Psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti je psychologická disciplína zaměřující se na zkoumání obecností a individuálních charakteristik ve vztahu ke konceptu osobnosti. Na základě teorií v rámci psychologie osobnosti vznikla řada osobnostních dotazníků. Výstupy této disciplíny tak značnou měrou přispívají jak k psychologické teorii (teoretický základ pro ostatní psychologické disciplíny, např. psychologie sportu), tak praxe (klinický přístup, diagnostika). V rámci poznávání osobnosti usilujeme o čtyři cíle:

  1. Popis (predikce)
  2. Výklad (explanace)
  3. Předpovídání (predikce)
  4. Ovlivňování

Předmět psychologie osobnosti

Psychologie osobnosti zkoumá individuální jednotu, vytvořenou z dílčích složek a vazeb duševního života. Předmětem psychologie osobnosti je pak osobnost (koncept s určitou strukturou a dynamikou), různé přístupy se však liší v uchopení tohoto konceptu a v jeho vymezování. Osobnost je během svého vývoje a rozvoje silně determinována různými vlivy - každý z vlivů se však v rozdílných teorií liší. Různá pojetí osobnosti:

Přístupy k poznávání osobnosti:

  • Biologický (člověk jako živočich, vzorem je biologie)
  • Experimentální (zkoumá duševní funkce a jejich projevy v chování, vzorem jsou přírodní vědy, např. fyzika a chemie)
  • Sociální (osobnost utváří a je utvářena sociálními vztahy)
  • Psychometrický (matematicky vyjádřená rekonstrukce osobnosti)

Základními znaky osobnosti jsou:

  1. Individualita (jedinečnost)
  2. Organizovanost (strukturace, intergrace)
  3. Vývoj na základě rozličných vlivů
  4. Konzistentnost (stabilita chování)

Osobnost

"Osobnost je individuální jednota člověka; je to jednota jeho duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích" - Tardy
Kvalitativně nejvyšší úroveň interakční aktivity, monitorujících a řídících funkcí psychiky, jejíž dosažení je funkcí psychosociálních kontextů. Osobnost je produktem aktivní interakce mezi subjektem a vnějšími podmínkami. Osobnost není vrozená, u člověka se vytváří, a to hlavně prostřednictvím socioekonomických skutečností (vliv modifikován vnitřními předpoklady a kontextem životní existence). Jde o uvědomované řízení vnitřní a vnější aktivity subjektu. Osobnost je tvořivá, ne pouze adaptivní. Termín se používá pouze v souvislosti s člověkem. Určující jsou ústřední hodnoty jedince a jak se projevují i za vyhrocených situací.

Různé způsoby pojímání osobnosti (G. Allport)

  • Biofyzické definice
  • Osobnost je něco existujícího o sobě, obsaženého v poznávaném jedinci.
  • "Osobnost je víceméně stabilní a trvalá organizace charakteru, temperamentu, intelektu a těla osoby, učující její jedinečné přizpůsobení okolí" - Eysenck
  • Biosociální definice
  • Osobnost je něco existujícího ve vědomí pozorovatele
  • "Osobnost může být může být vystižena jako vjem či myšlenka vyplývající z toho, že jedinci mají své identity založené na vlastnostech chování, vykazující vnitřní příčinnou složku a mající určitou míru struktury a organizace." - Levy


Definice osobnosti podle obsahového důrazu (Linzey a Hall)

  • Souhrnnost
  • Osobnost je úhrn psychologických prvků jedince -> vypočítávání těchto prvků v definici
  • Jednota
  • Osobnost je vzorcem či zdrojem organizace za jednotlivými znaky jedince
  • „Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické chování a myšlení.“ - Allport
  • „Osobnost je individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím.“ - Říčan
  • Přizpůsobení
  • Osobnost je zvláštní způsob, jímž se jedinec přizpůsobuje podmínkám uvnitř i vně
  • Jedinečnost
  • Osobnost je to, co jedince psychologicky odlišuje od druhých
  • „Osobnost je jedinečný vzorec rysů, tj. trvalých způsobů, jimiž se jedinec liší od druhých.“ - Guilford
  • Podstata
  • Osobnost je to v člověku, co je pro něj nejpříznačnější z hlediska podstaty
  • „Osobnost je konečný produkt naší soustavy zvyků.“ - Watson


Definice osobnosti způsobem užití tohoto pojmu

  • „Osobnost je to, co dovoluje ředpovědět, co učiní osoba v určité situaci; zahrnuje všechno chování jedince, zjevné i vnitřní.“ (Cattel)
  • Osobnost konkrétně sestává ze souboru skórů či popisných výrazů, užitých k popisu studovaného jedince vzhledem k proměnným či dimenzím zaujímajícím ústřední místo v dané užité teorii.“ (Linzey, Hall)


Jádro osobnosti
Jedince lze charakterizovat pomocí klíčové psychologické kvality = jádra osobnosti. Já je určeno hlavně:

  • motivačním systémem
  • strukturou a kvalitou potencí
  • způsobem interakcí, autoregulace a vyrovnávání se se změnami
  • kým je a co je s to realizovat
  • kým by se měl stát
  • kým je s to se stát

Jedinec

Nejširší pojem, využívá se i k označování zvířat. Zahrnuje všechny úrovně genotypové i fenotypové stavby. Vyjadřuje nedělitelnost pohledu na zvláštnosti a vlastnosti člověka (celistvost ve všech úrovních).

Subjekt

Užší pojem, než jedinec. Označuje se jím nositel psychických jevů. Subjekt je charakteristický obsahem, povahou, strukturou a dynamikou psychických procesů, stavů a vztahů se zřetelem na interakční a autoregulační kontexty. Pojem je aplikovatelný i na zvířata prokazatelně schopná psychické činnosti.

Psychika a osobnost

  • V psychologii osobnosti řešíme kvalitativně novou, integrovanou úrovep uvažování vnitřního neoddělitelného sepětí všech pro člověka příznačných psychických jevů
  • výchozí hledisko - všechny psychické jevy jsou neoddělitelné od subjektu
  • usilujeme o pochopení psychiky jako:
  • dynamického interakčního systému, který se rozvíjí na bázi vrozených předpokladů
  • interakčního prostředku a produktu realizace existence v sociálních kontextech
  • psychika se realizuje v procesu aktivní interakce subjektu s podmínkami jeho existence
  • rozhodující vazby a souvislosti mezi proměnnými:
  • subjekt - podstata a povaha aktivit - podmínky jeho existence - subjekt
  • proniknout do systému znamená:
  • pochopit vztah mezi pojmem osobnost a psychikou vůbec
  • řešit celý systém v souladu s tím, že se osobnost realizuje v bio-psycho-sociálních interakčních aktivitách
  • do psychiky nejsme s to proniknout přímo ale jen zprostředkovaně na základě vnějších projevů v konkrétních situacích

Pojem Já

Vědomí – dvojí vztah Já

  • Předmět (vědomí čeho)
  • Subjekt (čí vědomí)

Chápání Já

  • Hovorový jazyk – Já je činné (vnímající, hodnotící, rozhodující a činící)
  • Mluvnicky první pád – Já, I nebo Ego, Ich, Moi
  • Psychologické pojmosloví – Já je obrazem sebe (vnímané, hodnocené, chráněné a zdokonalované)
  • Mluvnicky zvratná zájmena – Sebe, Me nebo self, selbat, soi
  • William James – Já poznávajíc x Já poznávané
  • Vnímání Já jako zážitek styčnosti
  • V místě – vnímáme Já ve svém těle (uprostřed hlavy, v rovině očí atd.)
  • V čase – Já má svou přítomnost, minulost a budoucnost, je v čase totožné
  • V dění – já je jediný příjemce událostí a původce činů (co se děje, děje se mě)

Obraz Já - sebepojetí

  • Základem je vjem a představa vlastní osoby – vlastního těla a vlastní osobnosti ve světě
  • Je obsahovou zážitkovou strukturou vztaženou k nezávisle existující, nebo jen pomyslné skutečnosti

Význam obrazu já

  • Zobrazení („Jsem...“)
  • Člověk si o sobě utváři někdy přiměřený a jindy nepříměřený obraz
  • Hodnocení („Mám být...“)
  • Citový a značně složitý hodnotící vztah k sobě
  • Vztah mezi tím jací jsme a jací chceme být (ideální já)
  • Směřování („Chci být...“)
  • Výzva, zdroj motivace, na rozdíl od hodnocení je tu i činné směřování, vůle
  • Moc („Mohu učinit...“)
  • Možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou a na vlastní zodpovědnost
  • Role („Mám učinit...“)
  • Role, kterou člověk zaujme, patří k jeho sebevymezení
  • Kvantitativní vyjádření – stupeo zápalu pro roli; kvalitativní vyjádření – obsah role

Vývoj sebepojetí (Říčan podle Eriksonova pojetí vývojových stadií)

  1. Batolecí období – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
  2. Předškolní období – „Jsem to, co učiním“
  3. Školní období – Jsem to, co dovedu
  4. Dospívání – „Jsem to, čemu věřím“
  5. Mladá dospělost – „Jsem to, co miluji“
  6. Střední věk – Jsem to, co poskytuji
  7. Období zralosti – „Jsem to, co po mně zůstane.“

Vlivy působící na rozvoj sebepojetí

  • Zkušenosti s druhými lidmi, s interakcí a se světem vůbec
  • Rodinné prostředí
  • Společenské stereotypy
  • To co se dítě o sobě dozví na základě příslušnosti ke svému pohlaví, národnosti, věku a dalších skupinových znaků – co je od něj očekáváno
  • Nové zkušenosti

Úloha sebepojetí

  • Nástroj orientace
  • Obraz sebe je jakousi „osobní mapou člověka“ a je součástí osobní mapy světa
  • Stabilizátor činnosti (ustalovací působení v duševní činnosti člověka)

Obrany sebepojetí

  • Vytěsnění
  • úmyslné = potlačení, neúmyslné = vytěsnění (represe)
  • utlumení projevu vlastních pohnutek
  • Úplné vytěsnění = zapomenutí
  • Regrese
  • Únik před současnou úzkostí, tísní nebo frustrací k takovému dřívějšímu stavu, aby člověk měl menší schopnosti a dovednosti, méně zodpovědnosti a tak více podpory okolí
  • Projekce
  • Účelný sklon ke vcítění do nevyjádřených citů a myšlenek druhých lidí
  • Využívá se k odvrácení určitého prvku sebeuvědomění, který je s vlastním sebepojetím neslučitelný a vyvolává úzkost
  • Izolace
  • Schopnost člověka oddělit obsah poznání od citu, který vyvolává
  • Racionalizace
  • Logický rozbor jednotlivých stránek situace, hledá se nejprospěšnější postup jednání
  • Somatizace
  • Citové stavy se mohou projevit i tělesnými příznaky (Freud)
  • Odčinění
  • Nutkavý čin, kterým má být zabráněno uvědomění nepřijatelné pohnutky či myšlenky, nebo vyvážen její výskyt
  • Reaktivní výtvor
  • Neuvědomělé nahrazení nepřijatelného citu nebo sklonu žádoucím, zpravidla opačným
  • Přesunutí
  • Původní nepřijatelné pudové sklony jsou přesunuty do jiné oblasti
  • Jednou z možností je i sublimace (přesunutí do společensky kladně hodnocených činností)

Osobnost a psychologický model osobnosti

  • Model je hmotný nebo pomyslný útvar vybraný nebo vytvořený tak, aby se ve zvoleném ohledu shodoval s originálem
  • V psychologii je modelovaným útvarem osobnost nebo jeho složka
  • modelem je pak ucelená soustava prvků a vztahů mezi nimi, která je našemu zkoumání přístupnější, a přitom máme za to, že ve zkoumaném ohledu funguje stejně jako osobnost

Zkoumají se:

  • podstatné komponenty
  • principy vazeb mezi nimi
  • fungování systému jako celku

Modely by měly:

  • zahrnovat klíčové souvislosti, kvality a aspekty na dostatečně konkrétní a současně i zobecněné úrovni
  • být vědecky konzistentní, smysluplné a využitelné
  • být empiricky ověřitelné do té míry, že lze vyslovit reálný předpoklad pronikání do struktury

Potíže při modelování osobnosti

  • individuální rozrůzněnost
  • dynamický projev – subjektivní způsob vnímání, vztah mezi aktivitami a okolnostmi jejich vzniku
  • metodologické obtíže – nepřímé postihování, zprostředkovaně přes projevy osobnosti
  • Pokud pronikáme do osobnosti analýzou vnějších projevů, je nutné zahrnout i činnost, bereme pak v úvahu, že:
  • vše co se týká činnosti, je spojeno s psychikou
  • psychické jevy, projevující se činností, mají své příčiny
  • musíme studovat smysluplné celky (psychické jevy se utvářejí jen v aktivním procesu interakce s podmínkami)

Základní teorie osobnosti

Hlubinně orientované koncepce osobnosti

Behavioristicky orientované přístupy k osobnosti

Dispoziční přístupy k teorii osobnosti

Fenomenologické a humanistické koncepce osobnosti

Kognitivní teorie osobnosti

Celostní modely osobnosti