Psychické zákonitosti a jejich charakter

Hledáním zákonitostí v psychologii se zabývá nomotetický přístup, jak ostatně vyplývá už z jeho názvu (nomos = zákon, zákonitost). Výzkumníci s tímto přístupem se snaží nalézat obecně platné principy a zákonitosti, které jsou společné většímu množství lidí, snaží se své poznatky s pomocí statistických metod kvantifikovat (proto se také jinak nazývá kvantitativní). Tento přístup je protipólem přístupu idiografického (či kvalitativního), který naopak zjišťuje, co je pro člověka jedinečné, a poznává konkrétní osobu více do hloubky.

Pojem „zákonitost“ v psychologii je však potřeba chápat s určitou rezervou. Psychologické poznatky mají totiž ze své podstaty pravděpodobnostní povahu. Psychologie není exaktní vědou, často není možné proměnné exaktně měřit. Můžeme sice měřit např. reakční čas či délku spánku, složitější je to ale už s vnímáním bolesti či emocí, což jsou subjektivní prožitky. V psychologii také často působí velké množství faktorů, které jsou velmi variabilní – každý člověk je determinován biologickými predispozicemi i psychosociálním vývojem, na momentální chování působí dispozice i situace (viz např. reciproční determinismus), roli hraje také například kultura. Je proto velmi obtížné hledat kauzální vztahy mezi proměnnými v psychologii. Dalším důvodem pravděpodobnostní povahy psychologických poznatků je fakt, že pro vyhodnocování a interpretaci dat se většinou jako pomocná metoda používá statistika. Zde jako vodítko užíváme hladinu významnosti, což je jen množství chyb, které jsme ochotni tolerovat – výsledek je tedy založen na pravděpodobnosti.

Přesto však můžeme jmenovat některé efekty a poznatky, které by bylo možné označit jako „zákonitosti“. Následující výčet jistě není kompletní, jsou zde však uvedeny některé důležité psychologické efekty a principy rozdělené do jednotlivých oblastí psychologie.

Obecná psychologie

Jelikož obecná psychologie se často zabývá tématy souvisejícími s biologií a fyziologií člověka, která není tak variabilní a obtížně měřitelná jako např. lidské pocity a myšlenky, je možné zde nalézt také asi největší množství zákonitostí.

Čití

Proces čití, tedy získávání jednoduchých senzorických informací z okolního prostředí, byl v 19. století hlavní oblastí zájmu psychofyziky. V rámci této disciplíny byly formulovány a kvantifikovány některé zákonitosti překlápění fyzikálních vlastností světa do vnitřní reprezentace.

Při zaznamenávání senzorických informací se uplatňují počitkové prahy. Dolní neboli absolutní počitkový práh (pojem zavedl Gustav T. Fechner) označuje minimální velikost podnětu, při které dokážeme podnět zaregistrovat, resp. kdy jej zaregistrujeme v 50 % případů. Níže jsou uvedeny minimální počitkové prahy pro jednotlivé smyslové modality:

• zrak: plamen svíčky za jasné tmavé noci až na 50 km
• sluch: tikot hodinek ze vzdálenosti 6m v tichém prostředí
• chuť: čajová lžička cukru rozpuštěná v 10l vody (gram soli v 500l)
• čich: kapka parfému rozptýlená do prostoru třípokojového bytu
• hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1cm

Dalším důležitým pojmem je rozdílový práh. Ten označuje nejmenší rozlišitelný rozdíl mezi dvěma podněty (v angličtině just noticeable difference, JND), které vedou ke vzniku dvou samostatných počitků. Svými experimenty zde přispěl především Ernst H. Weber, na základě jehož zjištění byl formulován Weberův zákon. Ten popisuje, že rozdílový práh se mění v závislosti na velikosti počátečního podnětu. Když tedy Weber dával lidem porovnávat váhu závaží, u lehkého závaží byli participanti schopni rozlišit mnohem menší rozdíl mezi závažími než u těžších (např. rozdíl 1g mezi 1g a 2g závažími postřehneme, kdežto mezi 100g a 101g nikoli). Tento zákon následně matematicky formalizoval Fechner, který vyjádřil, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu, neboli abychom vnímali rostoucí intenzitu lineárně, musí růst objektivní intenzita podnětu exponenciálně. Dále tento zákon rozpracoval Stanley S. Stevens, který použil metodu přímého odhadu, při níž pozorovatel připisuje podnětům svůj subjektivní odhad intenzity. Na základě toho Stevens zjistil, že Weberův zákon neplatí pro všechny druhy podnětů. Při vnímání intenzity elektrického šoku platí opačná závislost, tedy participanti vnímají i malý nárůst intenzity jako mnohonásobně větší. Při vnímání délky úsečky na intenzitě počátečního podnětu nezáleží a subjektivně vnímaný nárůst délky odpovídá objektivnímu (čím delší je úsečka, tím je odhad větší). Pro hodnocení intenzity světla pak Stevens zjistil platnost závislosti popsané Weberem. Tyto rozdíly ve vnímání mají pravděpodobně význam pro ochranu organismu: vysokou intenzitu světla vnímáme méně citlivě, což chrání náš zrak, naopak intenzitu elektrických šoků vnímáme intenzivněji, abychom byli upozorněni na jejich nebezpečnost.

Jako další zákonitost spojenou s čitím můžeme jmenovat Purkyňův efekt, který se týká adaptace oka na tmu a s tím související změny vidění barev. Při denním světle (fotopické vidění) zajišťují vidění především čípky, které jsou citlivé na vlnové délky 400-750 nm a díky nimž jsme tedy schopni vnímat barvy. Ve tmě (skotopické vidění) zajišťují vidění pouze tyčinky, které jsou citlivé maximálně na vlnovou délku 500 nm a díky nim tedy vnímáme spíše jen změny jasu. Když za soumraku dochází k přechodu mezi těmito dvěma stavy (mezopické vidění), jsou postupně více využívány tyčinky a vnímáme tedy výrazněji kratší vlnové délky (např. modrá barva), naopak barvy delších vlnových délek (např. červená) přestáváme rozlišovat. Celkově v důsledku toho barvy za šera rozeznáváme poměrně špatně a vše se nám může zdát laděné do modra.

Vnímání

Vnímání je možné charakterizovat jako zpracování a interpretaci senzorických počitků do vjemů. Při tomto procesu se uplatňují zákonitosti, které vnímání usnadňují a zefektivňují, ačkoli mohou někdy vést i k omylům (viz např. zrakové iluze).

V rámci procesu vnímání jsou senzorické vjemy seskupovány do smysluplných celků. Výzkumníci zastávající přístup tvarové psychologie popsali zákony organizace percepčního pole, kterými se toto organizování senzorických informací řídí. Nejvýznamnějším z nich je tendence rozdělovat vjemové pole na figuru a pozadí. Figura představuje to, na co zaměřujeme pozornost, co je zřetelné, výrazné a u čeho vnímáme detaily, pozadí naopak nevnímáme tak ostře. Přepínáním pozornosti (ať už intencionálním či nezáměrným) můžeme přepínat mezi figurou a pozadím, kdy z pozadí se stává figura a naopak. Níže jsou ve výčtu uvedeny další gestalt zákony vnímání, které popsal Max Wertheimer:

• zákon pregnantnosti (dobrého tvaru): nedokončené struktury vnímáme jako dokončené, tendence dotvářet vjem na základě zkušeností, např. přerušovaný trojúhelník je přesto vnímán jako uzavřený celistvý trojúhelník
• zákon blízkosti (proximity): objekty, které jsou blízko u sebe, vnímáme jako celek (v prostoru nebo v čase), např. souhvězdí, řádky v knize
• zákon podobnosti: jako celek vnímáme předměty, které jsou podobné, např. tučně vytištěná slova v textu
• zákon uzavřenosti: jako celek vnímáme to, co je něčím ohraničeno, např. text v závorkách
• zákon kontinuity (dobré křivky): dvě úsečky vedle sebe s mezerou mezi spíše vnímáme jako jednu křivku, ve sluchové modalitě např. schopnost sledovat melodii
• zákon společného osudu: jako celek či figuru vnímáme objekty pohybující se stejným směrem, např. auta jedoucí jedním směrem vnímáme jako jeden proud

V souvislosti s gestalt zákony vnímání byl také popsán efekt Zeigarnikové, který se týká paměti. Bljuma Zeigarniková, doktorandka Kurta Lewina, popsala na základě experimentu v roce 1927 jev, kdy si snadněji pamatujeme nedokončené úkoly než dokončené. Způsobeno je to nejspíše tenzí, která nemůže být kvůli nedokončení úkolu uvolněna.

V tématu vnímání pohybu je předmětem výzkumu mimo jiné vnímání zdánlivého pohybu. V této oblasti Wertheimer objevil v roce 1910 zákonitost, kterou označil jako fí-fenomén – jinak také stroboskopický efekt dle přístroje stroboskop, s jehož pomocí Wertheimer fenomén demonstroval. Vypadá tak, že při prezentaci dvou vizuálních podnětů s krátkou časovou frekvencí za sebou je nevnímáme jako dva nezávislé a oddělené podněty, ale vnímáme, že se jeden podnět přesouvá z místa na místo. Tento jev vzniká, pokud je časový interval mezi podněty 30-200ms. Vysvětlením je fyziologie (konkrétně setrvačnost) lidského oka. Tento jev umožňuje např. vnímat sérii nespojitých obrazů (např. promítání filmu) jako souvislý pohyb.

Percepční stálost je možné zmínit jako další zákonitost související s vnímáním. Je to vlastnost, díky které vnímáme tvar, barvu, jas či velikost objektů jako konstantní, přestože se mění podmínky jako osvětlení, vzdálenost, úhel pohledu apod. U tvaru a barvy je možné tento jev vysvětlit především jako výsledek učení, kdy si na základě zkušenosti vytváříme mentální reprezentace objektů, které díky tomu následně dokážeme rozeznat ve všech možných světelných podmínkách i ze všech úhlů (např. trávu vnímáme jako zelenou i při východu a západu slunce). To neplatí, pokud objekt vidíme poprvé – např. v obchodě se nám může barva oblečení jevit jako jiná než následně na denním světle. U velikosti pak jde částečně také o vrozený nervový proces týkající se přenosu obrazu na sítnici. Percepční stálost nám velmi usnadňuje vnímání okolního světa, zároveň však díky ní můžeme podlehnout různým zrakovým iluzím.

Další důležitou zákonitostí vnímání je holistické vnímání tváří. Ukázalo se, že tváře nevnímáme stejně jako jiné objekty. V lidské tváři totiž nevnímáme jednotlivé prvky, ale spíše ji vnímáme jako integrovaný celek, což umožňuje rychlejší zpracování, protože může probíhat paralelně. Jedním z dokladů je, že když je tvář otočená „hlavou dolů“, rozeznáváme ji mnohem hůře, než když jsou takto otočené jiné objekty. Také mnohem hůře rozeznáváme části obličeje prezentované izolovaně, než např. část domu. Není však jasné, zda k tomuto efektivnímu holistickému zpracování dochází proto, že jsou pro nás tváře evolučně významné, nebo proto, že v nich máme největší expertizu. Fusiformní tvářová oblast (fusiform face area, FFA), která je selektivně při rozpoznávání tváří aktivována, byla totiž aktivována např. i u ornitologů při rozpoznávání ptáků.

Pozornost

Jednou z vlastností pozornosti je selektivita. Díky této vlastnosti se do našeho vědomí dostanou pouze určité informace z vnějšího (či vnitřního) světa a ostatní dokážeme ignorovat. Průkopníkem ve zkoumání selektivní pozornosti byl Edward C. Cherry, který poukázal na fenomén koktejlové party (coctail party phenomenon). Ten popisuje situaci, kdy na hlučném večírku dokážeme sledovat konverzaci s druhým člověkem a odstínit ji tak od okolního hluku. Když však uslyšíme někde v okolí např. naše jméno, zpozorníme a zaznamenáme to, přestože jsme danou konverzaci předtím ignorovali, dojde k tzv. průlomu. Jsme také schopni si nějakou pro nás zajímavou konverzaci z okolí vybrat a soustředit svou pozornost na ni, přestože pořád zdánlivě nasloucháme našemu původnímu konverzačnímu partnerovi. Cherry tento jev zkoumal metodou stínění (shadowing) a metodou dichotic listening.

O vysvětlení selektivní pozornosti se následně snažilo mnoho výzkumníků. Příkladem může být Donald E. Broadbent a jeho teorie časného filtru, Anna Treismanová a teorie oslabení nebo teorie pozdního filtru od Deutsche a Deutschové. Obecně experimentální důkazy existují pro časnou i pozdní selekci, záleží pravděpodobně na typu podnětu. Daniel Kahneman pak přišel s kapacitním modelem, který nepopisuje pozornost jako filtr, ale jako celkovou kapacitu, kterou rozdělujeme mezi různé činnosti na základě našich intencí, dispozic, arousalu a zpětné vazby, jak se nám činnost (ne)daří. Zde se při výzkumu užívá dual-task metoda, přičemž ne všechny činnosti jsou aditivní – např. hrát na klavír a uklízet není fyzicky možné. Kahneman také hovoří o tom, že celkovou kapacitu je možné změnit např. tréninkem činností. Jiní autoři (např. Wickens či Hirst a Kalmar) hovoří o tom, že pozornost není závislá pouze na jednom centrálním zdroji, ale je několik druhů či modulů pozornosti, které můžeme paralelně přiřazovat různým podnětům, přičemž jednodušší je to u činností, které nezaměstnávají stejné kognitivní procesy.

Zrakové vyhledávání popisuje proces, při kterém vyhledáváme cíl mezi distraktory. Treismanová a Gelade popsali rozdíl mezi vyhledáváním podle jednoho rysu a podle spojení více rysů. Když vyhledáváme podle jednoho rysu (např. podle barvy, červený objekt mezi modrými), vystačíme si s předpozornostním zpracováním (feature search), dochází k paralelnímu zpracování a čas nenarůstá s počtem objektů. Když však potřebujeme při vyhledávání spojit více rysů (např. podle barvy a tvaru, červený trojúhelník mezi červenými čtverci a modrými kolečky), potřebujeme zapojit zaměřenou pozornost a prohledáváme jeden objekt po druhém (sériové zpracování), kdy čas lineárně narůstá s počtem objektů (conjunction search).

Paměť

Jedním z prvních výzkumníků zabývajících se systematicky pamětí byl Hermann Ebbinghaus. Sám na sobě dělal např. výzkumy, kdy se učil a následně si po různých časových intervalech vybavoval nesmyslné slabiky. Časové intervaly se pohybovaly od několika minut po 31 dní. Ebbinghaus takto zjistil mimo jiné to, že zapomínání je největší v prvních minutách a hodinách po osvojení materiálu a v dalších dnech se zpomaluje. Výsledná (Ebbinghausova) křivka zapomínání má tedy logaritmický spíše než lineární tvar.

Při ukládání podnětů do paměti je také možné jmenovat určité zákonitosti. Jednou z nich je efekt sebereference, který vyjadřuje, že lidé si lépe zapamatují podněty vztažené k vlastní osobě než podněty neutrální. Například při úkolu zapamatování přídavných slov si je nejlépe pamatovali účastníci, kteří je měli posuzovat z hlediska vhodnosti popisu jejich vlastní osoby. Pamatovali si je dvakrát lépe než účastníci, kteří tato slova posuzovali z hlediska sémantiky (zda dané slovo znamená to samé jako…) a ještě lépe než při fonetickém posuzování (zda se slovo rýmuje s…) či strukturním posuzování (zda obsahuje velká písmena). Na základě výzkumů je pravděpodobné, že tento efekt funguje díky dobré organizovanosti a propracovanosti materiálu a informací týkajících se vlastní osoby a self obecně. S takovými informacemi pracujeme každý den a novou informaci tak můžeme do tohoto konceptu snáze uložit a díky četným asociacím následně lépe vybavit.

Při ukládání do paměti se projevuje také efekt pořadí, konkrétně efekt primárnosti a efekt novosti. Při zapamatování seznamu slov si nejlépe pamatujeme slova z konce seznamu, trochu hůře slova ze začátku seznamu a nejhůře slova z prostředka. Konec seznamu si pamatujeme dobře díky tomu, že tato slova máme ještě v krátkodobé paměti (efekt novosti). Začátek seznamu si pamatujeme relativně dobře díky tomu, že tato počáteční slova máme tendenci si mezitím opakovat, takže se mohou již uložit do dlouhodobé paměti (efekt primárnosti).

Pojmy jsou v paměti organizované také dle určitých zákonitostí. Konkrétně jsou organizované do hierarchie pojmů, kdy máme pojmy v paměti uložené ve třech kategoriích: nadřazené (např. nábytek), základní úrovně (např. židle) a podřazené (kancelářská židle). Funguje zde přitom princip kognitivní ekonomie, kdy vlastnosti objektů máme uložené u pojmu té úrovně, pro kterou jsou specifické. Například u kanárka máme přiřazené, že hezky zpívá, že má křídla máme uložené u pojmu pták a že dýchá máme uložené u nadřazeného pojmu zvíře. Nemusíme tak mít uložené v paměti u každého pojmu všechny informace. Nejčastěji přitom užíváme pojmy základní úrovně, které jsou více informativní než nadřazené a zároveň více specifické než podřazené pojmy. Ve své expertní oblasti však naopak častěji používáme pojmy podřazené (např. ornitolog při pojmenovávání různých druhů ptáků). S touto organizací sémantické sítě potom souvisí také rychlost jejího prohledávání, kdy rychleji bychom měli posoudit tvrzení, která jsou v síti blíže (např. rychleji posoudíme otázku „Umí kanár létat?“, než otázku „Je kanár zvíře?“). Zjistilo se však, že to neplatí u všech pojmů a byly formulovány alternativní teorie (více viz článek o vytváření pojmů).

Spíše s imaginací pak souvisí asociační zákony vycházející ze směru asocianismu z 18. století. Ty vyjadřují zákonitosti asociování obsahů v naší mysli. Zákon podobnosti vyjadřuje, že se nám asociují podobné objekty, události apod., např. obrazy od jednoho autora. Podle zákona kontrastu si asociujeme ale také přesné opaky – např. den a noc, černá a bílá. Zákon dotyku v prostoru říká, že si vybavíme události spojené s určitým místem, zákon dotyku v čase podobně spojuje události v čase (ať už současné či po sobě následné). Zákon kauzality pak popisuje, že při pohledu na určitý jev si asociujeme jeho příčinu, např. když vidíme rozbitou skleničku, představíme si, jak spadla. K těmto zákonům pak Thomas Brown v 19. století přidal ještě principy živost, častosti a novosti – tedy čím je asociace novější, čím častěji se opakuje a čím je emočně více nabitá, tím snáze se vybaví.

Jazyk

V oblasti jazyka a řeči můžeme jmenovat například následující dva efekty. Prvním je Ganongův efekt, který popisuje, že nejednoznačný foném máme tendenci vnímat jako smysluplné slovo. Je tak příkladem sestupného (top-down) procesu, který se spolu se vzestupnými (bottom-up) procesy uplatňuje při rozpoznávání slov v řeči.

Druhým efektem souvisejícím s řečí je McGurkův efekt, který popisuje důležitost využití vizuální informace z pohybu rtů při vnímání řeči. Pokud získáváme slyšené a vizuální informace, které nejsou v souladu, interpretujeme je někdy ve prospěch vizuální informace, někdy jako kompromis mezi oběma signály. Když uslyšíme např. „pa“ a přitom uvidíme rty, jak vyslovují „fa“, subjektivně budeme vnímat slabiku jako „fa“. Pokud zavřeme oči, uslyšíme správně „pa“. Výsledný vjem však může být i úplně jiný, smíšený, např. slyšíme „ga“, vidíme „ba“ a subjektivní výsledný vjem je „da“.

Učení

Učení je možné vymezit jako jakékoli změny, které vycházejí ze životní zkušenosti. Ne všechny změny člověka jsou způsobené učením, podílí se na nich také biologické zrání, stárnutí, zranění či užívání návykových látek. Učení je možné rozdělit na několik druhů, přičemž v základu rozlišujeme učení jednoduché, které máme společné s dalšími živočichy (např. habituace, senzibilizace, imprinting, klasické a operantní podmiňování), a specificky lidské (učení vhledem, sociální, intelektuální, senzomotorické). V oblasti učení existuje opět mnoho zákonitostí.

Habituace a senzibilizace jsou geneticky naprogramované elementární typy učení. Při habituaci si organismus přivyká na působící podnět, který není ani užitečný, ani nebezpečný, takže na něj přestává reagovat. Například lovecký pes si takto přivyká na výstřely z mysliveckých pušek. Když jsou podněty nepředvídatelné a proměnlivé, tak však k habituaci dojí nemusí (např. chrápání). Naopak senzibilizace znamená, že při opakovaném působení podnětu organismus reaguje postupně více. Je možné sem zařadit i tzv. „zahřívací efekt“, kdy podnět nespouští hned silnou reakci, ale ta se aktivuje pomalu a postupně. U nebezpečných podnětů to může mít obranný význam, ale u užitečných je funkce senzibilizace méně jasná. Se senzibilizací souvisí také priming, kdy krátkodobá neuvědomovaná prezentace stimulu může ovlivnit následné reakce, rychlost pochopení následujícího stimulu či citovou odezvu na něj.

Dalším geneticky naprogramovaným typem učení je imprinting. Při tomto učení stačí jediná expozice podnětu, aby byl jeho mentální obraz na celý život „vtisknut“ do paměti jedince. Imprinting neprobíhá po celý život, ale pouze v senzitivní neboli kritické vývojové periodě v rané fázi života jedince. Jako zákonitý proces byl objeven Konradem Lorenzem u mláďat husy velké (později obecně u ptáků). Když Lorenz o mláďata v prvních hodinách po vylíhnutí pečoval, vtiskla si ho jako svého rodiče a všude jej pak následovala, přičemž po 24 hodinách je toto chování již nevratné. Imprinting tedy slouží k zapamatování si příslušníků svého druhu, především rodičů a také budoucích sexuálních partnerů. U lidí není kritická vývojová perioda takto jasně ohraničená, avšak je možné sledovat podobný proces při učení se mateřskému jazyku. Dokladem mohou být záznamy o vývoji řeči tzv. vlčích dětí vyrůstajících mimo lidské společenství.

Zákonitosti existují také v rámci klasického i operantního podmiňování. Klasické podmiňování je formou asociačního učení, kdy se spojují vrozené reakce s novými podněty. Jednou ze zákonitostí zde je různá efektivita načasování podmiňování. Bylo zjištěno, že nejefektivnější je odložené neboli opožděné podmiňování, při kterém je nejprve prezentován podmíněný podnět (např. světlo) a po určitém časovém intervalu se přidá nepodmíněný podnět (např. potrava). Toto je také způsob, který používal I. P. Pavlov při svých experimentech. O něco méně efektivní je stopové podmiňování, při kterém je mezi prezentací podmíněného a nepodmíněného podnětu ještě krátká pauza. Nefunkční je pak současné podmiňování, při kterém jsou oba podněty prezentovány současně, i zpětné podmiňování, kdy je prezentován nejprve nepodmíněný podnět a až následně podmíněný. V obou posledně zmíněných případech je podmíněný podnět pouze nevýznamnou kulisou. U klasického podmiňování je možné zmínit také např. Garciův efekt, který popisuje vznik chuťové averze. Po jediném spojení určitého jídla s nevolností (byť spolu reálně souviset nemusí) vznikne chuťová averze na danou potravu, která může trvat až do konce života. Tento jev se vyskytuje u zvířat i u lidí a představuje evoluční důležitost vyhnutí se jedovaté potravě.

Operantní (instrumentální) podmiňování je typem učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu. Jedním z prvních výzkumníků v této oblasti je Edward L. Thorndike, který na základě svých experimentů formuloval několik zákonitostí. Zákon efektu říká, že takové chování, které vede k uspokojení, se později v dané situaci vyskytne pravděpodobněji než chování, které k uspokojení nevede. Tímto vysvětloval učení pokusem a omylem, kdy určité chování se stává nástrojem (instrumentem) k dosažení uspokojení. Zákonem cviku Thorndike vyjádřil, že spojení mezi podnětem a chováním bude o to silnější, čím častěji bude docházet k jejich spojení. Zákon pohotovosti pak vyjadřuje, že úspěšné chování záleží i na motivovanosti jedince. V rámci operantního podmiňování lze také jmenovat nejefektivnější přístup z hlediska načasování zpevnění, a tím je nepravidelný poměr k počtu reakcí. Při tomto způsobu podmiňování se jedinec snaží svým chováním získat kladnou reakci konstantně, jelikož nikdy neví, kdy odměna přijde nebo zda byl přísun kladných podnětů zastaven (na rozdíl od např. nepřetržitého odměňování). V souvislosti s operantním podmiňováním je možné jmenovat také efekt kontrastu. Ten vyjadřuje, že při odměňování závisí na počáteční úrovni ohodnocení, která nastavuje naše očekávání a vůči které je pak zvýšení či snížení kontrastní. Například při postupném zvyšování platu výkonnost spíše stoupá, než když je plat od začátku vysoký, ale neměnný.

Edward C. Tolman vnesl do behavioristického pohledu na učení více kognitivní pohled, když přišel s problematikou latentního učení. Zjistil totiž, že krysy se učily v bludišti orientovat, i když na konci nebyla žádná odměna, že si vytvářely kognitivní mapu bludiště, která jim v následných pokusech usnadňovala a urychlovala hledání správné cesty. Dle Tolmana tedy při cestě v bludišti nejde pouze o osvojení sekvence pohybů, ale o učení se jeho prostorového uspořádání.

Dalším typem učení je učení vhledem, které popsal především gestaltista Wolfgang Köhler. Ten oponoval behavioristům a tvrdil, že učení a řešení problémů nemusí probíhat pouze reproduktivně, tedy opakováním náhodně úspěšných pokusů. Popsal, že při učení se může projevit také vhled, tedy změna vnímání vztahů a souvislostí v daném problému. Tato změna probíhá podobně jako vznik dobrého tvaru, dochází k ní náhle, spontánně. Je často provázena tzv. aha-efektem, tedy prožitkem náhlého pochopení a vyřešení problému. Jedinec však musí mít možnost vidět problém jako celek, vnímat vztahy mezi jeho jednotlivými složkami, aby mohlo ke vhledu dojít.

Nakonec specificky lidským typem učení je mimo jiné sociální učení, v rámci kterého Albert Bandura popsal observační učení. Dle Bandury se jedinec nemusí učit pouze přímým odměňováním či trestáním, ale také díky zástupnému zpevňování. To znamená, že si můžeme vytvořit očekávání ohledně efektivnosti našich aktivit prostřednictvím observace důsledků chování druhých lidí jakožto modelů. Máme pak tendenci napodobovat spíše model, jehož chování bylo odměněno, než ten, který byl potrestán. Pokud nejsou u chování modelu přítomné žádné přímé pozitivní či negativní důsledky, máme tendenci napodobovat chování jedinců atraktivních a úspěšných. Tyto vlastnosti totiž vnímáme tak, že daný jedinec je celkově odměňovaný a vhodný k napodobení.

Myšlení – rozhodování

Rozhodování je proces výběru mezi několika možnostmi. Ideálně by tento proces měl probíhat tak, že zvážíme subjektivní hodnotu dané možnosti a pravděpodobnost, s níž může nastat. Z mnoha výzkumů však vyplývá, že lidé se nerozhodují zcela racionálně a systematicky, nýbrž užívají různé „zkratky“, mimo jiné i tzv. heuristiky. Ty jsou odhadem či zkusmým řešením problému v situaci, kdy nemáme dostatek informací. Šetří náš čas a mohou vést ke správnému řešení situace, avšak často mohou vést naopak k chybnému rozhodnutí. Jejich výzkumu se věnovali především Amos Tversky a Daniel Kahneman. Dále budou uvedeny některé z těchto heuristik a kognitivních omylů a zkreslení, pro další viz např. odpovídající článek na anglické Wikipedii.

Heuristika reprezentativnosti popisuje jev, kdy za pravděpodobnější považujeme to, co je více typické. Například u řady hodů mincí (panna = P, orel = O) považujeme za pravděpodobnější řadu OPPOPO než PPPOOO, protože pro nás představuje více typicky náhodnou sekvenci hodů. Obě řady jsou však ve skutečnosti stejně pravděpodobné. Tento jev také může za to, že hráč rulety očekává, že pokud se už pětkrát zastavila kulička na červené, musí se příště zastavit na černé. Přitom však pravděpodobnost těchto jednotlivých náhodných jevů je stále stejná, na sobě vzájemně nezávislá.

S heuristikou reprezentativnosti souvisí také ignorování informace o základním poměru. Když například máme rozhodnout, jaké ze dvou povolání člověk pravděpodobněji vykonává a dostaneme přitom informaci o základním poměru obou povolání v populaci a popis daného člověka, máme tendenci rozhodnout se spíše podle reprezentativnosti daného popisu pro určité povolání, než racionálně podle základního poměru. Podobně funguje také ignorování pravidla konjunkce. To popisuje zkreslení, kdy považujeme za pravděpodobnější spojení dvou jevů než výskyt jednoho z nich samostatně. Opět tedy při popisu určitého člověka dáme spíše na náš dojem reprezentativnosti popisu a řekneme například, že pravděpodobnější je, že určitá osoba je feministická úřednice než pouze úřednice, přestože statisticky je pravděpodobnější méně omezená možnost (úřednice) bez ohledu na popis dané osoby.

Heuristika dostupnosti popisuje jev, kdy považujeme za pravděpodobnější to, u čeho si snáze vybavíme z paměti relevantní příklady. S touto heuristikou se ve svém každodenním životě můžeme často setkávat, přičemž může být efektivní (co si snáze vybavíme, je běžnější a tedy i pravděpodobnější), ale může také vést k přecenění pravděpodobnosti určitých jevů. Média nás často informují o různých dopravních nehodách, kriminálních zločinech či výhrách v loterii, takže lidé často četnost těchto jevů nadhodnocují, jelikož si je snadno vybaví z paměti.

Efekt ztracených investic je kognitivním omylem, se kterým se v běžném životě také můžeme často setkat. Týká se situace, kdy pokračujeme v činnosti pouze kvůli ospravedlnění již vynaloženého úsilí a financí, přestože to vede k dalšímu investování do dané činnosti a ztráta tedy ještě narůstá. Když si například člověk koupí lístek do kina a v průběhu filmu zjistí, že se mu vůbec nelíbí, často raději zůstane až do konce, aby neměl pocit, že jsou to vyhozené peníze, když z kina odejde. Přitom však utrácí svůj další čas a nejspíše bude mít i horší psychické rozpoložení.

Dalším významným a častým zkreslením je konfirmační zkreslení. Máme tendenci více důvěřovat argumentům a důkazům, které jsou v souladu s naším předchozím přesvědčením a také si je lépe pamatujeme. Naopak informace, které nejsou v souladu s našimi názory, máme tendenci ignorovat a podceňovat, případně si nejednoznačné informace interpretujeme tak, aby v souladu s naším přesvědčením byly. Snažíme se tedy spíše své hypotézy potvrzovat než vyvracet, což však často vede k chybným úsudkům a rozhodnutím. Projevuje se to například i ve Wasonově úloze výběru, kde mají lidé rozhodnout, zda platí určité pravidlo na základě otočení dvou karet. Ve většině případů však otočí právě takové karty, které by pouze potvrdily dané pravidlo, což neříká nic o tom, že by jinou kartou nemohlo být porušeno.

Dunning-Krugerův efekt je dalším příkladem kognitivního zkreslení a omezené lidské racionality. Jedinci, kteří vědí relativně málo a spíše nejsou kompetentní, mají tendenci své vědomosti a kompetence přeceňovat. Naopak lidé kompetentní se spíše podceňují. Když jsou potom konfrontováni se svým skutečným výsledkem v porovnání s ostatními, kompetentní lidé svůj odhad posunou k více realistickému, ovšem nekompetentní se stejným způsobem přeceňují i nadále. Vysvětlením tohoto efektu může být, že lidé, kteří mají málo znalostí, jich nemají dost na to, aby dokázali posoudit vlastní (ne)správnost.

Posledním zde zmíněným kognitivním zkreslením je Forerův či Barnumův efekt. Ten označuje jev, kdy lidé považují za přesný popis své osoby jakékoli obecné a vágní popisy, které by ve skutečnosti mohly popisovat kohokoli. Barnumův se nazývá podle majitele cirkusu P. T. Barnuma, který byl mistrem v psychické manipulaci, Forerův dle B. R. Forera, psychologa, který efekt popsal. Tento fenomén využívají především různí astrologové a věštci. Vysvětlením jeho fungování může být snaha nacházet v informacích smysl, selektivní myšlení či subjektivní validace.

Psychologie osobnosti

V rámci psychologie osobnosti můžeme jmenovat několik vzájemně úzce souvisejících efektů (některé z nich můžeme chápat i jako synonyma), které popisují, že chování člověka může být ovlivněno tím, jak druzí (či on sám) předpokládají, že se bude chovat. Jedním z prvních výzkumníků, kdo tento jev popsal, byl Robert Rosenthal – dle něj se jev nazývá Rosenthalův efekt – spolu s Lenore Jacobsonovou. Provedli výzkum, ve kterém zdánlivě na základě testů rozdělili třídu žáků na nadané a méně nadané, což sdělili učitelům. Přestože ve skutečnosti byly obě skupiny vyrovnané, na konci experimentu bylo zjištěno, že skupina „nadaných“ měla opravdu lepší výsledky, než skupina „nenadaných“. Vysvětlením bylo, že učitelé svým přístupem k žákům ovlivnili jejich rozvoj, např. věnovali více pozornosti nadaným žákům, více je podporovali apod. Tomuto efektu se říká také Pygmalionův efekt (dle známého díla Bernarda Shaw) nebo efekt sebenaplňujícího se proroctví. Pokud jsou očekávání negativní, pak se tento jev nazývá Golemův efekt.

Tento efekt očekávání je možné zařadit pod teorii nálepkování (labelling), kterou popsal Howard Becker. Lidé odchylující se od norem jsou často označováni různými negativními nálepkami (např. „zlobidlo“, „nezbeda“, „nemotora“,…). Pokud jsou často opakovány, člověk se s nálepkou identifikuje, přijme ji do své identity a nakonec se podle této nálepky i chová, jelikož je od něj takové chování vlastně očekáváno. Carol Dweck pak zdůraznila, že tímto stigmatizujícím dojmem nepůsobí jen negativní, ale i pozitivní nálepky. Když tedy dítě chválíme, že je „šikulka“, „chytré“ apod., můžeme tím na něj klást tlak, že když se mu něco nepovede, už šikovné není. Dweck tak navrhuje, aby nebyly používány tyto nálepkující popisy podstatnými a přídavnými jmény, které hodnotí daného člověka jako celek a spojují úspěch či neúspěch s jeho identitou. Místo toho je vhodnější užívat hodnocení dané situace (např. „to se ti povedlo“).

Sociální psychologie

Sociální facilitace a inhibice

Vliv sociálních skupin na chování jednotlivců je od počátku vzniku sociální psychologie důležitým tématem a týká se ho i několik následujících zákonitostí. Jako vůbec první experiment v sociální psychologii je označován experiment Normana Tripletta z roku 1898. Všiml si, že na cyklistických závodech podávají cyklisté lepší výsledky, když jedou společně a za vodičem, než když jedou samostatně, což následně i experimentálně ověřil. Později byl tento jev, kdy přítomnost druhých lidí zlepšuje výkon jedince, označen jako sociální facilitace. Zjistilo se však také, že výkon nemusí být vždy lepší, ale může být přítomností druhých i narušen (sociální inhibice). Uskutečnilo se následně mnoho různých výzkumů, až Robert Zajonc v polovině 20. století přišel s vysvětlením. Zjistil, že přítomnost druhých lidí působí na výkon jednotlivce pozitivně ve chvíli, kdy se jedná o jednoduchou a dobře naučenou činnost. Avšak při vykonávání obtížných činností, které nejsou dobře osvojené, působí přítomnost druhých lidí negativně a výkon naruší.

Možných vysvětlení tohoto efektu je několik. R. G. Green rozlišil tři kategorie teoretických přístupů k sociální facilitaci. Jednou z nich jsou koncepce vycházející z teorie zvýšení drivu či arousalu za přítomnosti druhých lidí, což předpokládal i Zajonc. Při jednoduchých činnostech zvýšení arousalu výkonu napomůže, avšak při složitých už je hladina arousalu příliš vysoká (viz Yerkes-Dodsonův zákon). Druhá skupina koncepcí předpokládá, že přítomnost druhých lidí vyvolává tendenci chovat se určitým způsobem, aby byl vyvolán žádoucí dojem. Může zde pak být obava z hodnocení druhými, která zvyšuje arousal, spíše než pouhá jejich přítomnost. Třetí skupina koncepcí pak sociální facilitaci vysvětluje tím, že přítomnost druhých lidí ovlivňuje pozornost a proces zpracování informací. Rozptýlení pozornosti může opět u jednoduchých činností napomoci vyšším arousalem, ovšem u složitějších úkolů může způsobit obtíže.

Sociální zahálení

Sociální zahálení (social loafing, dříve také Ringelmannův efekt) popisuje situaci, kdy za určitých okolností jedinci při práci ve skupině vykazují nižší výkonnost než při práci individuální. Tento jev poprvé na základě svých výzkumů popsal Max Ringelmann na konci 19. století. Zjistil, že když měli lidé společně táhnout lano, tak čím větší byla skupina, tím nižší byl průměrný podíl jednotlivce na tahu. Osmičlenná skupina tak vyvinula pouze 49% sílu oproti potenciálnímu očekávanému součtu průměrné síly jednotlivců.

V následných výzkumech byly zjištěny charakteristiky činností, které jsou pro sociální zahálení více rizikové. Sociální zahálení se vyskytuje především u skupinově vykonávaných činností, kde je pouze jeden společný výsledek, bez možnosti vyjádření podílu jednotlivce. Dále ovlivňuje motivaci a tedy výkon jednotlivce ve skupině také význam činnosti pro jedince. Na základě těchto charakteristik je možné omezit riziko sociálního zahálení např. tím, že činnost uzpůsobíme tak, aby bylo možné hodnotit i přínos jednotlivců do celkového výkonu skupiny.

Skupinová polarizace

Skupinová polarizace označuje jev, kdy lidé mají tendenci mít po diskuzi ve skupině o určitém tématu extrémnější (tedy více polarizovaný) názor než předtím. Dříve se tento jev nazýval „risky shift“ fenomén, odkazující k tomu, že skupiny mají tendenci při rozhodování volit riskantnější možnost než jedinci. Později však bylo zjištěno, že tento posun nemusí být pouze směrem k více riskantnímu rozhodnutí, ale i směrem k opatrnějšímu. Jde tedy obecně o posun do extrému v jakémkoli směru a to nejen při rozhodování, ale i v postojích, názorech či hodnotách. Proto se ujal obecnější pojem skupinová polarizace.

U risky shift fenoménu byla polarizace vysvětlována rozptýlením odpovědnosti za konečné rozhodnutí skupiny, ovšem to pravděpodobně neplatí u opatrnějších rozhodnutí. Dalším vysvětlením může být teorie sociálního srovnávání, kdy každý ze skupiny se snaží před ostatními prezentovat v nejlepším světle, čímž může dojít k posunu stanoviska skupiny k extrémnějšímu pólu. Další vysvětlení říká, že při skupinové diskuzi jedinec získá od ostatních další argumenty pro nebo proti jeho vlastnímu názoru, čímž se může ve svém názoru utvrdit a polarizovat (podobně jako konfirmační zkreslení).

Skupinářské myšlení (groupthink)

Skupinářské myšlení je označením situace, kdy skupina pouze v zájmu zachování shody přijímá špatné a neracionální rozhodnutí, které může vést k negativním důsledkům a které by jednotlivci posoudili jako chybné. Skupina v takovém případě souhlasí se sledováním cílů, s nimiž jednotliví členové nesouhlasí. Pojem zavedl Irving L. Janis na základě analýzy různých historických událostí, kde se dle něj skupinářské myšlení vyskytlo (např. útok na Pearl Harbor).

Existuje několik podmínek vzniku skupinářského myšlení. Jsou jimi izolace skupiny, vysoká kohezivita (neboli soudržnost) skupiny, nedostatek norem, homogenita smýšlení členů skupiny a vysoký stres vyvolaný vnějšími okolnostmi, např. kdy je potřeba učinit rychlé rozhodnutí a zároveň malá naděje na nalezení lepšího rozhodnutí, než které je navrhované. Skupinářské myšlení vzniká v podmínkách, kdy snaha členů o soudržnost a jednotu skupiny převýší snahu realisticky zhodnotit navrhovaný postup. Symptomy skupinářského myšlení potom jsou např. iluze nezranitelnosti, kolektivní racionalizace skupinových rozhodnutí, společně sdílené stereotypy o vnějším prostředí či sebecenzura a odmítání kritiky skupiny. V důsledku toho skupina může mít nekompletní přehled možností, chybně vyhodnocovat rizika či nedostatečně hledat informace, což následně může vést k chybnému rozhodnutí.

Fáze vývoje skupiny

Ve vývoji skupiny bylo na základě výzkumů zjištěno několik typických fází, které se v různých skupinách opakují a je možné je tedy považovat za určitou zákonitost. Nejčastěji se používá model Bruce Tuckmana. Ten popsal fáze vývoje skupin na základě vývoje dvou oblastí: sociálně-emocionální (vzájemné vztahy členů skupiny) a úkolové (interakce týkající se úkolů skupiny). Sociálně-emocionální složka dle Tuckmana prochází ve skupině následujícími fázemi: testování a závislost, vnitroskupinový konflikt, vývoj skupinové soudržnosti a funkční role vztahů. Úkolová složka pak prochází těmito fázemi: orientace a testování, emocionální reakce na požadavky úkolu, otevřená diskuze a objevy řešení. Obě popsané složky dohromady tvoří následujících pět fází vývoje skupiny:

• Formování: Lidé se seznamují se členy skupiny i s úkolem a převládá zde nejistota a úzkost.
• Bouření: Členové skupiny se snaží prosadit, vznikají konflikty, nepřátelské chování, každý chce dosáhnout toho, aby skupina uspokojovala jeho potřeby.
• Normování: Dochází k překonání konfliktů, vytváří se dohoda o pravidlech, společné postoje, hodnoty, rolová očekávání, nastává skupinová soudržnost.
• Optimální výkon: Skupina je stabilizovaná, může produktivně a efektivně pracovat, členové se chování v souladu se svými rolemi, plní se skupinové úkoly, probíhá kooperace mezi členy.
• Ukončení: Skupina se rozpouští, členové odcházejí z emocionálních skupinových vztahů a aktivit zaměřených na úkoly skupiny.

Sociální konformita

Konformita je označením situace, kdy jedinec změní své chování nebo názor v důsledku působení skutečného nebo domnělého tlaku ze strany druhého jedince, skupiny či společnosti. Člověk tak pod vlivem ostatních dělá něco, co by sám nedělal. Konformní chování může (ale nemusí) být prožíváno jako vnitřní konflikt mezi tím, jak se chce chovat jedinec a co vyžaduje okolí. Pokud člověk konflikt neprožívá a požadované chování či názor vnitřně přijme, jde o akceptaci. Když člověk prožívá pouze mírný konflikt a vnější tlak je spíše přáním druhého, jde o vyhovění. Když se však jedná o změnu chování v důsledku přímého rozkazu, který může být až v rozporu s jedincovým svědomím, jde o poslušnost. Takové situace už jsou méně běžné, ale zato silně negativně prožívané. Mezi klasické výzkumníky zabývajícími se konformitou patří Muzafer Sherif, Solomon Asch či Richard Crutchfield.

V tématu sociální konformity můžeme spatřovat zákonitosti v činitelích, které přispívají k výskytu konformního chování. Jedním z významných činitelů je velikost skupiny. Nejvíce tlak narůstá při zvýšení počtu členů na tři až pět, další nárůst počtu osob již tlak na konformitu nezvyšuje. Dalším činitelem je jednomyslnost skupiny. I v Aschových experimentech se ukázalo, že jakmile pouze jeden ze spolupracovníků narušil jednomyslnost skupiny správnou odpovědí, tak se konformita jedinců velmi snížila (z 37 % na 6 %). Dalším činitelem je pak skupinová koheze, kdy v silně soudržných skupinách je těžší odolat tlaku na konformitu, ať už z respektu vůči skupině či ze strach z odmítnutí skupinou.

Poslušnost vůči autoritě

Poslušnost je jedním z typů konformity, kdy je určité chování vyžadováno příkazem, často i pod hrozbou sankcí při odporu či nedodržení příkazu. Může představovat poslušnost vůči zákonům, sociálním normám, rodičům, nadřízenému, ale i např. vůči diktátorovi. Tématu poslušnosti se experimentálně věnoval Stanley Milgram či Philip Zimbardo. Podnětem pro tyto výzkumy byly především události holocaustu z druhé světové války, kdy obžalovaní se následně hájili tím, že pouze plnili příkazy.

Z Milgramových experimentů vyplývá několik proměnných, které byly pro výskyt poslušnosti významné. Jednou z nich je prestiž autority. Pokud experiment probíhal přímo na prestižní univerzitě a bylo zdůrazněno, že slouží k vědeckým účelům, lidé měli tendenci být více poslušní, než když experiment probíhal ve správní budově či ve zchátralém objektu a experimentátor se představil jako středoškolský učitel biologie (v takovém případě poklesla plná poslušnost z původních 63 % asi na 48 %). Další proměnnou byla blízkost autority. Když dával experimentátor příkazy po telefonu, poslušnost klesla na 21 %, podobně když za sebe náhle experimentátor zavolal náhradu a odešel. Významnou proměnnou byla také vzdálenost „žáka“ a „učitele“ – čím blíže žák byl, tím méně byl účastník experimentu ochoten dodržovat příkazy. Důležité však je nezapomínat také na kritiku tohoto výzkumu jednak ze strany etické a jednak ze strany přílišného zobecnění jeho výsledků.

Efekt přihlížejících

John Darley a Bib Latané zkoumali situační okolnosti, za jakých se zachováme prosociálně a kdy naopak pouze přihlížíme a řešení situace se nechopíme. Impulzem k těmto výzkumům byla vražda Kitty Genovese, kdy se zjistilo, že jí přihlíželo téměř 40 sousedů, avšak nikdo nezasáhl ani nezavolal policii. Darley a Latané v různých výzkumech zjistili, že když narůstá počet přihlížejících, snižuje se pravděpodobnost, že někdo zasáhne. Tento jev se nazývá efekt přihlížejících.

Základním vysvětlením efektu přihlížejících mohou být dvě skutečnosti. První je, že situace může být nejednoznačná a tedy je těžké vyhodnotit její nebezpečnost. Například když se někdo zhroutí, jako laici nevíme, zda je to kvůli mozkové příhodě, nízkému tlaku či pod vlivem drogy. Pokud je pozorovatelů více, lidé v nejednoznačné situaci sledují a čekají, jak zareagují ostatní. Jelikož to však dělají všichni, nikdo nereaguje a všichni vypadají klidně, takže si každý pro sebe vyhodnotí, že není potřeba zasahovat. Tento jev se nazývá pluralitní ignorance. Dalšími jevy, které mohou v nejednoznačné situaci bránit zásahu, jsou strach z nevhodného zásahu a strach ze sociálního omylu. Druhou skutečností vysvětlující efekt přihlížejících je rozptýlená odpovědnost. Když je situaci přítomna pouze jedna osoba, je odpovědnost pouze na ní, když je však přítomno více osob, odpovědnost se rozptýlí mezi ně a každý očekává, že zasáhnou ostatní.

Změna postojů

Téma postojů a jejich změny bylo na začátku osamostatňování sociální psychologie jako vědy jejím hlavním předmětem. Jedni z prvních výzkumníků jsou Thomas a Znaniecky se svou známou prací „Polský rolník v Evropě a Americe“. V oblasti změny postojů pak velmi přispěl svými experimenty například Richard LaPier.

Ke změně postoje může vést více cest. Dvěma hlavními jsou persvaze a kognitivní disonance. V rámci persvaze (neboli přesvědčování) působí mnoho činitelů, které mohou ovlivnit její úspěšnost. Jsou jimi např. charakteristiky zdroje (např. důvěryhodnost, atraktivita), obsah informace (centrální, tedy racionální, či periferní, tedy emoční cesta), charakteristiky příjemce (např. věk, pohlaví). Jako jednu ze zákonitostí je možné zde jmenovat sleeper efekt, který popsal Carl Hovland. Tento efekt popisuje situaci, kdy nějakou informaci získáváme od nedůvěryhodného zdroje a kvůli tomu odmítáme toto persvazivní působení, s postupem času však máme tendenci zapomenout na nedůvěryhodnost zdroje a pamatujeme si už jen danou informaci, které již věříme.

Druhým mechanismem (nejen) změny postojů je kognitivní disonance. Tento jev popsal Leon Festinger v polovině 20. století. Označil tím stav vnitřního napětí, který vzniká v případě protichůdných postojů vůči nějakému objektu, či v případě rozporu mezi poznatky a chováním. Člověk má v takovém stavu tendenci napětí nějakým způsobem zmírnit, ať už změnou chování nebo popřením informací. Například když lékař kuřákovi řekne, že kouření škodí jeho zdraví, tento člověk má často tendenci tuto informaci bagatelizovat a racionalizovat.

Atribuční tendence

Člověk má tendenci vidět události kolem sebe jako smysluplné, snaží se událostem porozumět, určitým způsobem je vysvětlit a predikovat, díky čemuž může svět chápat jako stabilní a předvídatelný. Tento proces přisuzování příčin chování vlastnímu i druhých lidí a hledání (subjektivních) spojitostí mezi příčinou a následkem v sociálních situacích se nazývá atribuce. Jako jeden z prvních se tomuto tématu výrazněji věnoval Fritz Heider, poté vznikly dvě hlavní teorie: teorie odpovídajících závěrů (neboli korespondujících inferencí), jejímiž autory jsou Edward Jones a Keith Davis, a kovariační teorie od Harolda Kelleyho.

Při atribučním procesu však vzniká také mnoho omylů a zkreslení, které souhrnně označujeme jako atribuční tendence. Lee Ross zavedl termín základní atribuční chyba, který označuje tendenci přeceňovat dispoziční vysvětlení chování. Například když je někdo v určité situaci nepříjemný, máme tendenci si to vysvětlit jako jeho vlastnost, přestože to může být ve skutečnosti způsobeno danou situací. Tento způsob uvažování člověku šetří energii a umožňuje mu předvídat své prostředí, i když je často toto uvažování nesprávné. Nisbett potom tuto atribuční chybu rozšířil o efekt aktér-pozorovatel, který říká, že z hlediska pozorovatele máme větší tendenci přeceňovat dispozice, než z hlediska aktéra. Říká, že u sebe samých máme tendenci přeceňovat spíše situační faktory. Další upřesnění přinesli Miller a Ross, když přišli s pojmem egocentrická atribuční chyba (neboli self-serving bias). Ta popisuje, že příčiny událostem přisuzujeme podle toho, jak je to pro nás příjemné. Tedy náš úspěch přisuzujeme našim dispozicím a neúspěch situaci, naopak u druhého člověka přisuzujeme úspěch situaci a neúspěch dispozicím. Tímto si chráníme svůj sebeobraz a sebevědomí. V případě lidí s depresivními sklony však tento model neplatí – mají tendenci atribuovat přesně naopak (tedy neúspěch sobě, úspěch druhým).

Sociální percepce

Sociální percepce je proces, během kterého poznáváme druhé lidi a v rámci interakce s nimi si utváříme dojem o jejich vlastnostech, motivech, stavech či postojích, utváříme si mentální reprezentace o sociálním světě. I zde ovšem dochází k mnoha zkreslením v důsledku potřeby úspory energie a času při poznávání druhých lidí, abychom mohli snadno predikovat jejich chování a svět pro nás zůstal srozumitelný. Jedním z těchto zkreslení je haló efekt (termín zavedl Edward Lee Thorndike), který se projevuje hned v prvních vteřinách seznámení se s novým člověkem. Haló efekt je vyjádřením toho, že některé vlastnosti jsou pro člověka na první dojem důležitější a výraznější než jiné, a podle nich potom hodnotí druhého jako celek. Solomon Asch v této souvislosti popsal centrální rysy, které jsou pro formování dojmu nejvýznamnější (např. vřelý, chladný), a periferní rysy, které celkový dojem tolik neovlivňují (např. slušný, nezdvořilý).

Dalším zkreslujícím faktorem je efekt primárnosti, který velmi úzce souvisí s haló efektem. Vyjadřuje, že charakteristiky zaznamenané jako první ovlivňují celkový dojem, který si o člověku vytvoříme. Ve světle těchto prvních charakteristik pak interpretujeme i všechny další. Efekt novosti naopak popisuje, že větší význam na utváření dojmu mají charakteristiky, které jsou nové, posledně zaznamenané. Tento efekt ale není příliš častý. V rámci utváření prvního dojmu a hodnocení atraktivity druhého člověka existuje také tendence hodnotit druhého jako atraktivnějšího, pokud je nám podobný (efekt podobnosti sobě).

Franklinův efekt

Franklinův efekt popisuje, že když pro nás někdo udělá laskavost, tak pro nás udělá další laskavost s vyšší pravděpodobností, než kdybychom mu poskytli laskavost my. Pokud si chceme někoho spřátelit, může tedy zapůsobit, pokud ho požádáme o laskavost. Efekt se jmenuje podle Benjamina Franklina, který ve své autobiografii popsal, jak si tímto způsobem dokázal spřátelit jednoho politického soupeře. Výzkumníci Jecker a Landy tento efekt jako první v roce 1969 ověřili také experimentálně. Vysvětlením může být efekt kognitivní disonance, kdy začneme mít rádi lidi, kterým děláme laskavost, abychom si tyto své činy ospravedlnili. Efekt podobně funguje i opačně, kdy začneme nenávidět osobu, které jsme nějak ublížili, abychom se vyrovnali se svou následnou kognitivní disonancí.

Vývojová psychologie

V lidském vývoji je možné sledovat mnoho zákonitostí a principů, dle kterých vývoj postupuje. Je však potřeba připomenout, že na vývoj působí mnoho faktorů (viz determinace psychiky) a průběh vývoje u daného člověka je tedy vždy individuální.

Biogenetický a psychogenetický zákon

Ernst Haeckel formuloval biogenetický zákon (jinak také zákon rekapitulace), který říká, že ontogeneze je zkrácená podoba fylogeneze, tedy že v embryonálním stadiu každý druh zopakuje svůj fylogenetický vývoj. Haeckel poukazoval na podobnost jednotlivých embryonálních stadií člověka s nižšími živočichy svými kresbami. Byl však záhy podroben kritice, kresby byly označeny za nepřesné a jeho teorie se nepotvrdila. Přesto však na tuto teorii navázali Stanley Hall a James Mark Baldwin, kteří formulovali psychogenetický zákon. Ten říká, že ontogeneze člověka je opakováním jeho evolučních stadií, tedy do 4 let probíhá zvířecí stadium, ve 4–8 letech stadium lovců a sběračů, 8–12 let divošské a primitivní kmeny, 12–25 let idealismus 18. století a až ve 25 letech je na úrovni moderní společnosti.

Hegelovy vývojové zákony

Hegel formuloval tři obecné vývojové zákony. Prvním je rozpor, tedy zákon jednoty a boje protikladů, který považuje za základní předpoklad vývoje, jelikož konflikt posouvá člověka dopředu. Druhým je zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní, tedy že v určitém bodě kvantitativního nárůstu dojde ke zlomu do jiné kvality. Například dítě se v osvojování řeči nejdříve učí nová a nová slova, až s nimi po určité době začne pracovat gramaticky. Třetím zákonem je pak zákon negace negace. Hegel popisuje, že člověk má nějakou základní myšlenku (teze), proti které působí nějaký nesouhlas (antiteze) a nakonec je myšlenka nahrazena myšlenkou třetí, vyšší, která je obohacena o obě předchozí myšlenky (synteze). Například dítě v předškolním období je egocentrické (teze), ale je v kontaktu s vrstevníky (antiteze), což nakonec vede k decentraci dítěte (synteze).

Gesellovy vývojové zákonitosti

Arnold Gesell popsal na základě studia vývoje dětí v kojeneckém věku pět vývojových principů. Prvním z nich je princip vývojového gradientu, který se týká směru postupu vývoje ve třech kategoriích: kefalokaudální, proximodistální a ulnoradiální směr. Kefalokaudální směr znamená, že vývoj postupuje od hlavy k patě, a tedy vyvíjí se nejdříve např. smysly na hlavě a až poté hmat. Proximodistální směr popisuje, že vývoj probíhá od centra těla k periferii, vyvíjí se tedy nejdříve např. velké klouby jako rameno, poté loket a nakonec prsty. Ulnoradiální směr pak popisuje vývoj úchopu – ten postupuje od hrabavého pohybu malíčkem k podložce přes hrabavý úchop dlaní k podložce bez opozice palce, až po radiální úchop s opozicí palce a klíšťkový úchop palce a druhého prstu v opozici.

Druhým principem je proplétání antagonistických neuromotorických funkcí. Takto se ve vývoji střídá např. dominance flexorů a extensorů či aktivita a klid. Třetí je princip funkční asymetrie, kdy dochází ke střídání specializace na levé a pravé straně těla, ke střídání asymetrie a symetrie, díky čemuž dochází k neustálému zdokonalování. Například při učení se chůze do schodů dítě nejdříve chodí vždy jednou nohou napřed, až potom je začne střídat, stejně tak při chůzi ze schodů. Čtvrtým principem je princip individuace. Tento princip je důležité mít na paměti například při dětské diagnostice, jelikož říká, že určité obecné vývojové zákonitosti sice platí, ale každé dítě vykazuje individuální a specifický průběh, délku trvání apod. Nakonec pátým principem je princip autoregulace, který popisuje, že organismus má různé autoregulační mechanismy a dokáže často rozhodnout, co je konkrétně pro něj v danou chvíli nejlepší (např. autoregulace spánku, jídla).

Obecné zákony psychického vývoje

Thorová ve své publikaci uvádí následující souhrn obecných zákonitostí vývoje psychických funkcí, které je možné v lidském vývoji i přes jeho značnou individuální proměnlivost sledovat:

• Zákon posloupnosti a konzervace: Vývojové změny postupují v určitém sledu, kdy pro dosažení pokročilejšího stadia je nutné zvládnutí předcházejícího stupně (např. nejprve musí mít dítě názornou představu o množství, až následně může dělat operace s abstraktními symboly).
• Zákon diferenciace, integrace a specializace: Vývojové změny vedou k diferencovanosti duševních procesů, ale také probíhá integrace, která zajišťuje celistvost a sjednocení rozrůzněného (např. důležité jsou pro dítě zážitky spojené s vlastní identitou pro udržení kontinuity „já“).
• Zákon dynamické interakce organismu a prostředí: Celoživotně se na vývoji podílí vnitřní i vnější činitelé. Z dlouhodobého sporu nature vs. nurture je tedy v současnosti zastáván pohled, kdy se jedná o interakci organismu i prostředí (např. Sternova teorie konvergence).
• Zákon nerovnoměrného tempa vývoje: V různých etapách vývoje je tempo změn různé, střídají se období rychlého vývoje a klidu. V určitém období vždy dojde k vývojovému skoku (např. v prvním roce po narození rychlý vývoj motoriky, první kroky), po kterém následuje období klidu, kde jsou osvojené dovednosti či znalosti prohlubovány, procvičovány a stabilizovány (např. jistější chůze i po nerovném terénu). Duševní vývoj také probíhá nerovnoměrně, nejrychleji se rozvíjí funkce důležité pro přežití, např. orientace smysly v prostředí, rozvoj mechanické paměti, až později jemnější funkce, jako formální myšlení.
• Zákon vývojového zpomalování: Na počátku vzniku organismu je vývoj nejrychlejší, až dosáhne určitého vrcholu, kde jsou již změny nepatrné (tzv. plató, stabilita). Tento trend se týká nejen fyzického růstu, ale i učení se novým znalostem a dovednostem. Například při osvojování si nových slov dítěte je zpočátku velký nárůst, ve dvou letech užívá přibližně 200 slov, do třetího roku si osvojí dalších asi 1500–1700 slov, následně nastává zpomalení a přírůstek slovní zásoby v dalším roce už je jen kolem 1200 slov.
• Zákon celistvosti a koherence: Psychické funkce jsou navzájem propojené, zároveň psychika funguje v souladu s dalšími tělesnými funkcemi (např. hormonální produkce). Narušení jedné funkce tedy může ovlivnit i další.
• Zákon novosti: Každý vývojový stupeň je odlišný od předchozího i následujícího nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Změny vždy narůstají nejprve v rovině kvantitativní (např. počet osvojených slov), až se změní v novou kvalitu (např. dítě začne se slovy pracovat i gramaticky).
• Zákon individuálního průběhu vývoje: Sice můžeme ve vývoji člověka sledovat obecné charakteristické zákonitosti různých vývojových období, ale jelikož na každého jedince působí odlišná kombinace vnitřních a vnějších vlivů, ve výsledku je vždy průběh vývoje individuální a neopakovatelný pro daného člověka. Člověk se navíc nejen asimiluje podmínkám, ve kterých žije, ale také do nich sám aktivně svým působením zasahuje, dítě si hledá podněty, které se shodují s jeho založením.

Galtonův zákon zvratu a zákon podílu po předcích

Francis Galton byl vědec, který přispěl svými poznatky v mnoha oborech. Po vzoru svého bratrance Charlese Darwina se zajímal o lidskou dědičnost, především v oblasti mentálních znaků. Jako jeden z prvních tak formuloval základní spor nature vs. nurture (tedy dědičnost vs. prostředí). Zkoumal metodou historiometrie souvislost mezi nadanými rodiči a jejich potomky, chtěl zjistit dědičnost nadání k určité profesi. Byl však kritizován, jelikož ve svých výzkumech nezohlednil možnost, že k volbě stejné profese u potomků nemusí vést dědičnost, ale také výchova. Na tuto kritiku zareagoval a jako první tedy začal studovat dvojčata, což je metoda užívaná dodnes.

Do vývojové psychologie Galton přispěl formulováním dvou zákonů vycházejících z jeho výzkumů dědičnosti. Zákon zvratu popisuje, že když mají rodiče nějaký znak ve velké míře, tak potomci se zase vracejí do průměru (např. nadprůměrná výška rodičů se v dalších generacích postupně vytrácí). Zákon podílu po předcích pak říká, že potomek sice získává nejvíce znaků po rodičích, ale i vzdálenější předkové mu své znaky předávají, tím méně, čím vzdálenější je předek.

Psychologie práce

Yerkes-Dodsonův zákon

Yerkes-Dodsonův zákon se týká vztahu úrovně aktivace, neboli arousalu, a výkonu. Tento vztah v rámci tématu motivace popsali výzkumníci Yerkes a Dodson na základě pokusů se zvířaty již v roce 1908. Zjistili, že výkon s rostoucí úrovní arousalu lineárně roste, avšak jen do určitého bodu – příliš vysokou aktivací je výkon narušen a začíná zase klesat. Optimální je tedy průměrná míra aktivace, vztah aktivace a výkonu má tvar obrácené křivky U. Záleží přitom také na typu aktivity, kterou člověk vykonává. Například ve sportu je potřebná vyšší aktivace než při činnostech, kde je potřeba spíše intenzivního soustředění či jemná motorická činnost. Yerkes-Dodsonův zákon se pak může podílet také na efektu sociální facilitace či inhibice (viz výše).

Hawthornský efekt

Hawthornský efekt byl popsán výzkumníkem Eltonem Mayo na základě tzv. Hawthornských studií, kdy byl v jedné z amerických továren zkoumán vliv pracovních podmínek na produktivitu práce. Zpočátku v této studii zkoumali vliv změny osvětlení či doby odpočinku. Zjistili však, že změny těchto fyzických či technických podmínek neměly na pracovní výkon žádný vliv. Naopak produktivita pracovníků se významně zvýšila, když s nimi výzkumníci dělali rozhovory o jejich pracovních postojích a názorech. Pracovníci tedy vykazovali vyšší výkon jako vedlejší efekt výzkumu, v důsledku toho, že se o ně výzkumníci a vedoucí zajímali, což je označováno jako Hawthornský efekt. Zdůraznil se tak vliv psychologických a sociálních faktorů na pracovní výsledky.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D., získané v rámci kurzu Psychologie osobnosti vyučovaného na Katedře psychologie (KPS) FF UK. Dále byly využity poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. z předmětu Obecná psychologie na KPS FF UK. Také byly využity poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. z kurzu Vývojová psychologie na KPS FF UK.

Odkazy

Další doporučená literatura

• Dweck, C. (2017). Nastavení mysli. Jan Melvil Publishing.
• Kahneman, D. (2012). Myšlení rychlé a pomalé. Jan Melvil Publishing.
• Tavris, C., & Aronson, E. (2012). Chyby se staly (ale ne mou vinou). Dokořán.