překvapení)

Určitá úroveň vzrušení - excitace

Aktivační úroveň (arousal, úroveň vzrušení, excitace)

• v podstatě se kryje s pojmem aktivace
• má dimenzi fyziologickou a psychickou (různé úrovně aktivace se vyznačují různými stavy vědomí)
• úrovně emocionálního vzrušení a aktivace organismu spolu vždy nekorespondují
• shrnutí (J. Reykowski, 1976): emoce je doprovázena vzrůstem vzrušení, vzniká na určité úrovni aktivace, vzrušení se projevuje vzrůstem svalového napětí (často vede ke vzrůstu motorické aktivity), vzrůstem intenzity intelektuálních procesů, zvýšenou aktivitou autonomního nervového systému, zejména sympatiku
• vzrušení má i svou intrapsychickou dimenzi, tj. projevuje se intenzitou prožívání, ne vždy však také odpovídající intenzitou pohybové aktivity (např. dezaktivizující až inhibující vliv žalu), jindy je naopak silné vzrušení spojeno s výraznými pohyby (např. radost s gestikulací, poskakováním)
• škála aktivační úrovně extáze - bdělé vědomí - smrt (viz obr.)
• subjektivní zážitková dimenze
• emoce jsou především specifické zážitky vzrušení a rozhodující je jejich zážitkový obsah
• hlavní je, jak člověk určitou situaci emočně prožívá, neboť v obsahu tohoto prožívání spočívá subjektivní hodnota této situace a konkrétní psychický stav jedince, který tato situace vyvolává
• behaviorální komponenta může být potlačena

Charakteristika emocí

• Jedná se o velice komplexní jev – například afekt je doprovázen zvyšováním krevního tlaku a srdeční frekvence, mimovolním zaujetím bojového postoje, vykřikováním výhružek, případně fyzickým útokem

Polárnost emocí

• Většina emocí má svůj protiklad (radost – smutek, odvaha – strach...)
• Intenzita emocí se projevuje jednak v hloubce prožívání, dále v síle jejich projevu, což spolu nemusí vždy korespondovat (hluboký smutek má jen slabou expresi), ale může (stav zuřivosti se navenek projevuje velmi výrazně a vnitřně zaplavuje vědomí subjektu)
• silné emoce = afekty – výrazné motorické i vegetativní projevy
• může dojít i k tzv. městnání afektů (subjekt, u kterého je afekt vyvolán, jej nemůže projevit, protože se to např. v dané situaci nehodí; potlačování afektů mívá také za následek to, že pak vybuchují jinde a jindy a jsou zaměřovány proti náhradním objektům)

Složky motivace a učení

• emoce mají funkční vztah ke všem psychickým procesům, avšak v těsném vztahu jsou zejména k motivaci a k učení
• vznik, trvání i uspokojování potřeb (základu motivace) je provázeno emocemi (uspokojení je provázeno pozitivními emocemi – nasycení, úleva, blaho... trvání potřeby – prožíváno jako nepříjemné napětí)
• emocionální vztah k učivu zlepšuje jeho zapamatování (ale silné emoce následující po naučení se něčeho, mohou působit rušivě)

Úzké spojení s biologií organismu (psychosomatické vztahy)

• vliv emocí na somatické stavy jedince
• v emocích se odráží určitý stav organismu (př. pocit hladu, únavy...)
• úzké spojení s autonomním nervovým systémem
• stresové situace, emocionální napětí apod. mohou vyústit ve funkční poruchy (žaludeční vředy, astma, ekzémy...)

Selektivní a tonizující vliv

• již Kant rozlišuje stenické a astenické emoce, např. radost aktivizuje, smutek dezaktivizuje
• selektivita se projevuje hlavně zvýšením citlivosti (senzibilizace) vůči určitým podnětům, které mají vztah k potřebám jedince; předmět, který má emocionální hodnotu, je ve vnímání (snadněji přitáhne pozornost)
• zdůrazněn – známé experimenty (J. S. Bruner, L. Postman): závislost hodnocení objektů na potřebách subjektů (např. rozdílné hodnocení mincí u dětí z chudých a bohatých rodin – chudé děti vnímaly mince jako větší)

Ontogeneze (vývoj) emocionality

• Emoce představují časem ověřená řešení problémů adaptace – emoce zaměřují naši pozornost směrem, který se již v minulosti při řešení problému osvědčil. Díky evoluci máme určité reakce geneticky zakódované v nervovém systému, a to z toho důvodu, že se v minulosti ukázaly jako výhodné pro přežití (např. Pokud člověk uvidí hada, ztuhne nebo uteče. Až potom si může všimnout, že to ve skutečnosti byla větev).
• dříve nám pomáhaly přežít, ale ani nyní neztrácejí na své důležitosti - při rozhodování se v kritických situacích upřednostňujeme city před rozumem
• emoce se vyvíjely více jak jeden milion let. Posledních deset tisíc let proto nehraje v našich vrozených vlohách téměř žádnou roli. Životními zkušenostmi a kulturou je ovlivněno pouze to, jak naše emoce projevujeme navenek
• novorozenec – vykazuje jen určitou úroveň vzrušení libost – nelibost, o něco později se objevuje strach z neznámých předmětů a vztek jako reakce na překážky
• emoce v dětském věku mohou mít rozhodující význam pro celý další vývoj jedince
• dítě vykazuje potřebu emocionální vazby a projevů něžnosti ze strany matky (nemají-li děti v raném věku stabilní vazbu na dospělého, je jejich další vývoj až k dospělosti ohrožen)
• negativní účinky citové deprivace
• sociální izolace vyvolává u dítěte strach z osamělosti, který může asociovat s tichem, tmou a klidem (což později může vést k vyhledávání společnosti, hluku, světel...) – Dollard a Miller (1950)
• psychoanalýza – důraz na vliv raného dětství
• fenomén emoční fixace = prvotní výběr objektů (osoby, které poprvé, tzn. v dětství uspokojily libido, se stávají vzory, které v pozdějším věku dospělý člověk vyhledává - matka se stává pro muže hledaným vzorem ženy)
• ve rovnání s dítětem je emocionální život dospívajícího a dospělého mnohem bohatší, diferencovanější
• ve zralém věku (ale již v období dospívání a adolescence) vystupují vývojově vyšší city, jejichž zdrojem jsou etické, estetické a intelektuální hodnoty
• morální city – opírají se o zvnitřněné hodnoty dobra a respektování konkrétních morálních hodnot)
• estetické cítění – zčásti vrozené, ale musí být pěstováno
• vývoj emocí se projevuje určitým zráním emocionality (tj. dispozic k emocionálnímu chování a jejich vlastnostmi) – vyjadřováno pojmem citová zralost

Ontogenetické období	Stav vývoje emocionality
Novorozenecké období	Difúzní emoční projevy, celkové vzrušení dítěte, negativní ladění, výraz emocí - motorika celého těla (komplex oživení).
Kojenecké období	City mají dominantní postavení, vznik pocitu libosti a nelibosti (do 3. měsíců), diferenciace citů, přesun ke kladným náladám.
Batolecí období	Pokračuje diferenciace citů, výrazovost emocí (patrné v chování), vysoká labilita, velká senzitivita emocí, excitabilita, afektivní výbuchy, negativismus (rozvoj sebevědomí), egocentrismus.
Předškolní období	Socializace citů (vznik „vyšších“ citů - mravních, estetických apod.), pokračuje diferenciace, labilita nálad, pokusy o potlačení afektivity, zvýšený sebecit, citlivost na pochvalu, sugestibilita, rozvoj citů prostřednictvím her, pohádek...
Mladší školní věk	Růst sebeuvědomování vlastních prožitků, dobrá nálada (citový optimismus), stabilizace a vyrovnanost citů, ubývání egocentrismu, tendence k extraverzi, ubývání afektivity (snaha potlačovat projevy emocí), vývoj vyšších citů.
Prepubescence	Dráždivost a labilita citů, převaha dysforických nálad, labilita sebepojetí (sklon ke komplexům), diferenciace citů, zranitelnost (malá odolnost vůči negativním podnětům), citová ambivalence.
Pubescence	Tendence k introverzi, citová přecitlivělost,sklon k depresivním stavům (citový pesimismus), labilita sebepojetí (sebehodnocení, sebecitu...), rozvoj sociálních citů (přátelství, vztah k opačnému pohlaví), ambivalence citů, negativismus, vzdor, citová nezralost, intenzita citů, značná excitabilita, neschopnost ovládat citové reakce.
Adolescence	Stabilita citů, uvědomělost citových prožitků, počátky citové zralosti, ubývá citová bezprostřednost, rozvoj intimních sociálních vztahů, citový optimismus, autoregulace a sebevýchova směrem k citovým reakcím.
Dospělost	Citová zralost, stabilita citů, uvědomělost citových prožitků, diferenciace a integrace citů, vědomé ovládání citových projevů (vliv konvencí a norem), menší vzrušivost, excitabilita.
Stáří	Egocentrismus (zúžení zájmu na sebe sama), introverze (uzavírání se), malá bezprostřednost citových reakcí (ovládání projevů), snížení intenzity citů, pomalost emočních reakcí, malá vzrušivost (až netečnost), malá frustrační tolerance.

Teorie emocí

James - Langova teorie

• periferní, klasická teorie
• 1884 – 1.teorie – "jsme smutní, protože pláčeme"
• emociogenní situace (podnět) navodí tělesné změny (reflexní změny činnosti některých orgánů) + pociťování těchto změn = vlastní cit
• emoce = prožívání fyziologických procesů v našich útrobách a svalech
• k uvědomění emoce dochází na základě tělesných změn
• těžiště vzniku emocí umisťuje na periferii
• tato teorie velmi pomohla k přechodu od empirického k teoretickému bádání v oblasti emocí
• odpůrce Cannon – vznesl vážné námitky (viz dále)

Thalamická teorie - Walter Cannon

• centrum vzniku emocí v thalamu (resp. v hypothalamu)
• mechanismus citového zabarvení senzorických vzruchů (za normálních okolností se tyto city neprojeví, osoba je vědomě neprožívá, protože thalamus je pod stálým útlumem mozkové kúry, jestliže jsou do mozkové kůry vedeny emociogenní senzorické podněty, začnou z thalamu vycházet eferentní podněty periferie › aktivuje se sympatikus, kůra nadledvinek, vagoinzulín, vegetativní nervový systém a vzniká citové chování, které si v kůře uvědomujeme)
• emociogenní situace vyvolá fyziologickou reakci › uvědomění jako emoce
• výrazné emociogenní situace › thalamus se vymaní z vyšší řídící kontroly › převaha nižších center
• poprvé systematicky rozlišováno emocionální chování (eferentní činnost thalamu k periferii) a emocionální zážitek (aferentní vliv thalamu na mozkovou kůru)
• hypothalamus – ovlivnění viscerální a svalové aktivity
• tyto orgány slouží k zajištění bezprostředně naléhavých odpovědí
• vzruchy mohou probíhat z thalamu souběžně do kůry
• může být vyvolána podmíněná odpověď, která může odstředivou dráhu vést k inhibici výrazu emocí
• Cannon zdůraznil, že organismus se připravuje na kritické situace navozující strach nebo zlost mobilizací energie (poplachová teorie emocí – emoce jako „zvonek“)
• tuto teorii rozpracoval dále P. Bard (1934) – námitky: pokusy s dekortikovanými zvířaty – jestliže by kůra trvale tlumila thalamus, měla by u nich po dekortikaci stoupat zuřivost, ale to se neprokázalo – zuřivost projevovala i po odstranění thalamu
• zdá se, že reakce nevzniká po odstranění některých částí hypothalamu
• Cannonovy názory však nelze poopravit přenesením center emocí do hypothalamu, protože hypothalamus nemá přímé spojení se senzorickými drahami a nemá ani přímou senzorickou projekci do kůry › nemůže představovat strukturu dávající senzorickým podnětům citovou kvalitu

Dvoufaktorová teorie emocí

• Schachter a Singer 1962
• samotná viscerální a motorická reakce a její percepce k prožívání emoce nestačí. Během experimentu, kdy probandům podáváním injekcí zvyšovali arousal, zjistili, že bez přítomnosti emočně nabitého podnětu prožitek emoce nenastane. K fyziologické reakci je tedy nutná ještě kognitivní složka, vliv kontextu

Papez - MacLeanova teorie

Papez (1937)

• první systematický pokus o vysvětlení takového systému mozkových struktur řídících emocionální projevy, ve kterých má mozková kúra ústřední význam
• vlastní centrum emocí = limbický systém (nejstarší části kůry – hippocampus, amygdala, mamilární tělíska, gyrus cinguli...)
• korová reprezentace viscerálních podnětů je umístěna v gyru cinguli
• 2 možné vstupy pro impulsy, které vyvolávají emoce – první souvisí s korovou činností, druhý s aktivitou hypothalamu
• v činnosti limbického systému rozlišuje mezi projevy, jejichž výsledkem je citové dování (tj. to, co je možné pozorovat navenek a na periferii) a procesy, jejichž výsledkem je citový zážitek
• důraz na význam hippocampu a gyru cinguli pro hypothalamickou činnost
• dal podněty ke zkoumání retikulární formace
• limbický systém a retikulární formace se na emočně – vegetativní aktivaci podílejí společně
• limbický systém nejspíše funguje jako zesilovač emočně kladných a záporných efektů různých podnětových situací (hédonické kontinuum), primárním úkolem retikulární formace je udržovat potřebný stav bdělosti (škála aktivační úrovně)
• na fungování emocí (jejichž komplexní vzorce zahrnují také endokrinní děje, děje řízené autonomní nerv. soustavou) se podílí souhra 3 částí mozku: mozková kúra, limb. systém a hypothalamus (který řídí činnost endokrinního systému a autonomní nerv. soustavy – sympatikus, parasympatikus)
• impulsy ze smyslů přecházejí přes struktury subthalamu do přední a střední části hypothalamu › odtud do corpora mammilaria, kde je anatomická možnost obohatit je o impulsy z kůry, zvl. z hippokampu; komplexní inf. se pak dostává prostřednictvím mammilo-thalamického traktu přes thalamus do gyrus cinguli, kde vzniká citový zážitek

MacLean (1970)

• navazuje na Papeze
• vývojově staré struktury limb. systému představují jedinou korovou reprezentaci viscerálních funkcí, které jsou důležitou součástí citových jevů („viscerální mozek“)
• připisuje největší význam hippocampu a amygdale, které jsou funkčně spojeny
• nesouhlasí s Papezem, že gyrus cinguli je konečnou korovou oblastí, kde vzniká citový zážitek (tuto funkci připisuje hippocampu a amygdale)
• gyrus hippocampu a gyrus dentatus chápal jako recepční zóny pro senzorické impulsy čichu, chuti a viscerálních funkcí, které sem přicházejí přes přímá aferentní spojení (čich má přímou dráhu › dopady do sociálního života – ženy svými parfémy ovlivňují muže – nelze kontrolovat kortexem
• další impulsy sem přicházejí z hlavních senzorických center neokortexu
• podle Mac Leana se tyto vstupy v hippocampu analyzují, v obsazích se oddělí specifické od všeobecného a symbolicky se přiřadí k vlastnímu citovému zážitku
• aferentní spojení amygdaly se podílejí na parasympatických funkcích
• navrhuje, že gyrus hippocampus je afektoreceptorickou částí kůry a hippocampus afektomotorickou částí
• poukázal na důležitost dalšího strukturálního elementu limb. systému, na tzv. septum
• hypotéza o existenci dvou anatomicky (i z hlediska chemické reaktivity) odlišných center v limbickém systému, které odpovídají příjemným a nepříjemným emocím (MacLean říká afektům)

Excitační teorie

• Arnoldová (1950)
• V emocionálních reakcích hraje rozhodující úlohu mozková kůra (přerušení spojení mezi kůrou a thalamem – tzv. prefrontální lobotomie nevede ke zvýraznění emocionálních reakcí, ale k jejich zeslabení)
• sledovala postupnost jevů, které proběhnou v organismu od okamžiku vjemu citového podnětu až po vznik emocionálního prožitku, emociogenního chování
• tato postupnost nemůže začít jen podnětem, který působí na organismus – mozek není pasivní systém neuronů, který by se aktivoval až po působení podnětu zvenku, má svou vnitřní aktivitu = možnost kontrolovat aferentní senzorické podněty jak n thalamické (mimovědomé), tak na kortikální (vědomé) úrovni podle očekávání, které prožíváme
• spojení vjemů a očekávání je základ pro hodnocení situace
• vjem + očekávání (někdy je očekávání víc než vjem) vytváří emocionální postoj (vztah k určité situaci)
• postoj navozuje tok nerv. impulsů z kůry do center thalamu a hypothalamu – vznik procesů spojených s citovým chováním a tělesnými změnami
• na základě zpětné vazby jdou impulsy do kůry
• sled změn: emociogenní situace + očekávání (hodnocení shody mezi vjemem a očekáváním) › emocionální postoj › emocionální chování + tělesné a vegetativní změny na periferii › zpětná vazba › korová registrace › opakování hodnocení
• strach a úzkost (charakteristické změnami v sympatiku) jsou regulovány centry v zadním hypothalamu, které jsou pod excitační kontrolou mechanismů lokalizovaných ve frontálních lalocích mozkové kúry
• hněv a zuřivost (napojeny na změny parasympatiku) jsou regulovány předními jádry hypothalamu, jež jsou pod excitační nadřazenou kontrolou gyru cinguli
• návazně Lazarusovy výzkumy stresu ukázaly, že záleží na kognitivním zpracování, zda se určitý podnět stane pro jedince stresorem nebo ne
• zhodnocení situace záleží na tom, zda nás to ohrožuje nebo ne (fyzicky i symbolicky – př. sociální status)

Aktivační teorie

• E. Duffyová, 1934 a později Lindsley, 1951
• emoce ztotožňovány s vysokou mírou aktivace (excitace organismu, resp. CNS)
• vyvinula se pod vlive nových poznatků o bioelektrické aktivitě mozku (EEG)
• předpokládá se obecný excitační proces (arousal) zajišťovaný retikulární formací
• arousal = zvednutí celkové aktivační úrovně
• retikulární systém má 2 složky – ascendentní (do kůry velkého mozku) a descendentní (z kůry do kmene), obě složky mohou mít i účinek tlumivý
• specifická senzorická podráždění (například vjem rozzuřeného psa) postupují ze smyslových orgánů do mozkové kúry do příslušných projekčních oblastí
• převod aktivace do různých forem chování se uskutečňuje prostřednictvím hypothalamu a mozkové kúry
• každý vnější či vnitřní podnět funguje jako specifický signál adresovaný určité senzorické oblasti kůry
• impuls pro nespecifickou "probouzející" aktivitu retikulární formace, která připravuje kůru a limbický systém pro akci
• jestliže se dalšími překážkami a neúspěchy stupňuje aktivace, chování většinou přestává být koordinované
• autoři navrhovali zrušení používání pojmu emoce
• aktivace je sice jedna z nejpodstatnějších složek citových jevů, ale nelze zanedbávat obsahovou stránku
• většině evropských psychologů se aktivační teorie emocí jeví jako biologizujíci redukce
• emoce, i když je vázána na arousal, nemůže být ztotožňována pouze s úrovní aktivace, neboť percepční, představové a myšlenkové obsahy mají podstatný význam v genezi i kvalitě emocionálních jevů

Fenomenologie citů

Popsat jednotlivé emoce není snadné (jde o subjektivní, vnitřní děje), proto je v popisu citů jako prožitků mnoho neshod a rozporů.

Úzkost

• obava před neznámou hrozbou, nemá předmět (na rozdíl od strachu, což je obava před něčím konkrétním, známým)
• tzv. bazální úzkost se utváří již v raném dětství jako důsledek citové deprivace. Zabarvuje trvale život člověka pocity nejistoty a ohrožení (vzniká tehdy, pokud nedojde v období do 1 roku k vytvoření blízké citové vazby k rodiči - "attachment", viz Teorie citové vazby [1])
• úzkost je považována za emoci naší doby
• behavioristé mají tendenci chápat úzkost jako synonymum tenze (napětí)
• faktor úzkosti vysoce koreluje s tzv. ergickou tenzí (napětí plynoucí z neuspokojení potřeb), Cattell a Scheier
• podle R. Maye (humanistická psychologie) je úzkost důsledkem tušení ztráty hodnoty, kterou subjekt považuje za podstatnou pro svou seberealizaci (tzn. důsledek ohrožení integrity ega)
• úzkost vysoce koreluje s neurózou, s pocity osobní nedostatečnosti a viny
• fyziologicky je úzkost spojena se zvýšením svalového napětí, s výraznými kardiovaskulárními a gastrointestinálními projevy
• vede k aktivaci nebo dezaktivizaci, ke zlepšení nebo zhoršení výsledků učení

Strach

• reakce na konkrétní nebezpečí, má reálné obsahy dané pojetím ohrožující situace
• je jednak vrozenou reakcí na nebezpečí a jednak může být podmiňováním naučen tak, že se asociuje s různými podněty (již Ribot rozeznává strach pocházející z instinktů a strach naučený)
• motorická komponenta strachu spočívá v útlumu pohybů, v útěku › rozeznává se pasivní a aktivní strach
• mírnou formou strachu je obava, výraznější, vystupňovaný strach je hrůza, zděšení (dezaktivizující)
• ve stavu hrůzy se člověk cítí zcela bezmocný, neví jak jednat (pantomy - situace ohrožující život bez naděje na záchranu)
• fyziologicky souvisí strach s činností sympatiku

Hněv

• prožívání hněvu je spíše nepříjemné, úleva nastává po odreagování
• vyhraněný hněv = vztek, zuřivost; mírnější forma = rozzlobenost
• oblast sociálních vztahů: hněvivé agresivní chování je v hrubých formách tlumeno, kultivuje se či promítá do nadávek, výhružek, kritiky, ironie, osočování, očerňování, intrik...
• hormonálním mediátorem je noradrenalin (pokládán za hormon hněvu)
• W. Cannon zkoumal fyziologické komponenty hněvu: snížení nebo zastavení procesů v sugestivním traktu ("vše se ve mně sevřelo"), posun krve z abdominálních orgánů ke kosternímu svalstvu, zesílení kontrakcí srdce, hlubší respirace, dilatace bronchiolů - průdušinek (možné propuknutí astmatu), mobilizace cukru v krevním oběhu

Smutek

• reakce na ztrátu nějaké hodnoty
• mírná podoba = zarmoucení (promítá se sem žebříček hodnot); výraznější podoba = žal
• žal zahrnuje: pocit bezvýchodnosti a touhu zaměřenou do minulosti – aby se nestalo to, co se stalo a co je již neodvratitelné
• člověk je v hlubokém smutku zaměřen do minulosti, ztrácí smysl pro perspektivu, což může vést ke ztrátě aspirací a zájmu o život vůbec (sebevraždy – zkratkovité, bilanční, demonstrační)
• žal – dezaktivizující, pocit bezmocnosti, beznaděje
• setrvávající žal = hoře – často depresivní stavy, sklíčenost, trudomyslnost, melancholie
• prožíváme-li žal, cítíme se osamoceni, poraženi, bídně, neschopni něco učinit, máme "světobol", svět cítíme jako temný a kalný
• výrazový projev – pláč, ale hluboký žal probíhá bez pláče (jako tiché stírání slz)
• je řazen k tzv. primárním emocím (u dětí vystupuje jako primární emoce nejpozději)
• s vývojem roste i vliv z hlediska perspektivy › člověk je smutný i při očekávání ztráty

Radost

• vzniká při dosažení zisku, např. při dosažení úspěchu (nebo vyhnutí se neúspěchu)
• reakce na úspěch – pocit zisku či zvýšení hodnoty sebe sama
• slabší forma = spokojenost, extrém = extáze
• dosažením cíle získáme nějakou hodnotu a cítíme se spokojeni, je-li to hodnota významná nebo dosáhneme-li ji překonáváním překážek, máme větší radost
• déletrvající a vystupňovaná radost může být prožívána jako pocit blaha nebo štěstí, vedlo-li překonání překážky to k radikální změně situace (zbavení se chudoby, osamělosti, ponižování, nesvobody...)
• komponenta radosti – pocit více či méně intenzivního veselí
• W. McDougall – radost je potěšení vyššího druhu, provázena pocitem zisku určit hodnoty
• Dumas (1931) pokládá radost za syntézu emocí blahobytu, lehkosti a síly, což odvozuje z introspekce: v radosti se cítíme dobře, lehce a silně
• výrazem radosti je úsměv, smích, celkové uvolnění, motorická aktivita, mnutí rukou...
• tichá / nakažlivá radost
• v radosti je tendence dávat ji najevo (sdílená radost - dvojnásobná radost), proto často budí závist a snahu bagatelizovat její příčinu
• Izard – radost je ve své nejčistší a nejvýznamnější formě reakcí na dosažené či vymaněné dobro
• pramení také ze zbavení se nějaké strasti, starosti, stresu, z nesplnění obavy
• perspektivní radost je prožívána jako naděje (při očekávání žádoucí události)
• biologický význam: spočívá ve zpevňující funkci, aktivizaci jednání, jehož byla dovršením
• vyšším druhem radosti je pocit blaženosti, nirvána (stav, v němž člověk necítí jakoukoli potřebu, což je v praktickém smyslu dosahováno po dokonalém uspokojení všech potřeb)
• (stav latence (dřímota) › potřeba přechází v aktualizaci › gratifikace › dezaktualizace › opět latence)

Štěstí

• vrcholná radost – intenzivnější, relace k něčemu trvalejšímu
• protahuje se do více či méně trvajícího stavu, projevuje se celkovou pozitivní životní bilancí
• touha po štěstí (individuálně různě pojatém) je silně motivující
• dosažené štěstí se časem stává jakousi samozřejmostí a jako pocit se rozplývá
• Pascal – účelem života není najít štěstí, ale hledat je
• T. Akvinský – štěstí je nejvyšší dobro; člověk, který je šťasten, nemůže chtít nic jiného
• štěstí leží někde mezi spokojeností a extází, která je ještě mírnější formou blaha
• neštěstí – charakter úderu, který rozbíjí, zničující pohroma s trvalými důsledky
• slabší forma štěstí = životní pohoda
• psychologicky by šel pojem štěstí vymezit jako nejintenzivnější pocit blaha při vytváření životní bilance

Emoční regulace

3 hlavní cesty regulace emocí:

1. kognitivní kontrola emocí
2. fyziologická kontrola emocí
3. behaviorální kontrola emocí

Kognitivní kontrola emocí

• modifikace myšlenek, přesvědčení, postojů a způsobů náhledu na své problémy
• snaha sebe uklidnit, snaha přenést pozornost k alternativním činnostem jednání
• řada publikací tzv. „pomoz si sám“ na tom zakládá - není zdaleka tak efektivní, jak si mnozí myslí
• vychází z dualistické tradice – z přesvědčení o „vládě ducha nad hmotou“
• kognitivní psychologové zkoumali vědomé kognitivní techniky, které mohou lidé použít k tomu, aby buď maskovali, nebo změnili své pocity – některé techniky se staly mimořádně populárními (např. racionálně emoční terapie A. Ellise, transakční analýza E. Berneho, kognitivní terapie A. Becka)

Fyziologická kontrola emocí

• vychází ze stále se zdokonalujícího poznání vzájemných souvislostí psychického a fyziologického stavu
• rozvoj neuropsychologických přístupů umožňuje lépe vysvětlit, jak modulace fyziologického stavu ovlivňuje psychický stav člověka (viz Biofeedback)
• hypotéza tělesných (somatických) markerů: A. Damasio, kniha: Descartesův omyl
• somatické markery prostřednictvím emocí regulují naše chování
• nepřemýšlíme „čistě racionálně“ – např: pokud se rozhodneme skočit z okna, neodvrátí nás od toho racionální úvaha o tom, že bychom se tak nejspíš připravili o život, ale spíše bezprostřední fyziologické/fyzické změny. Mozek je zaplaven chemickými látkami navozujícími představu bolesti, zamotá se nám hlava, přijde na nás slabost atd. Damasio tyto hranice chování označuje jako somatické markery.
• psychofarmaka ovlivňující emoční stavy (deprese, úzkosti atd.), psychoaktivní látky (alkohol, marihuana) + v poslední době se dostává nového světla využití technik stojících na pomezí behaviorální a fyziologické intervence – hypotéza tělesných markerů dává oprávnění úvahám o tzv. tělové paměti, která hraje klíčovou roli u biofeedbacku a focusingu

Biofeedback

• 70.léta
• citlivější podoba orientovaná na činnost mozku (neurofeedback), tzv. EEG-biofeedback
• metoda operantního podmiňování tělesné reakce ovlivňující fyziologický stav na základě velmi přesné zpětné vazby o fyziologických parametrech - při dosahování žádoucích změn fyziologických parametrů (např. poklesu svalového napětí trapéz při úzkosti) dostává učící se osoba „odměnu“ například formou poslechu příjemné hudby, obrazových scenerií nebo nějaké zábavné akce ve „hře“ s počítačem zprostředkovávajícím zpětnou vazbu

Focusing

• šestikrokový postup, který slouží k navázání kontaktu sama se sebou a se svými pocity
• není regulací ve smyslu záměrného ovlivňování; naopak – ponechává asociace tělesných pocitů probíhat volně
• při dlouhodobém praktikování vede k rozvíjení dovedností reflektovat a zpracovávat svoje pocity, posiluje přijetí vlastního prožívání jako něčeho bytostně vlastního a tak napomáhá přijetí sebe sama, což pozitivně ovlivňuje emoční bilanci

Behaviorální kontrola emocí

• vnější učení – klasické podmiňování a operantní podmiňování
• klasické p. – např. systematická desenzibilizace, zaplavení (expozice) (při léčbě fobií – zbavování strachu)
• operantní – žetonová ekonomika (žádoucí chování – žeton – zpevnění)
• lidé často spíše než regulace emocí v užším slova smyslu používají pro změnu svého rozpoložení nespecifické metody zaměřené spíše na tzv. subjektivní pohodu (well-being): cvičení, jóga, relaxační techniky, dechová cvičení, změny stravovacích návyků
• Ticeová

• výzkum toho, jak se lidé zbavují svých špatných nálad
• výsledky: zjistila, že ne každý souhlasí s filosofickou premisou, že bychom se měli snažit svoje špatné nálady měnit; zhruba pět procent lidí odpovědělo, že se nikdy nepokouší svoje rozpoložení ovlivňovat, protože jsou podle nich všechny emoce přirozené a měly by být prožívány ve všech svých projevech, bez ohledu na jejich nepříjemnost
• celkově lze říci, že lidé se zbavují špatných nálad spíše se smíšenými výsledky a používají těch nejrůznějších postupů

• ovlivnění vzteku: Ticeová zjistila, že vybití hněvu je jedním z nejhorších způsobů, jak se uklidnit: výbuchy vzteku zpravidla ještě zvyšují podráždění emočních center v mozku, a lidé se tak cítí ještě rozzlobeněji. Mnohem účinnější je, když se lidé nejprve trochu zklidní a potom vedou konstruktivní a asertivní rozhovor.
• ovlivnění špatné nálady či mírné deprese: Ticeová zjistila, že jednou z nejúčinnějších metod, jak překonat mírnou depresi či jinou špatnou náladu, je fyzická aktivita. Zdá se, že fyzická aktivita zmírňuje deprese, protože mění fyzický stav, který deprese vyvolává: v depresi dochází k utlumení metabolismu. Při namáhavém cvičení se tělo naopak dostane do stavu vysokého podráždění.
• pozvednutí mysli – další možnosti (vše z výzkumu Ticeové): naplánování nějakého malého triumfu či snadného úspěchu: udělat nějakou dlouho odkládanou domácí práci či pustit se do něčeho, co jsme už dlouho chtěli vykonat. Obdobně účinkuje i zlepšení mínění o sobě, i když se třeba jen hezky oblečeme či nalíčíme.

Zdroje

Zdroje obrázků:
Literatura:

• Huber, A. (2005). Emocionální inteligence EQ. (1. Vyd., 87 s.) Praha: Zems.
• Dostál, D. (2011). Rozhodovací procesy, emoce a vybrané osobnostní charakteristiky: ve světle hypotézy somatických markerů (Rigorózní práce). Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc.
• Janusz Reykowski, J. (1976). Osobowosc a Spoleczne Zachowanie sie Ludzi. Warszawa: Ksiazka i Wiedza.