Legislativa týkající se historického knihovního fondu a sbírkového fondu

V rámci legislativy týkající se historického knihovního fondu a sbírkového fondu máme dva zákony, knihovní zákon a zákon o sbírkách. Tyto zákony se v určitých částech překrývají. Knihovní zákon je spíše obecný, zatímco zákon o sbírkách je konkrétnější.

Knihovní zákon

Celým názvem "Zákon o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon)". Jedná se o základní legislativní dokument upravující podmínky fungování knihoven a poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb. Vztahuje se ke knihovnám, které poskytují bez rozdílu veřejné knihovnické a informační služby a jsou evidovány jako veřejné knihovny (evidence se provádí u Ministerstva kultury).

Tento zákon knihovnám udává povinnost poskytovat bezplatně:

• zpřístupňování knihovních dokumentů z vlastního fondu nebo prostřednictvím meziknihovních služeb
• poskytování ústních bibliografických, referenčních a faktografických informací a rešerší
• zprostředkování informací z vnějších informačních zdrojů, především ze státní správy a samosprávy
• umožnění přístupu k informacím na internetu, ke kterým má knihovna bezplatný přístup

Historický knihovní fond

Historický knihovní fond je dle definice TDKIV sbírka historických dokumentů (knih, rukopisů, periodik apod.) budovaná, spravovaná a zpracovávaná v knihovně za účelem uchování a odborného i kulturního využití. Okruh dokumentů je v Česku vymezen knihovním zákonem.

Historické knihovní fondy jsou obvykle součástí vybavení hradů, zámků a klášterů. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku je zachováno více než 350 zámeckých, hradních a klášterních knihoven. V nich je uloženo přes 1 700 000 svazků. Historické knihovny jsou uchovávané v původních prostorách a původních skříních, regálech či jiném nábytku. Historické knihovní fondy obsahují soubor literatury ze všech vědních oborů (historie, filozofie, teologie, přírodní vědy, lékařství, alchymie, politika, výtvarné umění či psychologie). Každá knihovna odráží zájem těch, kteří ji shromažďovali. Některé tematické okruhy nalezneme téměř ve všech zámeckých knihovnách. Týká se to například literatury s vojenskou tématikou. Důvodem je, že velká část důstojnictva pocházela z aristokratických rodin. Velmi často je také zastoupena právnická literatura, protože státní správa byla doménou šlechty. Typicky „aristokratickou“ literaturou jsou i knihy o lovu, lesích, koních, případně genealogické publikace. Téměř v každém fondu existuje početný soubor knih o zemědělství, neboť většina zámků byla hospodářským centrem panství. Jeho majitelé se snažili shromáždit vždy to nejmodernější o jeho správě, o hospodářských novinkách, o pěstování plodin a jejich následném zpracování.

Vymezení historického fondu se v řadě případů částečně či zcela kryje se sbírkovým fondem. Za historický fond je ze zákona považován fond, který se skládá z knihovních dokumentů, které vznikly do roku 1860 nebo mají v daném oboru pro svou jedinečnost historickou hodnotu, popřípadě jiný knihovní fond mající zvláštní historickou a kulturní hodnotu, pokud byl takto vymezen ve statutu knihovny nebo v jiném právním předpisu. Jak uvádí Richard Šípek ve článku “Práce s historickými fondy” každá knihovna či instituce spravující knihovní fond definuje „svůj“ historický fond na základě vlastní úvahy. Sbírkou se takový (nebo podobný) soubor stává z hlediska zákona teprve tehdy, je-li přihlášen do registru Centrální evidence sbírek, vedené Ministerstvem kultury. V tom případě se na něj vztahují jiná pravidla než na běžný knihovní fond, avšak podobná těm, která se aplikují na fond historický, především ve smyslu zvýšené ochrany celistvosti souboru.

Vlastník či správce sbírky (v případě státních institucí) je povinen o sbírku pečovat, zajistit její vhodné uložení a chránit ji před krádeží i nepříznivými povětrnostními vlivy.

Evidence a revize knihovního fondu

Dle knihovního zákona, § 16 o evidenci a revizi knihovního fondu, musí provozovatel knihovny vést evidenci knihovního fondu. Evidence knihovního fondu musí umožňovat kontrolu jednotlivých záznamů a zaručovat jejich nezaměnitelnost. U větších sbírek (nad 3000 věcí movitých) je vlastník povinen vést nejen chronologickou, ale rovněž systematickou evidenci (katalog). K ověření souladu evidenčních záznamů o jednotlivých knihovních dokumentech se skutečným stavem je provozovatel knihovny povinen provádět revize knihovního fondu.

Revize knihovního fondu se provádí:

• jednou za 5 let, pokud její knihovní fond nepřesahuje 100 000 knihovních dokumentů,
• jednou za 10 let, pokud její knihovní fond přesahuje 100 000 knihovních dokumentů a nepřesahuje 200 000 knihovních dokumentů,
• jednou za 15 let, pokud její knihovní fond přesahuje 200 000 knihovních dokumentů a nepřesahuje 1 000 000 knihovních dokumentů.

Přesahuje-li knihovní fond knihovny 1 000 000 knihovních dokumentů a nepřesahuje-li 3 000 000 knihovních dokumentů, je provozovatel knihovny povinen provádět jeho revizi postupně, a to tak, že každý rok provede revizi části knihovního fondu nejméně v rozsahu 5 % z celkového počtu knihovních dokumentů v knihovním fondu.

Vyřazování knihovních dokumentů

Dle knihovního zákona, § 17 o vyřazování knihovních dokumentů, je možné knihovní dokumenty z konzervačního fondu a z historického fondu vyřazovat pouze se souhlasem ministerstva. Vyřazené dokumenty jsou nabízeny ke koupi Národní knihovně.

Zákon o sbírkách

Celým názvem "Zákon o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákon (Zákon č. 122/2000 Sb.)". V roce 2000 přijal Parlament České republiky zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. Tento právní předpis, který nahradil někdejší zákon o muzeích a galeriích, stanovuje práva a povinnosti vlastníků sbírek a zavádí centrální evidenci sbírek (CES) vedenou na Ministerstvu kultury. Ta funguje jako veřejně přístupný seznam sbírek, vypovídajícím o bohatosti významné části movitého kulturního dědictví v České republice. Jedná se tedy o zákon, který by měl zabezpečit ochranu sbírek ze strany státu a zabránit jejich rozptýlení a zkáze. Evidují se zejména sbírky, které se trvale nachází na území ČR a které obsahují nejméně 5 sbírkových předmětů. Centrální evidence je veřejnosti přístupná v IS, jehož záměrem je vnést do sbírek pořádek a zároveň sbírky podřídit ministerstvem kultury. Sbírky, které jsou evidované v CESu jsou jako významná součást historické a kulturní paměti národa chráněny ve veřejnému zájmu.

V seznamu sbírek zapsaných v CES je možné nalézt:

• název sbírky
• údaje o vlastníkovi sbírky
• údaje o správci sbírky, kterým je většinou muzeum nebo galerie (muzeum výtvarného umění)
• oborové, samostatně evidované, části ("podsbírky"), které sbírku tvoří
• charakteristiku každé "podsbírky", která obsahuje:
  • označení území, z něhož "podsbírka" převážně pochází
  • jaké časové období "podsbírka" převážně dokumentuje a stručnou historii "podsbírky"
  • jaké druhy předmětů a materiálů jsou v "podsbírce" zejména zastoupeny
  • označení, zda součástí "podsbírky" jsou kulturní památky nebo archiválie

Sbírkou muzejní povahy se přitom dle zákona myslí sbírka, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy. Tvoří ji soubor sbírkových předmětů shromážděných lidskou činností. Má se za to, že sbírka je věcí hromadnou. Sbírkovým předmětem je pak věc movitá, nemovitost nebo soubor těchto věcí. Může to být přírodnina nebo lidský výtvor. Sbírkovým předmětem jsou také preparáty lidských a zvířecích těl nebo jejich části a kosterní pozůstatky lidské a zvířecí.

Ochrana sbírek

Vlastník sbírky zapsané v CESu je povinen zajistit její ochranu před krádeží, vloupáním a poškozením (zejména nepříznivými vlivy prostředí). Dále zajistit preparaci, konzervování a restaurování je-li to potřeba k jejímu trvalému uchování.

Vlastník sbírky je mimo to také povinen vést sbírkovou evidenci, která obsahuje následující záznamy:

• název a stručný popis jednotlivých sbírkových předmětů, popřípadě materiál, z něhož jsou vyrobeny, rozměry, hmotnost, časové zařazení, datum získání, identifikace autora nebo výrobce a další identifikační znaky,
• označení území, z něhož sbírkové předměty pocházejí, je-li známo,
• způsob a okolnosti nabytí jednotlivých sbírkových předmětů (například sběr, dar, dědictví, koupě),
• stav sbírkových předmětů,
• evidenční čísla jednotlivých sbírkových předmětů,
• označení archiválií, jsou-li součástí sbírky.

Dále je také povinen uchovávat sbírku v její celistvosti tak, jak byla zapsána do CESu (výjimkou je vyřazení sbírkových předmětů ze sbírky, nebo zařízení nových). Musí také umožnit zpřístupnění sbírky (nebo jednotlivých sbírkových předmětů) veřejnosti pro studijní a vědecké účely vystavování. Stanovit režim zacházení se sbírkou nebo jednotlivými sbírkovými předměty a dbát na jeho dodržování atd.

Inventarizace sbírkových předmětů

Při inventarizaci platí u všech sbírek bez rozdílu minimální povinné roční penzum 5 % z jejich celkového objemu, přičemž zákon specifikuje maximální dobu, za niž musí být sbírka v úplnosti inventarizována. Tato doba je závislá na celkovém rozsahu sbírky. Smyslem inventarizace sbírkových předmětů je ověřování souladu evidenčních záznamů se skutečným stavem. Je základním nástrojem pro udržování "zdraví" sbírek. Každá sbírka musí být inventarizována nejpozději v průběhu 10-ti let, sbírky čítající více než 200 000 sbírkových předmětů nejpozději v průběhu 15-ti let a sbírky čítající více než 500 000 sbírkových předmětů nejpozději v průběhu 20-ti let.

Vývoz sbírek do zahraničí

Dle zákona č. 122/2000 Sb., § 11 o vývozu sbírek do zahraniční je možné sbírku nebo jednotlivé sbírkové předměty zapsané v centrální evidenci vyvážet z území České republiky pouze z důvodů vystavování, veřejného předvádění vzhledu, popřípadě funkce, preparace, konzervování, restaurování nebo vědeckého zkoumání, a to na dobu určitou a na základě povolení ministerstva. Ministerstvo vydává povolení na základě žádosti vlastníka sbírky. Žádost o vydání povolení podává vlastník sbírky, který v žádosti zdůvodňuje, proč chce dílo vypůjčit. Ministerstvo pak vydá povolení pouze tehdy, jestliže vývoz neohrozí fyzickou podstatu sbírky.

Odkazy

Doporučená literatura

• DANIELISOVÁ, Tereza. Knihovní zákon: komentář. Vydání první. Praha: Wolters Kluwer, 2018. xii, 89 stran. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7598-156-1.
• PILAŘ, Jindřich. Knihovnická legislativa. 1. vyd. Praha: Národní knihovna v Praze, 1991. 90 s. ISBN 80-7050-101-4.
• KOONTZ, Christie, ed. a GUBBIN, Barbara, ed. Služby veřejných knihoven: směrnice IFLA. 2., zcela přeprac. vyd. Praha: Národní knihovna České republiky - Knihovnický institut, 2012. 203 s. ISBN 978-80-7050-612-7.
• ŽALMAN, Jiří. Příručka muzejníkova. II, Metodické pokyny pro správu sbírek muzejní povahy, vývoz sbírkových předmětů mimo celní území Evropských společenství, realizaci výpůjček a zápůjček sbírkových předmětů pro výstavní účely: metodické texty, právní normy. Vyd. 1. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2006. 135 s. ISBN 80-86611-19-1.
• Středočeské minimum pro obecní knihovnu. V Kladně: Středočeská vědecká knihovna v Kladně, 2006. 60 s. ISBN 80-85191-50-4.

Související články

• Definujte pojmy sbírka a historický knihovní fond
  
• Evidence sbírkového fondu (její různé stupně)
  
• Konzervování a restaurování knihovního fondu
  
• Problematika klimatických podmínek v depozitáři historického knihovního fondu
  
• Knihovní zákon
  
• Knihovnický zákon a návazné vyhlášky
  
• Služby knihoven podle Knihovního zákona, včetně problematiky rovného přístupu k informacím.
  
• Knihovní zákony v Československu a České republice, jejich srovnání.
  
• Ochrana knihovního fondu.
  
• Muzejní knihovna
  

Klíčová slova

knihovní zákon, zákon o sbírkách, sbírkový fond, historický knihovní fond, legislativa